Láska prochází žaludkem

31.

Všechno mi to začíná docházet. Celá skládačka je dokončená, úplná. Lhal mi. Předstíral lásku.

Utíkám k němu domů, kde co nejrychleji pobalím všechny své věci. Avšak nestihnu to do jeho příchodu.

„Kam chceš jako jít?“ zeptá se za mými zády.

„No a nemusí ti to být náhodou jedno,“ štěknu po něm.

„Prosím, můžeme si v klidu sednout a já ti to všechno vysvětlím,“ chytne mě za paži a otočí, tak abych se mu dívala do očí.

Má je zarudlé, vlhké. Tak jako já. Přesto zní klidně.

„O čem chceš jako ještě mluvit? O tom, že jsi mi celou tu dobu lhal. Že sis to se mnou rozdal a pak po pár letech mě znova našel a začal se mnou chodit, jako by se nechumelilo,“ vytrhnu se z jeho sevření.

Obejdu ho. Taky mu možná omylem přejedu kufrem nohu, ale co, nemá stát mezi dveřmi. V hlavě mi svítí zelené kontrolky značící únikový východ, můj směr.

„Kurňa, tohle nebylo zrovna nejlepší načasování,“ zaslechnu, když už jsem takřka u hlavních dveří.

Nedá mi to a otočím se na něj: „Nejlepší načasování? Celou dobu si sakra věděl, kdo jsem, kdy jako mělo přijít podle tebe nejlepší načasování? Nikdy? Nechat mě žít ve lži. V jedné velká hloupé lži! Nikdy jsi mě nemiloval.“

„To není pravda. Miloval jsem tě a pořád tě miluju.“

„Tak proč jsi mi celou tu doby nic neřekl?“

Mlčí. Jako vždy. Díváme se vzájemně do očí. Dlouho je mezi námi jen ticho. Na tohle už nemám.

„Počkej Theo,“ slyším jeho přibližující se kroky.

Nereaguji. Už chci být pryč. Nevydržím tu už ani minutu. Ne s tímto člověkem.

„Je ti ale jasné, že se Guse rozhodně nevzdám. Chci se s ním vídat. Je to moje dítě,“ zablokuje mi dveře a vrazí mi do ruky papíry, „tady máš důkaz.“

Řádky rychle prolétnu. «Test otcovství. 100% shoda». Tak on už si stihl udělat i testy. Nevěřícně na to hledím. On normálně vzal DNA mého syna, bez mého vědomí. Tímhle u mě definitivně skončil.

„To snad nemyslíš vážně? Víš jak neskutečně moc jsi mě ranil a teď vytáhneš tohle. Chceš mi vzít mého vlastního syna? Víš co, jdi někam,“ rozvalím dveře a odejdu.

Tak takovýmto způsobem mi ještě nikdo nikdy neublížil. Jak mi to sakra mohl udělat! Celý vztah byla lež. Proto tak jančil, když jsem mu řekla, že mám syna. Muselo mu být jasné, že je jeho. Že to s tou naivní ožralou blondýnou asi trochu neuhlídal.

A nakonec proti mě vytáhne ještě moje vlastní dítě. Proti mě, matce samoživitelce, která tu pro toho malého byla každý den, zatímco tatínek si vesele žil, která ho naučila chodit, mluvit, zkrátka všechno, která mu ukázala, jaké to je být milován, a která každým dnem bojovala o to, aby jeho život byl co nejkrásnější.

Už celkem pomalým krokem jdu pro Guse. Snažím se uklidnit a vše rozdýchat. Nechci aby mě v takovémto stavu viděl.

„Ahoj Eline. Promiň že ruším tak pozdě, nezdržím se dlouho, jen si jdu pro Guse,“ nesměle se omluvím.

„Vůbec nerušíš. Pojď dál. Akorát kluci před chvílí usnuli,“ poodstoupí ode dveří a pustí mě dovnitř.

