Láska prochází žaludkem

35.

EPILOG

„Mami, rychle se pojď koukat. Naše vlajka,“ křičí na mě Gus od televize.

Skoky se z koupelny přiřítím do obýváku, kde se mi naskytne pohled na jednoho z našich reprezentantů, jak pyšně a s úctou nese norskou vlajku při zahajovacím ceremoniálu olympijských her v Pekingu 2022.

Snažím se mezi všemi těmi stejně bíle oděnými lidmi s červenými kulichy najít právě jednoho člověka.

„Koukej, to je táta. Tady! Tady!“ raduje se Gustav a ukazuje prstem na obrazovku.

Zaměřím svůj pohled tímto směrem a opravdu je to on. Jde vzpřímeně a hrdě. Rozhlíží se po ochozech stadionu a nakonec mu utkví zrak na naší národní vlajce, lehce plapolající ve větru. To je on. Muž mého života, otec mého dítěte, moje láska a nyní už i můj snoubenenec.

Pokaždé, když ma toto oslovení pomyslím, musím se pousmát a snad i červenat. Ale vskutku je tomu tak a snubní prsten lesknoucí se na mém prstu je toho důkazem. Vždy, když na tento zlatý šperk pohlédnu, vzpomenu si na den, kdy jsem ho dostala.

Byla to neděle 28. listopadu.

Sturla vzal mě i Guse s sebou na úvodní kolo světového poháru do švédského Östersundu. Gustav byl samozřejmě v sedmém nebi, neboť takovou atmosféru ještě nezažil a tudíž to pro něj bylo hodně výjimečné. Sledoval každého závodníka, každou střelbu, každý terč. Největší pozornosti se však z jeho a i z mojí strany dostalo Sturlovi, který právě první závod sezóny ovládl. Byl to vytrvalostní závod, pro Sturlu jako stvořený. Všechny položky za nula a zlato bylo na světě. V cíli ukázal pažemi vítězné gesto a poslal pusu do lidmi přeplněných tribun. Ale já jsem přesně věděla, komu byla namířena. Malému chlapečkovi jásajícímu za mým krkem, který ve svém tatínkovi vidí hrdinu.

Zato sprint, který se jel následujícího dne, nebyl zrovna nejpovedenější. Jelikož i přes jednu chybu, dojel až na 37. místě.

Po ceremoniálu jsem nechala Guse v obležení Tiril a Ingrid, které se rozhodly zůstat i na závod mužů, a šla jsem za Sturlou do středu stadionu, kde stál s běžkami na nohách a opřený o mantinely.

Na nic jsem se ho neptala, jen jsem si nazula běžky, chytla jsem ho za ruku a rozpohybovala dřívka na našich nohách. Celý okruh jsme nemluvili. Nechtěla jsem se ho na nic vyptávat. Věděla jsem, že tohle mu teď pomůže nejvíc.

„Na trati jsem si něco uvědomil...“ řekl mi, když jsme objeli celou trať a zastavili se opět na stadionu.

„Ještě aby ne, když jsi jel tak pomalu,“ rýpnul si do něj kolem nás procházející Dale.

„No ty máš zrovna co říkat,“ zašklebil se na něj Sturla na oplátku.

„Došlo mi, že při mě stojíš v dobrém i ve zlém. Víš, jaký jsem, co mě rozveselí, co mě uklidní, co mi pomůže. Znáš mě dobře, hodně dobře, až mě to trošku děsí,“ zvednul jeden koutek rtů do úsměvu, načež jsem ho lehce dloubla do ramene.

„Jsi prostě moje dvojče, moje spřízněná duše. Jsi člověk, o kterého nechci přijít, protože by s ním odešel i kus mě. Proto se tě chci zeptat, Theo,“ kleknul si přede mnou stále s běžkami na nohách, „budeš po mém boku stát už napořád?“

„Co blázníš? Proboha vstávej,“ začala jsem ho s úsměvem tahat zpět na nohy.

V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že by něco takového mohl myslet vážně. Jednou, když jsme se bavili o svatbě, říkal, že má dost času, nic ho netlačí a že to není událost, která by zásadně měnila pohled na náš vztah. Já jsem s ním souhlasila, neboť pro mě svatba není všechno a mám za to, že lidé dokáží žít v lásce i bez nějakého kusu papíru dokazujícího, že si navzájem patří.