Láska prochází žaludkem

7.

„Ahoj Theo. Tak tebe bych tu vážně nečekal,“ řekne sarkasticky s plnou pusou Sturla, jakmile se otočí a rozpozná mou maličkost.

„Kdo by čekal kuchařku poblíž kuchyně, že?“ uchechtnu se a přejdu k velkým oknům, která lemují celou jídelnu a kochám se výhledem na zasněženou krajinu pod náporem měsíčního svitu.

„Ten dort je fakt dobrý. Doufám, že byl pro mě“

„Původně jsem ho dělala jenom kvůli tobě a ty ses ani neuráčil přijít za námi,“ vyřknu trochu vyčítavě a otočím se k němu čelem.

„Tak to tě žere, že jsem nepřišel. Snad jsem ti nechyběl?“ pomalu krokem se přesune ke mně.

„Si nějak věříš, Holmesi,“ nenechám se jím rozhodit, „jen podotýkám, že tvůj dort na tebe čekal a ty nikde.“

„Byl jsem se projít, provětrat hlavu, vstřebat pocity.“ hlesne potichu.

„A cítíš se líp?“ začne se ke mně čím dál víc přibližovat.

„Popravdě?“

Jeho rty nabírají neskutečnou rychlost a v mžiku přistanou na těch mých. Chvíli jen nechápavě stojím, ale nakonec začnu spolupracovat. Na jeho rtech cítím chuť čokolády. Jsou tak měkké a jemné. Mezi polibky jen vydechne: „Teď už ano.“ Svým jazykem se začne prodírat skrz má ústa, která instinktivně pootevře. Vzpamatuji se, až když mi začne rukou zajíždět pod tričko. Odtrhnu se od něj.

„P...Pro...Promiň. To nejde,“ rychle vyběhnu z jídelny a nechám ho tam stát.

Jakmile zabouchnu dveře svého pokoje, sjedu po nich až k zemi. Co to sakra bylo? On po mě fakt vyjel. Ještě před pár lety bych ho nechala pokračovat, užila si s ním noc, ale teď už ne. Moje priority se změnili, můj život se změnil. Já jsem se změnila. Už nestojím o žádnou rychlovku na jednu noc a nazdar. To už mám dávno za sebou. A buďme k sobě upřímní, on to tak určitě myslel. Sám přeci říkal, že chce být první. Určitě si mě chce jen odškrnout na seznamu. Kdo by se taky chtěl zahazovat s prostou kuchařkou.

Ráno se probudím celá rozlámaná na podlaze. Se stoupnutím mi křupne snad každá kost v těle. Celkem nepohodlné tyhle koberce. Zaplať pánbůh dnes snídani chystá Emily, nevím jestli bych byla schopná do té kuchyně vůbec dojít. Zamířím alespoň do koupelny. V zrcadle na mě bafne mrtvola.

Z pokoje vylezu až kolem desáté a co nejrychlejším tempem si to šinu do kuchyně. Nechci ho potkat.

„Ale ale, tady je dnešní ospalkyně. No dobré ranko,“ vítají mě s úsměvem Peter s Emily. Mně však do smíchu není.

Do konce týdne se mi úspěšně daří vyhýbat se jakékoliv komunikace s ním. Při výdeji není čas na mluvení, jen mu rychle dám jídlo a snažím se, co nejmíň navázat oční kontakt. Občas zabloudím do těch hnědých očí, ale nedokáži z nich nic vyčíst.

Další týden nás čeká v Annecy ve Francii. Vždy jsem se chtěla podívat do této země. Po příjezdu mi dojdou slova. Počasí vyšlo skvěle, jen se sněhem je to slabší, ale to vůbec neubírá místní atmosféře. Bydlíme v malém hotelu jen s francouzskou reprezentací. V kuchyni válčím společně s Peter. Hodně jsme si za poslední dny sedli. Máme stejný smysl pro humor a vařit s ním je jedna radost.

„Doufám, že ten dnešek platí,“ prohodí mým směrem Tiril při sobotním obědě.

„Co? Co platí?“

„Slíbilas, že nám dneska přijdeš fandit na stadion. Neříkej, žes zapomněla.“ samozřejmě, že jsem zapomněla. To bych nebyla já, kdybych nezapomněla. Včera jsem jim to slíbila a vím, jak byly nadšené, že budu u trati. Ostatně, já taky. Nikdy jsme takovou příležitost neměla.

