Ráno je zvláštní. Sturla nikde není. Vlastně přemýšlím, jestli vedle mě vůbec v noci ležel, když jsem přecházela ke Gusovi. Jasně, že jo. Kde jinde by se toulal.
Než si umyju obličej, slyším odemykání.
„Zašel jsem pro snídani,“ zavolá z chodby.
Když jde kolem koupelny zamává mi taškou před obličejem a věnuje mi polibek.
„Cítíš se líp?“ strachuje se.
„Jo. Na juchání to není, ale slz už bylo taky dost,“ pokusím se o úsměv.
„To jsem rád, to je správný přístup. Něco tu pro tebe mám, ovace prosím,“ otočí se na Guse, který mu udělá slavnostní kulisu, „tadá, tvé oblíbence, čokoládový muffin a skoleboller.“
Položí přede mě dobroty a já už svou falešnou masku vyměním za opravdový úsměv. Ví přesně, čím mi udělat radost.
Celý den jen lenošíme, koukáme na pohádky a hrajeme deskové hry. Prostě klasické lehárko, nikam nespěcháme.
Další den nás Sturla vezme s sebou na trénink do Sjusjøenu. Ne že bych potřebovala sledovat ty nabušená zpocená těla bez triček, jak běhají kolečka, ale přijela jsem pokecat s Tiril a Ingrid. Zjistit, co je nového, co se kde šustne.
„Tak jak žiješ holka?“ vykřiknou obě téměř identicky.
Zatáhnou mě do buňky, kde se v klidu pokusím poskládat posledních čtyři měsíce do pár minut.
„Vy jste byli na Trolltunga?“ nevěří vlastním uším Tiril, když zmiňuji náš poslední výlet.
„Tak to klobouk dolů holka. To já by se na to...no vy víte co,“ pohodí Ingrid dramaticky vlasama, nad čímž se nelze nepousmát.
Následně se přesuneme do místní útulné kavárny, kde klábosíme další minimálně dvě hodiny. Opravdu mi tahle třeštidla chyběla. Vždy se s nimi zasměju a přijdu na jiné myšlenky. Jsou to prostě kamarádky k nezaplacení.
Pomalu začínám mít Lillehammer opět ráda. Lidé jsou tu velice milí a přátelští. Zkrátka je tu krásně. Objevila jsem v centru města rozsáhlou knihovnu, ve které jsem jako milovnice knih v sedmém nebi. Nedaleko ní se nachází překrásné hřiště v dost moderním pojetí, kde jsem si s místními maminkami skvěle padla do noty. Stejně jako naše ratolesti.
Blíží se konec srpna, přesněji 28.8., a s tím i Gustavovi 3. narozeniny. Rodinná oslava bude příští víkend na chatě u našich. Ale jelikož se bude Sturla tou dobou v Annecy připravovat na závody pořádané Martin Fourcadem, tedy Martin Fourcade Nordic Festival, rozhodli jsme se uspořádat takovou menší oslavu už dnes. Není to však nic velkého. Jen jsem upekla Gusův nejoblíbenější dort a pozvali jsme pár kamarádů z hřiště. Přesněji 4 kluci a 2 holčičky teď pobíhají po Sturolově bytu sem a tam. Jen doufám, že nenajdou malorážku ve skříni. Na kovboje bych dnes radši hrát nechtěla. To by bylo tóčo. Sturla zase křečovitě svírá pouzdro se svou milovanou kytarou. Té aby se tak něco stalo. To by ho pravděpodobně odvezli.
Buďme upřímní, se Sturlou jsme si moc klidu a času spolu neužili, proto bych byla blázen, kdybych další den odmítla jeho pozvání na večeři. Gus přespává u kamaráda Filipa a my tak máme celý volný večer pro sebe.
Restaurace je krásná. Jídlo výborné. Atmosféra romantická.
„Chtěla bych ti poděkovat,“ zastavím se, když jsme na cestě zpátky domů.
„Ale prosím tě, nemáš zač děkovat,“ pohladí mě po hřbetu ruky a věnuje mi svůj krásný úsměv.
„Ale jo. Udělal jsi mě šťastnou a to nemluvím jen o dnešku a za to ti patří obrovské díky, lásko,“ přitáhnu si ho do polibku.
„Mám nápad, ale je to strašné klišé,“ řekne, jakmile se jeden druhého dostatečně nabažíme.
Nechápavě svraštím obočí a pozorně ho sleduji, jak vytahuje z kapsy nožík a zarývá ho do kůry stromu.
«T+S» je tam napsáno. Propuknu v hlasitý smích.
„Vždyť to vypadá jak zkratka technických služeb,“ ukážu na koš, který stojí nedaleko od nás, a z boku má stejné iniciály.
„Osudu holt neunikneme,“ dodá a začne se smát taky.
Radši ani nechci vědět, co si musí myslet lidé, kteří kolem nás procházejí. Dva řechtající se lachtani. Jeden v šatech, druhý v obleku.
„Theo?“ osloví mě ženský, mně povědomý hlas, „jsi to ty?“
„Ahoj Tilly,“ vrhnu se kamarádce do náruče, jakmile ji poznám.
„To je doba, co jsme se neviděli,“ zavzpomíná.
Pár let už to bude no.
„Tohle je Sturla, můj přítel,“ představím jí toho moulu, který za mnou pokopává do kamínku. Jak malé dítě fakt.
„Takže je to pravda!“ zvolá, „a já jsem tomu bulváru nevěřila.“
Nad touto poznámkou jen zakoulím očima: „No to mi ani nepřipomínej.“
„No a klape vám to nakonec, po tom všem?“ touto otázkou mě dost zaskočí.
Po čem všem? Ano, náš vztah měl trhliny a čekali nás v něm všelijaké výzvy, ale jak o nich ví Tilly?
„Po čem všem přesně?“ nedá mi to a zeptám se. Snad zas něco nepsali na netu.
„No po tom co ti udělal. Jsem myslela, že ho nebudeš chtít už nikdy vidět,“ očima těkne mezi mnou a Sturlou.
„Lásko, už bychom měli jít,“ netrpělivě do mě dloubne Sturla.
„Počkej minutku prosím,“ vzkážu jeho směrem, cítím z něj nervozitu, a otočím se zpět na Tilly, „pořád nevím.“
„No přeci Sturla je ten, který se s tebou-“
„Sakra, Tilly, drž hubu,“ zasyčí muž po mé levici celý rudý.
Proč je na ni tak hrubý? Oni se znají?
„Co se se mnou?“ ještě víc zmateně civím na oba dva. Co se tu děje kurnik. Co mi zas uniká.
„No vyspal přece. Na té jejich párty,“ řekne jakoby nic.
V tu chvíli mnou projede nůž. Rána z čistého nebe. Okamžitě pouštím Sturlovu ruku. Začnu pomalu krok po kroku couvat. Oči mám plné slz.
„Všechno ti vysvětlím, Theo,“ slyším ještě jeho hlas, ale to já už jsem dávno rozeběhlá pryč.
Pryč odsud. Pryč z toho proklatého města.
~
Zdravíčko! Doufám, že si všichni užíváte těchto poklidných svátku.🎄🌟😚
Ovšem naši hrdinové se dostávájí do né moc poklidné situace😯😣. Někteří z vás už v minulých dílech tušili, co přijde. No a je to tady. Co na to říkáte?😶
A co vám udělalo pod stromečkem největší radost?🤗
AKS🌌
ČTEŠ
Láska prochází žaludkem
Fanfiction„Kdo mi to tu loupe perníček?" špitnu jeho směrem. Příběh dvou mladých lidí, které spojuje víc, než si oba myslí.
