Láska prochází žaludkem

6.

Ráno se probudím jako první. Na těle mě tíží svalnatá paže, zatímco její majitel si spokojeně pochrupkává. Po pár minutách sledování stropu se můj dnešní nocležník také probudí.

„Krásné ránko přeji,“ vychrlím na něj trošku vyčítavě. No co, zabral mi půlku postele, tak kdo by nebyl nevrlý.

„Theo? Ehm...dobré ráno,“ vysouká nakonec ze sebe. Jakmile se trošku vzpamatuje, začne svoji obhajobu: „Já... Promiň, nechtěl jsem ti tu překážet. Určitě jsem zabral celou postel, dost se rozvaluji. Mohlas mě normálně vzbudit a vykopnout, já bych to unesl,“ pousměje se.

Takhle po ránu a už má smysl pro humor. Jsem si jistá, že kdybych ho opravdu včera vzbudila a odlifrovala zpátky na chodbu, srandičky by ho přešly. Ale na něj se nedá zlobit, když k tomu navíc přidá tenhle krásný ranní chrapláček, je ihned odpuštěno.

„Máš štěstí, že ses držel na svojí půlce. Jinak bys letěl hnedka. Ráno se ti sice ručka trošku zatoulala, ale od toho by se dalo odhlédnout.“

„Myslíš tahle?“ a položí ji přes mé boky.

„Tady chce někdo velice brzo skončit na chodbě,“ hodím na něho vražedný pohled. Rychle vyskočím z postele a zamířím do koupelny. Za sebou ještě slyším: „Hezcí medvídci.“
Nechápu, co má proti mému pyžamu. Kdyby věděl, jak je pohodlné, nesundal by ho.

Když se vrátím zpátky do pokoje, Sturla už je nachystaný k odchodu.

„Děkuju za nocleh. Někdy můžem zopakovat,“ mrkne na mě.

„Tak to si nech leda tak zdát.“

Ve dveřích se na mě ještě otočí.

„Taky bych ti chtěl opravdu poděkovat za ten včerejšek. Hodně mi to pomohlo. Jsi vlastně první, komu jsem to řekl a dost se mi ulevilo, děkuju.“

„Nemáš zač děkovat. Já si vážím toho, že jsi mi to řekl a že jsem ti aspoň malinko pomohlo. A teď už běž, ať si kluci nemyslí, žes jim pláchnul."

„No ti ať si mě nepřejou. A to si říkají kamarádi,“ běduje cestou. Nad tím se musím jen pousmát.

Hodím na sebe nějaké oblečení, i když zůstat celý den v tomhle krásně huňatém pyžámku nezní vůbec špatně. Dneska mě v něm však viděl už jeden člověk a další už by to nemuseli brát tak s humorem. Vydám se do jídelny, která se pomalu plní. Posnídám u stolu s holkama. Tentokrát snídani chystal Peter. Skvělý pocit nemuset vstávat v šest ráno a všechno připravovat, proto si ji vychutnám mnohem víc. Celý den proběhne v poklidu. Kolem poledne udělám oběd, odpoledne se zajdu projít na moje místečko a po přípravě večeře zkouknu na pokoji další díl mého oblíbeného seriálu. Na chvíli se spojím i s domovem. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi nechybí.

Další den na mě čeká opět budíček na šest. Příprava snídaně trvá déle než obvykle, přeci jen ji chystám pro mnohem víc lidí. Nakonec však vše s přehledem stihnu. Při krájení masa na oběd mi snad dvakrát upadne nůž. Obvykle se mi to nestává, ale dnes jsem nervózní kvůli Sturlovy. Odpoledne se jede sprint a mně se klepou ruce i za něj. Když mu nesu jídlo ke stolu, popřeju jemu i zbytku týmu hodně štěstí. Jsou na něm vidět mírné obavy. S Peter a Emily pojíme v kuchyni, kde se snažím rychle uklidit, abych závod stihla aspoň v televizi. Pěkně v suchu a teploučku.
Po pár desítkách minut je rozhodnuto. Povedlo se. Čtyři norové na prvních čtyřech místech a nejvýše ze všech je Sturla. Srdíčko mi poskočí radostí. Tohle potřeboval. Vědět, že na to má, že to dokáže. Obnovit v sobě psychickou sílu. Mám takovou radost, že se rozhodnu jim přichystat odměnu. Čokoládový dort, ten všichni milují. Nejsem nějak velká cukrářka, ale na tomhle se nedá nic pokazit. Skočím do obchodu dokoupit potřebné suroviny a ihned po návratu se dám do práce. Korpus mi krásně naskočil a pařížský krém v něm taktéž nemá chybu. Jakmile dávám své dílo ztuhnout do lednice, ve dveřích se objeví Ingrid a informuje mě, že po večeři bude menší oslava venku na terase, a že jsem zvaná. To se mi skvěle hodí na odhalení mého cukrářského díla.

Přes prosklené okna jídelny vidím, že už je většina týmu na svých místech. Čapnu proto dort do ruky a vydám se za nimi. Jakmile si mě všimnou, tedy hlavně pokladu, který nesu, zvolám z plných plic: „Překvapení! Odměna za takovou tvrdou práci přece musí být!"

„Ty si úžasná Theo!" rozplývájí se holky, „takhle nás rozmazlovat."

„No tak především na tom neseme největší zásluhy my, žejo kluci?!" rýpne si s úsměvem Johannes.

Večer probíhá v poklidu. Všichni si vesele povídáme, smějeme zážitkům z tratě a já se víc sblížuji s týmem. Je to super parta. Snad ta nejlepší, které mohu být součástí. Jediný, kdo se za celý večer neukázal byl Sturla. Kde ten kluk vězí?

„A kde máte toho dnešního vítěze?" nedá mi to a zeptám se.

„Když jsme odcházeli z pokoje, říkal, že chce být chvíli sám, ale že určitě přijde," sdělí mi jeho spolubydlící.

Potřebuje chvilku sám, to chápu. Snad ale přijde, ten dort byl hlavně pro něj. Ostatní si ho také samozřejmě zaslouží, ale vítěz je vítěz. Jenže čas s touhle partou utíká opravdu rychle. Něco málo po osmé se holky začnou odebírat do svých pokojů. Zítra jedou sprint a musejí se připravit a zkoncentrovat. Kluci to po chvíli taky zabalí a jdou k bratrům Boe hrát playstation. Já chci jít poblahopřát Sturlovy, ale po zaklepaní na dveře jeho pokoje nepřichází žádná odezva. Zkusím to ještě jednou, ale marně. Asi to potřebuje vstřebat, sám. Zamířím proto k sobě na pokoj.

„Sakra, dort!," zanadávám si ve sprše, úplně jsem na něj zapomněla. Nesnědl se celý. Kousek, který kluci nechali Sturlovi, zůstal ležet na stole. V pyžamu seběhnu do jídelny. Snad nikoho nepotkám. To jsem se ale pletla. V rohu místnosti zahlédnu stát ve tmě obrys vysoké mužské postavy, jak se vesele láduje zbylým kouskem dortu. Přistoupím k němu blíž a díky světlu z pouličních lamp rozpoznám norskou reprezentační bundu.

„Kdo mi to tu loupe perníček?" špitnu jeho směrem.

~

Tak je tu další kapitola. Jak se vám líbila?😏 Rozhodla jsem se vydávat nové kapitoly každou sobotu a v liché týdny i v úterý. Doufám, že budete stíhat a najdete si pár minutek na přečtení.☺️ Moc děkuji za vaše reakce a komentáře, vždy mi to zvedne náladu a nakopne při psaní.❤️

AKS🌌