Láska prochází žaludkem

2.

Další den je u snídaně cítit mírná nervozita. Kluky čeká "jenom" trénink, ale holky odpoledne závod. No jo první závod sezóny.

Všichni najezení, schovám jídlo ze stolu a začnu s přípravou oběda.

„Ty jsi úplný pako, víš to,“ slyším mužský hlas.
Nepatrně nakouknu do jídelny a tam stojí Sturla s Johannesem Dale a rozhlíží se všude kolem, jak zmatený včely.

„Co tu ještě děláte? Kluci před chvílí odjeli na trénink.“

„Tady pan chytrej,“ hodí Sturla vražedný pohled na svého spolubydlícího, „nenatočil budík, takže jsme zaspali.“

„Sis ho měl nastavit sám,“ utrousí Dale.

„Prosím tě, dala bys nám něco k jídlu, ať na trénink nejdeme hladoví, to to pak blbě jezdí.“

„Jo jasně, minutku.“

Rychle skočím do kuchyně, vezmu nějaké ovoce, tyčinku, pečivo a celou dobu se jen pousmívám nad tím, jak se ti dva tam hádají, čí je to chyba.

„Díky, jsi naše záchrana,“ volají na mě při odchodu a zmizí rychlostí blesku.

Maso s omáčkou už mám hotové, už jen dodělat těstoviny. Akorát při finálních úpravách vejdou do jídelny holky a já tedy můžu nosit na stůl. Chvíli se s nimi zakecám, ale nechci je moc zdržovat, musí se připravit na závod. Po chvilce přijde i fyzioterapeutka a dám si s ní oběd. Ida je moc milá a slovo s ní taky dlouho nestojí. Než dorazí ti hladoví psi z tréninku, umyju nádobí a svůj dnešní výtvor hodím na blog i s receptem.

„Ještě jednou díky za to ráno, jinak bych na té trati asi umřel hlady,“ objeví se v kuchyni Sturla.

„Jo jasný, to je samozřejmost. Jenom příště pozor na ten budíček, trenér asi nebyl zrovna dvakrát nadšený.“

„Klid, ani to nepoznal. Kluci jeli na běžkách a dohnali jsme je ještě před stadionem.“

„Jo tak super.“

„No tak já asi půjdu, měj se hezky a díky.“

Jak rychle přišel, tak rychle se zase vypařil. Všechno pouklízím, připravím suroviny na večeři, udělám si kafe a už rychle běžím na pokoj, abych viděla aspoň v televizi ty naše holky. Moc chyb na střelnici zazdily dobrý výsledek a nejlepší Karoline byla až 20. Tiril měla dokonce 7 chyb.

„Nebojte holky, příště to bude lepší. Navíc dát vytrvalostní závod jako první na začátek sezóny musel vymyslet leda nějaký blázen,“ snažím se je rozveselit a povzbudit při večeři.

Následují den se slaví. Naši kluci, konkrétně Sturla s Johannesem, obsadí první dvě místa a nálada v týmu je mnohem uvolněnější.
Večer zajdu za Ingrid a Tiril na pokoj, klasická drbárna, znáte to. Zkoukneme nějaký ten seriál a u toho pokecáme o životě. S těmato dvěma jsem si opravdu sedla. Během toho mi snad třikrát zavibruje mobil.

„Promiňte holky, musím to vzít,“ oznámím jim a vyjdu na chodbu.

Na displeji se mi zobrazí fotku, kde s bráchou ležíme na zemi a od hlavy až k patě jsme od sněhu. To byl krásný den.

„Ježíši co je? Voláš jak pominutej,“ konečně mu to zvednu.

„No to je dost, už jsem myslel, že si to tam s nějakým rozdáváš,“ slyším jak se uchechtnul.

S bráchou jsme od mala jak nejlepší kamarádi, proto mě tahle věta nepřekvapí.

„A co když jo. Víš co, počkej zrovna hledám tričko,“ rozhodnu se hrát tu jeho hru.

„Fakt jo a co dobrý? Svaly byly?“

„Jako nikdy hele. Záda, sval vedle svalu a ty břišáky. Měl bys přidat s tím tvým cvičením, víš jak dobře se na to chytají holky.“

„No to je taky tak nějak důvod proč volám. Hele mám tu jednu holku, no a ona dostala... víš co...ty vaše dny,“ s úsměvem poslouchám, jak se snaží vymáčknout.
„Obchody už jsou zavřené, no a potřebovala by... no nějaké... však víš co...ty věci. Kde je máš?“ vydechne poraženecky.

„Jako nějaký nový objev jo?“ utahuju si z něj.

„Klídek, podrobnosti příště. Tak, kde jsou?“

„Normálně v koupelně, v té skříňce, první šuplík,“ vysvětlím mu.
Slyším mírné skřípnutí, ale nijak si ho nevšímám.

„Jo a pro upřesnění s žádným klukem jsem tu fakt nespala, můžeš být klidný.“

Konečně zvednu oči od podlahy a naskytne se mi pohled na Sturlu opírajícího se o futra protějších dveří.

„Hele, cizí hovory se neposlouchají,“ napomenu ho pravděpodobně rudá jak rak.

Zvedne ruce v obranném gestu a chystá se zavřít dveře.

„To byl on, ten se kterým jsi zaručeně ne-spa-la?“ ozve se na mě z telefonu.

„Říkám ti, že s nikým tu nic nemám,“ trošku zmírním hlas, přesto slyším uchechtnutí u protějších dveří než je za sebou konečně zavře.

„Už radši končím, čau a pozdravuj tu svoji hrdličku.“

„Nápodobně sestřičko,“ s mírným sarkasmem zavěsí hovor.

Zpocená až na zadku se vrátím k holkám na pokoj, které pořád sledují televizi. Chtěla jsem s nimi ještě chvilku zůstat, ale jelikož už je celkem pozdě a ony se chtějí vyspat na zítřejší sprint, což samozřejmě chápu, tak se rozloučím a odeberu se do svého království. Hodím rychlou sprchu, hupsnu do postele a přemýšlím, co všechno ten posluchač cizích rozhovorů slyšel a co si musí myslet.