Přes noc toho moc nenaspím. Vlastně vůbec nic. Jakoukoliv snahu na spánek vzdávám kolem čtvrté. Sbalím si všechny věci, ať s tím pak nemám tolik práce, a zamířím do kuchyně.
Do sluchátek si pustím klidnou hudbu a začnu s přípravou těsta. Nechci ty moje jedlíky ochudit o dort, který na oslavě úspěšného mistrovství nesmí chybět. Kokosové těsto naleji do tří forem a vložím do trouby. Nachystám si čokoládový krém, kterým po upečení korpusy náplním a dorty dám chladit do lednice.
Mezitím mám čas přemýšlet. Musím si promluvit se Sturlou. Čím dřív, tím líp. Nechci odjet rozhádaná. Teď bych ho potřebovala vedle sebe nejvíc. Jako oporu, která mě ujistí, že vše se obrátí k dobrému. Ale tak tento svět nefunguje. Můj princ na běžkách je na mě naštvaný kvůli mému neexistujícímu příteli. To si to nemohl nechat rozumně vysvětlit? To se musel hned tak rozčílit k nepříčetnosti? Ale minulost už nezměním. Teď to musím napravit. Před odjezdem se za ním stavím.
Ztuhlé dorty pokryji fondánem a vytvořím jím vlajku Norska. Akorát, když nesu poslední z mých výtvorů do lednice, v kuchyni se objeví Sara. To už je šest? Ten čas hrozně letí, když dělám něco, co mě baví.
„Dobré ránko, ty jsi tu dneska první? Jaký zázrak mám tu čest sledovat,“ utahuje si z mojí přítomnosti. Pravda za celou dobu, co jsme tady, jsem ani jednou nepřišla dřív než ona.
„Dobré ráno. No jo, už to tak bude,“ unaveně zvednu koutky svých úst do úsměvu.
„Co to tam máš?“ přistoupí blíž ke mně a podívá se do lednice.
„Já jsem myslela, že je budeme dělat odpoledne spolu,“ řekne sklesle, jakmile zahlédne dorty.
Dva dny zpátky jsme se domluvily, že je společně připravíme dnes před večeří. Ona má chystat české a německé reprezentaci.
„No víš, já za hodinu odjíždím. Letím zpátky do Norska. Čeká mě tam opravdu důležitá neodkladná rodinná záležitost. Potřebovala bych od tebe, jestli bys místo mě uvařila i pro ty moje. Dnes oběd a večeři, snídani ještě stihnu, a zítra snídani a oběd. Odlétají odpoledne, takže s večeří už si práci dělat nemusíš. Nevadilo by ti to? Jsi moje jediná naděje,“ prosebně se na ni podívám.
„No co s tebou nadělám holka moje. Jenom leť. Já se postarám i o ty tvoje strávníky. Tolik práce navíc to nebude.“
Ta žena je poklad!
„Děkuji, děkuji moc. Jsi úžasná,“ radostně ji obejmu a pustíme se do přípravy snídaně.
Rychle pospíchám, neboť sraz s Idou je už v sedm u auta. Naštěstí všechno stíhám. Jídlo je nachystané na stolech. Kufry mám už taky zabalené, stačí je jen vyzvednout na pokoji.
„Mám jim uvařit něco jiného, než co budou mít ostatní?“ zeptá se Sara ještě, než se s ní rozloučím.
„Ne, vůbec si s tím nedělej starosti. Oni zládují úplně všechno,“ usměji se při pomyšlení na to, že by zrovna oni něco nesnědli do posledního kousku na talíři.
„Tak se měj. Ať všechno dobře dopadne. Snad se tu potkáme příští rok,“ pevně mě obejme. Vážně je to super člověk. I když máme věkově od sebe trochu dál, vždy jsme si měly o čem povídat.
„Taky doufám. Čau a starej se mi o ně pěkně,“ rozloučím se s ní s úsměvem na tváři.
„Jo a když budou hledat ty dorty, tak jsou v té lednici,“ zavolám na ni ještě od výtahu.
„Ano šéfe,“ křikne nazpátek.
Na pokoji si posbírám svých pět švestek a klíče zanesu Siegovi. On i Patrick už jsou vzhůru a sledují větrné podmínky pro dnešní závod.
