Láska prochází žaludkem

4.

Mobil ukazuje šest ráno, já se převaluji v posteli a nemůžu znova usnout. Po pár minutách usoudím, že to nemá cenu. Radši se obléknu a před přípravou snídaně, která je dnes naštěstí až na devět, se půjdu chvíli na projít na čerstvý vzduch. Nikde ani živáčka, všichni spí a já se v klidu, pár metrů od hotelu, usadím na lavičce. Je tu krásný výhled, hory se pomalounku probouzí a s nimi i okolní příroda. Užívám si každou vteřinu téhle nádherné scenérie a nevnímám okolní svět. Křupání sněhu za mými zády mě však dostatečně rychle vrátí zpátky do reality.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ řekne téměř polohlasně Sturla.

„Zase ty. No my na sebe máme teda štěstí,“ utahuju si z něj. On se jen souhlasně uchechtne.

„To je krása, viď,“ obdivuje se mnou místní nádheru.
„Támhle vzadu je vidět i stadion,“ podívám se směrem, kterým ukazuje jeho napřáhlá pravačka. Zahlédnu jej. Vykukuje zpoza vysokých urostlých smrků.

„Co tu děláš takhle brzo ráno?“ zeptám se.

„Předpokládám, že to co ty. Nemůžu spát, tak jsem se šel projít, pročistit hlavu.“

„Přesně tak. Takhle po ránu se nejlíp přemýšlí.“

„Můžu si přisednout?“

„Jo jasně. Sedej!“

„A nad čím tak takhle v šest ráno přemýšlíš?“

„Tak různě o životě, o domově. Hodně mi chybí rodina a dneska to mě nějak dolehlo,“ vyslovím své obavy.

„Já vím není to lehké. Jedu teprve svůj první celý svěťák a odloučení od rodiny je pro mě taky těžké.“

„A co sem vyhnalo tebe?“

Než začne mluvit, zazvoní mi mobil.

„Promiň,“ omluvím se za vyrušení a zakleju si, kdo může takhle brzo ráno něco chtít. Jakmile ale zahlédnu tu usměvavou tvářičku na mém displeji, je okamžitě odpuštěno.

„Dobré ráno ty moje zlatíčko. Ty už jsi vzhůru? A jak pak ses vyspinkal?“ začnu žvatlat do telefonu.

Naznačím Sturlovi, že už pomalu půjdu směrem k hotelu a jestli nechce jít se mnou. „Ještě chvilku tu zůstanu. Určitě chceš klid na hovor,“ zašeptá. Já se tedy zvednu z lavičky a věnuji se telefonátu.

„Ahoj Theo. Už od rána tu řádí, asi nemohl dospat. Pořád chtěl tebe, ale nevěděla jsem jestli nespíš,“ odpoví mi z druhého konce máma.

„V pohodě mami. Dneska jsem vzhůru už od šesti, taky mi nešlo dospat. A jak jinak valčíte? Nezlobí moc?“

„Ne, je to zlatíčko. Až na to ranní vstávání. Klidně bych ještě pár minutek pospala,“ společně se zasmějeme.

„Díky, že mi ho hlídate. Jste moje záchrana.“

„To je samozřejmost Theo, jsi naše dcera, pro tebe a pro něj bychom udělali první poslední. A neděkuj nám pořád.“

Cestou na hotel si s mámou povídáme o novinkách u nich doma a co je nového u mě. Chvilku si povídám i s tím neposedou, moc se toho sice nedozvím, ale neskutečně mi to zlepší náladu. Přesně tohle jsem potřebovala.

„Dobře. Já zas příště zavolám přes Face-time, ať vás všechny pěkně vidím. Teď už běžím chystat těm mým nenažrancům snídani. Tak papa, ahoj." rozloučím se a típnu to.

Do kuchyně přijdu tak tak. Ostatní kuchaři, Peter s Emily, právě začali s přípravou a já se také ihned přidám. Peter připravuje jídlo francouzskému týmu. Emily je místní kuchařka celého hotelu, má proto nejvíc práce, vaří pro reprezentanty všech ostatních zemí. Jelikož každý chystal pro své strávníky ke snídani to samé, domluvili jsme se, že ji bude chystat vždy jeden z nás, ať ostatní můžou ještě chvíli spát. Na mě padne čtvrtek a neděle. Po snídani začnu s přípravou oběda. V kuchyni panuje dobrá nálada. Máme tu veselo, hraje nám tu energická hudba, vypravíme si naše kulinářské historky z dob, kdy jsme byli ještě malí, a proto mám jídlo hotové ani se nenaději. Peter není o moc starší než já. Když s námi mluví, převládá u něj krásný francouzský akcent. Emily je už postarší paní. Vaří pro tento hotel už deset let a vždy se těší až přijedou, jak ona říká, ti nejlepší strávníci široko daleko. Nemůžu než souhlasit. Ty lidské popelnice sláduji všechno, co uvaříme.

„Ve dvě buď nachystaná na pokoji a vem si něco teplého,“ tajemně mi oznámí Tiril, když jim dávám oběd. To zase bude akce, tajnůstkářky jedny.

Když mi holky klepou na dveře, už čekám nachystaná v pozoru a můžeme vyrazit. Před hotelem nabereme zbytek naší party, tedy Daleho, Sturlu a Vetleho. Cestou se dozvím, že jdeme bobovat na kopec kousek za hotelem. No bobovat jak se to vezme. Boby nemáme ani jeden a jediné, co dělí naše těla od sněhu, jsou igelitky. Ale sranda musí být. Užívám si každou minutu s těmahle lidma, jezdíme dolů hlava nehlava, koulujeme se a radujeme se. Opravdu krásné odpoledne.
Na hotelu se skočím převléct do suchého oblečení a utíkám do kuchyně, kde už na mě čeká Emily s Peterem. U večeře je rušno. Všechny týmy se mezi sebou baví ve své rodné řeči, proto lze zaslechnout od každého stolu jiný jazyk. Ve třech se ten nepořádek uklízí rychleji, a proto máme zanedlouho hotovo.
Když otevírám dveře od mého dosavadního království, zahlédnu o pár metrů dál postavu, jak sedí na zemi a opírá se o dveře.

~

Tak je tu další kapitola. Původně jsem ji chtěla vydat až v pátek, ale na oslavu dnešního mistra světa vám ji sem hodím🥳. Co říkáte na závod? Já jsem byla jak na trní. Držela jsem snad všechny palce, co mám😂. Slovy nelze vyjádřit, jak jsem za něj ráda a jak moc jsem mu to přála🥺. Fakt neskutečný. Norský mistr světa v individuálu po 10 letech💕. Opravdu velká gratulace a kloubouk dolů. Stejně tak včera Makula, ohromný krásný závod🤩. A jak se líbil závod vám?☺️

AKS🌌