„Jenom si dělám srandu. Jasně, že tam budu.“

„Super. Odjezd je za půl hodinky. Uvidíme se na parkovišti.“

Zmizí z jídelny a já zamířím do kuchyni. Kluci přijdou na oběd až za hodinu a někdo jim to jídlo dát musí, když tu nebudu.

„Hele, Petere,“ zavolám na mojeho spolukuchtíka, „slíbila jsem holkám, že s nimi půjdu na závod. Trošku psychické podpory chápeš. Potřebuji, abys našim klukům dal oběd. Nebude ti to vadit?“

„Jasně prosimtě. Žádný problém. Upaluj.“ souhlasí s úsměvem.

Za pár minut stojím v pozoru před hotelem. Na stadion dojedeme během pár minut. Je opravdu krásný, avšak na náš v Oslu nemá. Holky se jdou rozjezdit a na nástřel a já moc nevím, co mám dělat. Nakonec se mě ujmou servisáci. Pomáhám jim s lyžemi. No pomáhám, spíš tam jen tak stojím, dívám se, jak jsou pečliví při mazání a jejich výsledný výtvor hrdě odnesu majitelkám. Při závodu zaujímám místo u trati. S náhradní hůlkou v ruce, kdyby náhodou o ni někdo při závodu přišel a potřeboval by novou, povzbuzuji naše reprezentanky s plných plic. A nese to své ovoce. Tiril vítězí a Ingrid je druhá. V cíli je pořádně obejmu.

„Ta poslední střelba, Ingrid, to jsem byla snad vyklepanější než ty. A to jak jste svištěly po té trati, úžasné. Skvělý zážitek, díky, že jste mě sem vytáhly. Mockrát vám blahopřeju,“ chrlím ze sebe.

„No vidíš a ty ses chtěla dívat na hotelu, když to máš za rohem v přímém přenosu,“ společně se zasmějeme.

Po vyhlášení, které z mé strany doprovázely i slzičky radosti, se rozloučím s holkama, které už míří na hotel na regeneraci. Já rychle spěchám zpátky na trať. Osvědčila jsem se, že jsem dobrý pomocník s hůlčičkou, a proto mě trenéři poprosili, jestli bych nezůstala i na stíhačku můžu, která se jede v zápětí. "Klid Theo, v té rychlosti si tě ani nevšimne," říkám si celou dobu pro sebe. Jenže srdce neposlouchá. Sturla měl skvělou výchozí pozici ze sprintu a celý závod se drží v popředí. Poslední kolo jede s Johannesem Boe o vítězství. Nedá mi to a povzbuzuji ho, div si nevykřičím hlasivky. Samozřejmě, že si mě všimne, vždyť řvu na celý les jak magor. Cílovou čáru nakonec první protne ten zkušenější, třetí místo obsadí jeden z Francouzů. Plná euforie naběhnu do šatny našich kluků. Ani nevím, co to do mě vjelo. Přes týden se mu snažím vyhýbat seč to jde a teď zvesela rozrazím dveře, za jimiž se zaručeně nachází.

„Tyjo kluci, fakt mazec. Takové nervy až do posledních metrů. Vy jste mi teda dali,“ vyhrknu na ně.

„Tak s takovou podporou na trati se jelo skoro samo,“ prohlásí Johannes.

„Snažila jsem se no. Myslím, že zítra nebudu moc ani mluvit,“ všichni se zasmějeme.

„Každopádně obrovská gratulace pánové,“ obejmu Johannese a poté i Sturlu. Neví, co má dělat. Stojí bez jakéhokoliv reakce, jak solný sloup, ale nechá se mnou obejmout.

„Tak pojď, ať neprošvihneme ceremoniál,“ čapne Johannes Sturlu a vydají se do středu stadionu. Já se zbytkem týmu je následujeme.

~

Úterý je tu a s ním i další kapitolka! Omlouvám se, že ji zveřejňuji takhle pozdě, ale dřív jsem nestíhala. Snad mi odpustíte a doufám, že se vám líbila💕.

Ve čtvrtek pokračuje SP v Novém Městě, který začíná štafetou žen✨. Kdo je váš oblíbený biatlonisti/ka? Jak myslíte, že si povedou naši biatlonisti? 🤗 A na co se nejvíc těšíte?
Já jsem zvědavá na boje o glóby a doufám, že aspoň jednou našim cinkne medaile💪🏻🏅

AKS🌌