Láska prochází žaludkem

11.

„Ty máš dítě?!“ slyším překvapený hlas, který mírně zesílil, doprovázený zhoupnutím postele.

Jsem však unavená. Jediné, na co se zmůžu je mírné přikývnutí a na alkoholovém obláčku odletím do říše snů.

Ráno mě čeká nepříjemné probuzení. Ležím zkříženě mezi postelí a podlahou. Hlava mi pulzuje jako o závod. Pak mi dojde, co jsem včera vypustila z úst. Opravdu jsem to řekla. „Guse, mého syna," zní mi hlavou pořád dokola.

Ano, mám syna, Gustava. Je mu 2 a čtvrt roku a je to moje sluníčko. Nebyl zrovna plánovaný a jeho otec si někde bezstarostně pobíhá po světě, ale já se ho nechtěla vzdát. Nedokázala bych to malé nenarozené děťátko, které mi rostlo v břiše, jen tak zabít, protože jsem kráva, která si nedává pozor.

Všechno bylo ze začátku nové. Naštěstí se moje rodina ke mně nepostavila zády, pomohla mi a pomáhá mi do teď. Vlastně právě tam teď Gus je, u mojich rodičů. Někteří by mě možná odsoudili za to, že jsem nechala, tak malé dítě, tři týdny bez matky, ale musela jsem to udělat. Potřebovala jsem pauzu. Všechno se to na mě sesypalo a mně už ani ten jeho přenádnerný hlásek nedokázal rozveselit. Neviděla jsem světlo na konci tunelu. Musela jsem si na chvilku odpočinout od toho věčného stereotypu a ač nerada to přiznávám, tak právě od něj. Zní to hrubě, vím to, ale je to pravda. Potřebovala jsem být chvíli bez něj, abych opět našla v sobě tu jiskru, která mi schází a dokázala být pro něj opět tou veselou a stále se usmívající matkou. Vyskočila na mě nabídka práce kuchařky pro tyhle jedlíky a já ji brala všema deseti. Tři týdny v tahu, dva doma. Přesně to jsem hledala, být daleko, ale přesto blízko. Mít čas pro sebe, pro uspořádání myšlenek a zároveň se vrátit domů a vidět důvod, díky kterému chci být lepší člověk. Domluvila jsem si smlouvu na jednu sezónu a doufala, že mezitím se najdu a vrátím v plné síle. Věděla jsem však, že ho nechávám v dobrých rukách. S lidmi, kteří se o něj postarají, jak nejlíp umí, a které zná a má rád. Každý den jim volám, aby věděl, že maminka je pořád tady. A abych já věděla, proč to vlastně dělám.

Z pokrouceného sedolehu rychle vyskočím na nohy popoháněná faktem, že dnes je pondělí, den před vánocemi a všechny nás čeká cesta do Norska za našimi rodinami. Bolest hlavy je pryč a přichází nával radosti. Hodně se těším.

Můj včerejší doprovod už na pokoji není. Předpokládám, že se zdejchnul, jenom co zjistil, že jsem mamina.

Ráno je hektické. Samozřejmě, že si nikdo nezabalil věci předem a teď, kdy většina vypadá jako chodící mrtvoly a rozdýchávají kocovinu, jim balení zrovna dvakrát neocípá. Já si vesele povyskočím, neboť takový problém nemám. Většinu věcí jsem z toho kufru ani nevyndala. Než nastoupím do auta Idy, která bude mou parťačkou při cestě na letiště, skočím se ještě rozloučit s Peterem.

„Tak v lednu. Oberhof čeká. Budeš tam ne?“ otázku vyslovím trochu nejistě. Už si ani nedokážu představit vařit bez těch jeho pitomým poznámek a ranního karaoke.

„Jasná páka,“ odpoví jako vždy s úsměvem na tváři a já můžu s klidným pocitem vyrazit směr domov.

Cesta na letiště trvá necelou hodinku. Ida celou dobu zarytě sleduje vozovku, abychom náhodou neskončili někde ve svodidlech. Všichni se sjíždějí na vánoce ke svým blízkým, proto je provoz hustý a lidi řídí jak šílenci.