„Neber to prosím nějak špatně. Já se jen potřebuji urgentně vrátit do Osla.“

„Jakože teď hned?“ diví se.

„Čím dřív, tím líp. Moc se omlouvám.“

„Jejda vůbec se neomlouvej. Máš ho támhle,“ ukáže směrem k pootevřeným dveřím.

Vezmu malého spáče do náruče.
„Spinkej dál broučku, maminka je tady,“ zašeptám, když se ošije.

„A všechno v pohodě jo?“ zeptá se mě ještě při odchodu moje kamarádka z hřiště.

„Jo, neboj,“ řeknu co možná nejdůvěrihodněji to jde a poděkuji jí za všechno.

Po rozloučení popadnu kufr a mířím na nádraží, kde akorát chytneme poslední vlak do Osla.

Po příjezdu do hlavního města Norska zavolám Mattimu, aby nás vyzvedl.

„Theo, ty jsi mi dala, takhle mě budit. Vždyť víš, že v deset večer už mám tvrdou půlnoc. Co blázníš? Co se stalo?“ spustí, jakmile nasedneme k němu do auta.

„Promiň. Teď o tom nechci mluvit,“ víc se zaryju do sedačky a tupě sleduju vozovku před námi.

Zná mě. Aby taky ne, když je to můj bratr. Ví, že ze mě nic nevydoluje. Ne teď. Celá cesta tudíž probíhá v tichosti, zacož jsem ráda.

Další den vztek vystřídá bolest, ublížení prázdnota. Já vám ani nevím, co si o všem mám myslet. Asi bych měla být ráda, že jsem našla otce svého dítěte. Člověka, který mě ukázal život z lepší stránky, pomohl mi vstát ze dna a který mě miluje a já to vím a vážím si ho proto. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, to on mě na to dno před lety dostal. Ne blbost. Za všechno si můžu sama, já jsem se nedržela svých zásad, já jsem se v té době sama sobě znechutila.

Ale dá se tohle jen tak odpustit. Tajit mi pravdu. Ani po tom, co jsem mu to řekla, otevřela se mu se svou bolestivou vzpomínkou, on stále jen mlčel a hrál jako by nic.

Z mých myšlenek mě vytrhne zvonek, který se rozezní naším bytem, doprovázený bouchaním na dveře.

„Theo, otevři prosím,“ rozpoznám Sturlův hlas.

Vykouknu z pokoje a zašeptám na Mattiho stojícího v předsíni u dveří: „Nejsem tady.“

Nechápavě zakroutí hlavou a v očích má dost křičící otazníky.

„Pak ti to vysvětlím, jen mu prosím řekni, že tu nejsem,“ hodím na něj prosebný výraz.

Když uvidím jemné kývnutí, zalezu do pokoje a přivřu dveře.

„...Thea je akorát u našich. Chystají Gusovi tu oslavu...proč?... neřekla nic... dobře vyřídím, spolehni se...“ slyším bratra slabě. Avšak co říká Sturla, už se ke mně přes zdi nedostane.

Když zaslechnu zabouchnutí dveří, konečně se uvolním. Ale při představě, co mě teď čeká, mě zase polije pot.

„Takže zaprvé máš mu zavolat, napsat nebo si aspoň přečíst zprávy. Zadruhé ti mám vzkázat, že to věděl jen týden. Nemám páru, co věděl, ale to mi určitě ráda teď hned řekneš, protože zatřetí jsem právě lhal svému kamarádovi,“ spustí ihned Matti, jakmile se objevím v obývacím pokoji.

Přisednu si na pohovku vedle něj a začnu: „Vždycky jsi chtěl vědět, kdo je otcem Guse. Tak jako já. No tak teď už to víš...“

~

Šťastný nový rok 2022 přeji všem mým věrným čtenářům🥳🎉🎇✨

Ohromně vám děkuju za podporu. Jste úžasní!💗

AKS🌌