„Přeji hodně štěstí s malým a vidíme se na Holmenkollenu,“ řeknou téměř sborově a já jim vděčně poděkuji.
Ano, až na tom slavném Holmenkollenu. Snažila jsem se to Sturlovy říct, ale nikdy mě nenechal domluvit. Budu mít teď podle smlouvy tři týdny krásného volna. Aspoň můžu být s Gusem, aniž bych musela řešit náhradu v kuchyni. Do Nové Města ani Ostersundu nepojedu. V Česku, jak jsem se dozvěděla, jsou každoročně ubytovaní v malebném penzionku, kde jim vaří místní kuchař. A ve Švédsku na ně čeká starý známý Ståle, můj předchůdce, který se sem přestěhoval za rodinou a pracuje zde jako šéf kuchaře na hotelu hned vedle stadionu.
Posunu se o pár metrů dál. Stojím tu. Před dveřmi Sturlova pokoje. Vím, že je před sedmou ráno, ale já s ním musím mluvit. Zaklepu jednou, podruhé, potřetí a nic. Až už jsem na odchodu, otevře rozespalý Dale.
„Hoří snad?“ podívá se na mě, jedno oko ještě zavřené.
„Ahoj. Promiň, že tě budím. Já... potřebovala bych něco říct Sturlovi,“ řeknu nervózně.
„No ale on tu není,“ oznámí.
Jak jako není. Dělá si srandu. Je sedm ráno. Má ležet v posteli a odpočívat. Tohle mi snad dělá naschvál. Člověk se jde usmířit a on nikde.
„Aha a nevíš, kde by mohl být?“ zeptám se celkem zoufale.
„Těžko říct. Neviděl jsem ho ani včera. Ale asi tu byl, peřiny jsou rozestlané. Ale kde je teď, vážně netuším,“ pokrčí rameny Dale.
„No nevadí. Díky a promiň za ten budíček. Ať se dneska daří!“
S bručením zavře dveře. Já patro po patře projdu chodby, třeba na něj někde narazím. Tak brzo ráno přece nemohl jít daleko. Není ani ve vestibulu, ani v jídelně a poblíž parkoviště ho taky nevidím. Jenže můj čas se krátí. Ida už nervózně kontroluje hodinky.
Jako hromádka neštěstí kecnu na sedadlo spolujezdce. Auto se začne vzdalovat jak od hotelu, tak zároveň od naděje, že si s ním promluvím. Napsala jsem mu už hodně zpráv, i včera, i během noci, i teď. Ani na jednu neodpověděl. Nevím, jestli je horší, že je vůbec neviděl nebo kdyby mi dal aspoň zobrazeno.
Z kufru vytáhnu tužku a papír. Během cesty, kdy vysvětluji Idě celou situaci, raději jen o Gusovi, o Sturlovi nemusí vědět, sepisuji svoje myšlenky do vzkazu. Moc nevím, co tam napsat. Několikrát to opravím a jelikož z toho nechci dělat dlouhý román, skončím u jednoduchého:
Jedu domů. Gus mě potřebuje.
Ta hádka mě mrzí. Nechci tě ztratit. Miluji tě lásko.
PS. zkus prosím zavolat na tohle číslo ...
Připíšu telefonní číslo na bráchu. Možná mu zavolá, možná ne, ale aspoň jsem to zkusila. Všechno jsem mu už vysvětlila ve zprávách, kdo je Matti i co chtěl. Nemá cenu mu to vše psát znova. Snad si je brzo zobrazí. Teď je ale moje poslední šance starý dobrý papírový vzkaz.
~
V sobotu hezky po ránu tu máme další kapitolu!☺️
Co říkáte na nový projekt od IBU?🌲 Zapojíte se? Pokud ano, jaký jste zvolili tým?😉
Moje rozhodování, jestli se mám přidat k Emilienovi, Dalemu nebo Doro, bylo dlouhé.😵 Nakonec to vyhrál tým Dale.💗
AKS🌌
ČTEŠ
Láska prochází žaludkem
Fanfiction„Kdo mi to tu loupe perníček?" špitnu jeho směrem. Příběh dvou mladých lidí, které spojuje víc, než si oba myslí.