„To tu to auto necháš jenom tak stát, já myslela, že je tvoje?“ zeptám se Idy, když parkujeme na letištním parkovišti.

„Ne, to je tam těch moc milých lidiček,“ ukáže na postarší pár stojící opodál.
„To je můj táta a jeho přítelkyně,“ objasní. Předá jim klíče od auta a prohodí pár slov, kterým nerozumím ani ň.

„Fakt? Tvoji rodiče jsou francouzi?“ udiveně na ni koukám.

„Táta jo. Máma je norka. Po rozvodu se vrátil zpátky do Francie a já jsem zůstala s mamkou v Norsku,“ vysvětluje mi cestou na terminál.
„Vždycky, když jsme v Evropě mi půjčí auto a já tak nemusím řešit složité předjíždění mezi svěťáky.“

„To jak máš vymakané,“ směju se, „od příště jezdím jedině s tebou.“

„Beru na vědomí, parťačko,“ úsměv mi oplatí.

Čekání na letadlo uteče rychle. Společně s Ingrid si utahujeme z umírající Tiril, která nevypadá zrovna dvakrát svěže. O moc líp na tom není ani Johannes či Vetle. V letadle zaujme sedadlo vedle mě ten jediný, koho jsem tu po včerejšku opravdu nepotřebovala.

„Kdys měla v plánu mi říct, že máš dítě?“ začne až moc hlasitě Sturla.

„Ne tak nahlas prosím“ ohlédnu se, jestli ho nikdo neslyšel a sklopím zrak.

„Jasně, tys neměla v plánu mi to ani říkat,“ řekne, naštěstí už tišeji, ale s dostatečnou dávkou rozčílení.

„Zaprvé já jsem to nechtěla říkat nikomu. A zadruhé neptal ses.“

„Na to se musí člověk ptát?“

„Tak neroztrubuju to do světa. To se mám jako představovat "Ahoj, já jsem Thea a mám dítě." Navíc já o tvojí rodině taky nic nevím.“

„Ale říct mi, že máš dítě, jsi mohla.“

„No tak teď už to víš. A změnilo se tím něco, jakože ona má dítě, tak konec, nazdar?“ ostatně nepřekvapilo by mě to. Hodně lidí se tvářilo jako moji kamarádi, ale když jsem se zmínila, že mám syna, který je pro mě vším, přátelství šlo většinou hodně rychle do kytek. Ne každý v mém věku chce místo, jak oni s oblibou říkají, "užívání si nejlepších let našich životů", skládat plínky a utírat nudle u nosu.

Na to nic neřekne. Jenom rychle stoupne a chce odejít. Chňapnu ho však za rukáv a stáhnu zpátky na sedadlo.

„Jsi jediný, kdo to ví a byla bych ráda, kdyby to tak zůstalo,“ řeknu s patrnou prosbou v očích.

„Mlčím,“ to je jediné, co řekne a bez dalších slov a jakékoliv emoce odejde.

Co jsem si vůbec myslela? Že zrovna on by to mohl pochopit? Že to nebude brát jako překážku a naše přátelství bude pokračovat? A že všechno by aspoň jednou mohlo skončit dobře? Jako vždy omyl. Realita se neschoduje s ničím z mých růžových představ. Z jeho reakce soudím, že je to jen další člověk, kterému v přátelství s mladou holkou překáží dítě. Nedá se nic dělat. Koneckonců už jsem si na ty rány od mých vrstevníků tak nějak zvykla.

Vedle mě se objeví Vetle, který si vyměnil místo se Sturlou. Na hlavě sluchátka, oči zavřené. Je úplně kaput. Na nic se mě tak nevyptává a já se tak můžu v tichosti utápět ve svých myšlenkách.

~

Další díl je tu! Mockrát vám děkuji za všechny přečtení a komentáře, vždy mě to povzbudí v psaní dál.☺️💕

Jak jste prožívali Ondrův odchod? Pro mě hodně emotivní🥺

AKS🌌