Láska prochází žaludkem

20.

Papírek složím a při loučení ho předám Idě.

„Aww zamilované psaníčko. Neboj, doručím nepoškozené,“ slíbí a lišácky mykne obočím, na což reaguji lehkým povzdechem.

„A teď už utíkej, ať neodletí bez tebe,“ rozloučíme se a já spěchám do haly.

Po odbavení zavazadel ještě v bezcelní zóně skočím do pár obchodů, abych našim dovezla cituji "něco ze světa" a už hurá domů.

Let mi přijde tentokrát nekonečný, i když trvá ani ne dvě hodinky, a ještě před polednem přistáváme v Oslu. V hale mě čeká s otevřenou náručí Matti.

„Letadlo narvané, ale ty poletíš, i kdybys měla viset za křídlo,“ utahuje si ze mě.

„Vždyť mě znáš,“ pokrčím rameny a zasměji se s ním.
„Honem za tím marodem,“ popoženu bráchu.

Doprava v Oslu v pravé poledne není nijak vytížená, proto jsme v nemocnici během pár desítek minut. Matti mě zavede na pokoj. Už z chodby slyším ten krásný dětský smích. Potichu otevřu dveře a vklouznu dovnitř. Pohled na ty dva je k nezaplacení. Mamka se snaží Guse nakrmit nějakou pochybnou zelenou směsí, ale ten jen uhýbá na všechny strany. Když ji sama zkusí a ve své tváři dá najevo značné znechucení, Gus propukne ve smích a já s ním, čímž na sebe upoutám pozornost.

„Máma! Máma je tady!“ raduje se můj malý andílek. Upřímná dětská radost, jak ta vždy zahřeje u srdce.

„Ahoj koblížku můj,“ pevně, samozřejmě s citem, abych mu ještě neublížila, ho obejmu. Nezapomenu ani na mamku.
„Vy jste mi teda dali,“ usměji se na oba.

Gus začne ihned básnit o dobrodružství s babičkou a dědou. Zvlášť s humorem vzpomíná, jak děda zlomil běžku. Někde v půlce vyprávění o cestě sanitkou vyčerpáním usne. Necháme ho oddychovat a přesuneme se na chodbu.

„Akorát se jdu na Guse podívat,“ srazíme se ve dveřích s paní doktorkou, „vy budete jeho maminka?“

„Ano, to jsem já. Dobrý den. Tak jak to vypadá? Nebude mít nějaké dlouhodobé následky? Kdy bude moct jít domů?“ chrlím ze sebe jednu otázku za druhou.

Paní je moc milá a vše mi vysvětlí. Zrovna nám šla oznámit, že ho propustí už dnes, za což jsem ráda. Zlomenou ručku bude muset teď co nejvíc šetřit a za tři týdny přijdeme sundat sádru.

Podepíšu sestřičce ještě pár papíru, sbalím malému věci a jakmile se probudí můžeme vyrazit domů. Cesta se zastávkou v naší oblíbené cukrárně na horkou čokoládu, kterou si Gus vždy pochvaluje, vede k našim do Frogneru. Vysadím tu mamku a ještě si vyzvednu pár věcí. Jen, co vstoupím dovnitř, přižene se ke mně s omluvou taťka.

„Promiň Theo. Stalo se to tak rychle. Najednou jel a prostě...nestihl jsem to. Je to moje chyba. Moc mě to mrzí,“ kárá se.

„Dobrý tati, já se nezlobím. Hlavně, že se nestalo nic vážnějšího. Sama vím, jaká je to raketa. Nedá se vždy uhlídat,“ vzhlédnu k němu chápavě.

Nechci, aby si to vyčítal a cítil se kvůli tomu špatně. Prostě se stalo. Gus je v pořádku, i když pár týdnů teď bude těžších, ale určitě to zvládneme. Aspoň víme pro příště, že na něj musíme dávat větší pozor.

V televizi akorát ukazují záběry ze střelnice v Pokljuce. Masák mužů je právě v půlce. Gus napjatě zaujme svůj dolík na gauči a mně tak nezbývá než zůstat do konce. Vyběhnu do pokoje pro nějaké šanony a pár kousků oblečení, které tu Gus měl, a už zaujímám místo v křesle. Stihnu akorát závěr. Cílová rovinka se otevírá před prvním mužem závodu, Sturlou. Mám ohromnou radost, obdobně jako má rodina. Další zlato, to je sen. Pár sekund za ním dojede Dale. Zdá se, že můj ranní budíček mu jenom prospěl.

