Láska prochází žaludkem

28.

Sturla mi prozradí, kam až jdeme a výsledná trasa dlouhá 11 km mi přijde jako fajn výzva. Jakmile si ale všimnu výškového profilu, rychle měním názor. Po úvodních dvou kilometrech serpentýn začínám pochybovat o své fyzičce, o které jsem si doposud myslela, že je v top formě. Ještě že jsme Guse nechali u našich, tohle by totiž pro tak malé dítě rozhodně nebylo. Vždyť to stěží zvládám já. Sturla je samozřejmě potem nepolíben a pojem zadýchaní nemá ani ve slovníku.

Zbytek trasy už je lepší. Stále se jedná o dosti těžký terén, ale klidné tempo mi dovoluje dýchat a užívat si přírody kolem.

Po pěti hodinách a s dvěmi menšími přestávkami jsme konečně v závěru naší cesty a já se nestačím divit. Přicházíme k nádherné skalní vyhlídce Trolltunga. Chvíli se odhodlávám, zda jít až na samotný okraj, kdy pod vámi je 700 metrů dlouhý sráz. Sturla mě něžně chytne za ruku, vede mě pomalými kroky a pomůže mi dodat odvahu. Nikdy jsem neměla strach z výšek, ale tenhle moment je pro mě opravdu hodně silný.

„Panečku, to je něco,“ jediná slova na která se zmůžu.

„Líbí?“ ptá se můj průvodce.

„Blázníš. Miluju to tady!“ radostně zvolám.

„Takže na ty nadávky na mou osobu, které jsem slyšel cestou, tak na ty zapomenu,“ culí se Sturla.

„Bude to tak lepší,“ kývnu hlavou jeho směrem nejspíš celá rudá.

Přiznávám nebyla to zrovna dvakrát milá slova.

Dál od útesu si postavíme náš dnešní příbytek. Den se chýlí ke konci, všichni turisti už jsou pryč a nás čeká klidná noc v srdci norské přírody.

Ráno se probudím akorát při rozbřesku. Východ slunce si vychutnávám na okraji jazyka. No jen si to představte. Sedíte na špičce, nohama pohupujete přes okraj, máte jezero Ringedalsvatnet jako na dlani a nad ním oblohu hrající všemi barvami. Zkrátka pocit k nezaplacení.

Po chvíli vedle mě usedne Sturla a dá mi do rukou teplý čaj.

„Děkuji,“ zašeptám opravdu potichu, jako kdybych promluvila víc nahlas, slunce by se leklo a odvrátilo svou tvář.

„Chtěl bych tě o něco poprosit,“ přeruší po pár minutách ticho Sturla.

„Povídej,“ věnuji mu svůj pohled.

„Je dost možné, že se ti ten nápad asi nebude moc líbit, protože vím, že k tomu místu chováš určitý odpor, i když ani nevím proč, ale i tak to zkusím,“ řekne trochu nervózně a mně už začíná být jasné, kam tím míří, „pojeď se mnou prosím do Lillehammeru. Na pár týdnů.“

„Sturlo o tom jsme se už bavili,“ pronesu s povzdechem. Ničím jiným už tento okamžik zkazit nemohl.

„Ale no tak. Máš přece volný srpen, Gus školku nemá a my aspoň budeme spolu. V září zase odlétám na tři týdny do Itálie, takhle bychom si mohli užít léto v Lillehammeru,“ argumentuje všemi pozitivy a postupně mě začíná obměkčovat.
„Prosím, dokážu ti, že je to krásné město a určitě na něj změníš názor.“

Z jeho hnědých očí sklouznu zpět k hladině jezera. Vážně se tam chci vrátit? Čelit své minulosti? Všem těm vzpomínkám?

Jemně chytne mou bradu a hlavou mi pootočí tak, abych se opět dívala na něj.

„Pěkně prosím, smutně koukám,“ nahodí psí oči a několikrát rychle zamrká, jako by chtěl zahnat pomyslné slzičky.

„Tak dobře, přesvědčil jsi mě,“ souhlasím a ušklýbnu se nad jeho výrazem.

Ano, jsem připravená. Nemůžu přece utíkat donekonečna. A s tímto mužem po mém boku zvládnu všechno.

S blížícím se polednem si posbírame svoje saky paky a vydáme se na zpáteční jedenácti kilometrovou cestu na parkoviště.

V autě vytuhnu do pár minut. Díky bohu, že řídí Sturla, protože já jsem úplně hotová.

Dvoudenní zastávku v Oslu využiji na balení oblečení a všech potřebných věcí, jak pro mě, tak pro Guse. A následně vyrážíme směr Sturlovo milované městečko.

Moje první dojmy z Lillehammeru jsou smíšené. Některá místa, kolem kterých projíždíme při cestě k bytu, si vybavuji. Naopak u některých přemýšlím, jestli tu vážně byla i před pár lety.

Prvních pár dní je prozkoumávacích. Sturla nám každý den ukáže Lillehammer z jiného úhlu pohledu. Jednou jako historií a zejména řemesly žijící místo, o čemž se přesvědčíme ve skanzenu Maihaugen. Podruhé zas jako město plné umění a citu pro detail, který můžeme vidět v galerii umění. Nebo také jako město obdivující krásu přírodu, která nelze přehlédnout v Nordre parku či Søndre parku. A samozřejmě město milující sport, což dokazuje Norské olympijské muzeum a také místní stadion, ke kterému máme namířeno zítra.

Většinou, když má Sturla trénink, zajdu na hřbitov. Vím, asi se divíte, proč. Ale mám zde pochovánou babičku, která mi byla velkým vzorem a vlastně stále je. Byla nejveselejším a vždy usměvavým člověkem. Až do Vánoc před čtyř lety, kdy ztuhl úsměv na rtu nám všem. Doteď to mám živě před sebou, jako by to bylo včera. Vánoční přípravy v plném proudu, všechno napečené, stromeček ozdobený, všude byly vánoční trhy a já jsem se svou rodinou den před Vánoci kráčela za rakví.

Nikdy na ten den nezapomenu. Při této vzpomínce cítím, jak mi ukápne slza, ale pryč od temných myšlenek. Určitě by byla ráda, kdybych na ní vzpomínala vždy s radostí v srdci a úsměvem na tváři.

Guse beru vždy s sebou a vyprávím mu různé historky o jeho prababičce. Ráda bych, aby i jemu byla trochu bližší, i když ji nikdy nepoznal.

~

Slibovaný díl aka turistický průvodce Lillehammerem😂. Tak až někdy navštívíte Lillehammer, budete vědět kam jít😄.

Tak co, napadá vás nějaký důvod, proč Thea nechtěla právě do tohoto města jet? 🤔😬

A co prozatím říkáte na Hochfilzen?

AKS🌌