Avšak na předávání medailí se zarazím.

„Ten kluk je sluníčko. Koukejte, jak se usmívá na všechny strany,“ prohlásí dojatě mamka při ceremoniálu, když kamery zabírají dnešního vítěze.

Ano, usmívá se, ale není to ten pravý Sturla. Ne ten, jakého znám. Poznám, že se nejedná o ten upřímný úsměv, ze kterého sálá radost, a který jsem měla možnost již několikrát spatřit. Vidím to na něm a myšlenka, že možná právě kvůli mně si tento významný den neužívá tak, jak by měl, mě ubíjí.

S tlakem na hrudi a hlavou v oblacích obléknu Guse a pomůžu mu zavázat botky. Mezitím, co už utíká do auta, já se ještě zastavím ve dveřích a otočím se na ženu, která byla, je a vždy bude mou největší oporou.

„Myslíš si, že jsem špatná matka?“ rozpačitě na ni pohlédnu a následně sklopím zrak.

„Co to vykládáš prosím tě, jsi úžasná máma!“ chytne mě za ruce.

„Nechala jsem ho tu a mezitím trajdala po úplně jiných státech, s úplně někým jiným. Byl tu celou dobu beze mě. A ten pád, nemám vám to za zlé, takové malé dítě se nedá vždy uhlídat, ale já jsem tu měla být. Ty dny v nemocnici jsem s ním měla být já,“ vyčerpaně ji padnu do náruče. Musela jsem to ze sebe dostat.

„Nemáš si co vyčítat. Zvládl to úplně skvěle a navíc tu měl nás. Ty jsi s ním byla víc jak dva roky sama doma a za tu dobu jsi z něho vychovala moc šikovné a hodné dítě. Jsi úžasná máma. A že jsi tu teď pár týdnů nebyla neznamená, že nejsi. Máš s ním ještě tolik radostí i starostí před sebou. Někteří rodiče nemají čas na své děti, ani když pracují blízko. Ty jsi sice chvíli pryč, ale zbytek roku už je to jenom tvůj kluk. Nemáš se proč cítit špatně.“

Na to už nic neřeknu. Snažím se jen pomalu vstřebat a uchovat v paměti její slova. Dám jí pusu na tvář, usednu za volant a už konečně můžeme vyrazit do našeho útulného bytečku.

Kolem desáté unaveně zalehnu do své měkkoučké postele. Ach, jak ta mi chyběla. Už usínám, když v tom zaslechnu slabé pípnutí. S nadějí, že by to mohl být Sturla, drapnu telefon. A taky že ano. Avšak příval radosti vystřídá zmatení a smutek, vzápětí možná i mírná dávka vzteku. Jediné, co se píše ve zprávě, je prosté "Promiň...".

Nic víc, nic míň.

Následující dny trávíme v Oslu v našem zaběhnutém režimu. Ráno snídaně, dopoledne si hrajeme, po obědě šlofíček a pak hurá ven do přírody. Vlastně už to budou skoro tři týdny a Gus už odpočítává poslední dny před sundáním sádry. Sturla se od oné zprávy neozval a moje naděje na usmíření padají k nule. Myslela jsem si, že náš vztah je silnější, ale zdá se, že jsem se pletla. Vždyť jsme spolu nechodili ani měsíc. Nevím, co jsem si myslela. Mé hvězdné zámky opět padají k zemi jako domeček z karet.

~

Už je tady 20. kapitola! Chápete to, DVACÁTÁ KAPITOLA! Neskutečný!🤪 Když jsem psala prvních pár dílů, vůbec mě nenapadlo, že bych vytrvala v psaní ani do desáté kapitoly, natožpak do dvacáté. Moc bych vám chtěla poděkovat, že jste mě vždy, ať už jen hvězdičkou nebo milým komentářem, podpořili a příjemně mě hnali v psaní dál.🥰 Jste opravdu skvělý!💞

Dnes začala výzva s IBU. Tak co, zapojili jste se nějakou aktivitou?💪🏻 Já pro dnešek zvolila běh.😉

AKS🌌