„Pojď, pojeď lásko! Ještě pár metrů a jsi mistr světa!“ křičím na toho mého kluka šikovného, když kolem mě projíždí v posledním okruhu a jeho náskok na Peiffera se tenčí.
Ale časový polštář je dostatečně velký a Sturla to vážně dokázal. Je mistr světa! Celá nadšená přiběhnu do našich šaten a okamžitě mu vletím do náruče. Díky bohu jsme tu jen my dva. Ne že bych náš vztah chtěla nějak tajit, ale tak nemusí to vědět všichni. Navíc netrvá ani nijak dlouho a pokud ani on, ani já z toho nechceme dělat nějaké velké haló, tak to hodlám respektovat.
„Jsem mistr světa,“ zašeptá se slzami v očích.
„Já vím. Jsi mistr světa. Není to šílený?!“ odtáhnu se od něj, abych mu viděla do obličeje.
Chci v něm zahlédnout každou emoci a cítit ji s ním. Uchovat si v srdci každičkou vteřinu toho okamžiku. Je dojatý a já taky.
„Je to neskutečný!“ zvolá s tím nejširším úsměvem. Otočí se mnou ve vzduchu a když mě vrátí zpátky na zem, sladce mě políbí.
Dlouho ho však pro sebe nemám. Povinnosti mistra světa volají. Míří na květinový ceremoniál, čekají ho rozhovory s médii, tisková konference, a nakonec dopingové testy. Všechno absolvuje spolu s Dalem, který skončil bronzový. Je krásné vidět dva kamarády, kteří se znají od mala, jak si společně plní svůj dětský sen. U předávání květin mi při pohledu na ty dva ukápne i pár slziček. Před večeří je čeká ještě medailový ceremoniál, na který bohužel nemůžu přijít, protože na mě čekají hladoví vlci.
Ve čtvrtek se jedou dvojice, kterých se chopí Tiril s Johannesem. Já se Sturlou se vydáme k jezeru Bled, které jsme si vybrali pro náš dnešní podvečerní běh. Impozantní kostelík uprostřed jezera působí příjemně a čistě. U hotelu, jehož jméno mi včera prozradil Emilien, se rozdělíme. Sturla běží dál a já jdu překvapit toho francouzského kuchařského blázna. Paní na recepci si mě podezřívavě prohlíží, ale naštěstí mě kolem ramena čapne procházející Emilien a já tak tu babu překonám.
„Díky. Bez tebe by tato mise šla do kytek. Máš to u mě,“ mrknu na něj.
„S tím počítám. Já jsem pro každou špatnost,“ s úsměvem pokrčí rameny a ukáže mi dveře do kuchyně.
Pomalu se tam vplížím. Doufám, že nikam nešel, jinak by všechno úsilí přišlo vniveč.
„No nazdar ty můj kluku francouzská,“ rozrazím dveře a zařvu na celou kuchyň, že to museli slyšet až v nejvyšším patře.
Peter leknutím upustí vařečku. Díky bohu, že nedržel nůž.
„Bože Theo,“ dramaticky se chytne za srdce, „já z tebe dostanu infarkt.“
„Ale prosím tě, snad ses neleknul,“ utahuji si z něj.
„No pojď sem. Já už se bál, že se neukážeš,“ s úsměvem rozevře svou náruč, jakmile rozdýchá prvotní šok.
Během hodiny stihneme probrat všechny podstatné věci a mě už volá Sturla, že čeká venku.
„Takže jste to dali dohromady jo? Já to věděl!“ radostně tleskne Peter, když mě vyprovází před hotel.
„No, už to tak bude,“ mávnu na onoho zmiňovaného, který si na molu máčí nohy v jezeře.
„Tak ať vám to klape. Měj se hezky a doufám, že ty naše reprezentace budou brzo na stejném hotelu.“
„Jo, to doufám. Bez tvé pozitivní nálady jsem po ránu nepoužitelná.“
Rozloučím se s ním a mě se Sturlou tlačí čas, abychom stihli večeři. No spíš mě než jeho. On si přijde k hotovému, ale já to musím připravit.
Sobota je jedna z těch hektičtějších. Jedou se jak štafety žen, tak mužů. První hodinu před dvanáctou, druhá ve tři. Vařit takhle časově rozházeně, aby to bylo co možná nejčerstvější a nejteplejší, u mě vyžaduje zapojení velkého počtu mozkových buněk.
V duchu děkuji člověku, kterého napadlo dát do téhle kuchyně televizi, protože díky němu vidím oba závody. Jak se později ukáže zlaté závody.
„Mládeži, tak to byla pecka!“ připojím se k té zlaté partě po večeři.
„A tady máte něco na oslavu,“ nadšeně jim ukážu muffiny, které jsem doposud schovávala za zády.
Dort jsem v odpoledním shonu neměla šanci stihnout, tak alespoň nějakou tu sladkou tečku, za dnešní velice úspěšný dnem, jsem jim připravila.
„Mňaam. Theo, ty jsi poklad,“ vypískne radostně Ingrid.
„Na ty myslím už od včerejška,“ hladově si je prohlíží Vetle.
„A tenhle,“ ukážu na jeden muffin, který nese čokoládou nápis 24 a uprostřed je zapíchnutá svíčka, „je speciálně pro dnešního oslavence.“
Všichni začneme tleskat a zpívat narozeninovou píseň "hodně štěstí zdraví". Já u toho zapálím svíčku a muffin posunu ke Sturlovy. Ten zavře oči a pohotově ji sfoukne.
„Moc děkuju,“ vstane a dá mi pusu na líčko, „všem.“
Kluci ho bratrsky poplácají po zádech a holky vřele obejmou. Jsou opravdu skvělá partu. Chvíli ještě posedíme, ale ne dlouho. Zítra se jedou ještě poslední závody a všichni si před nimi chtějí pořádně odpočinout.
Já ještě pouklízím kuchyň, ať tu ráno není nepořádek a také se vydám na pokoj. Když spatřím Sturlu, jak leží v mé posteli a oči má zavřené, musím se nad tím pohledem rozplývat.
„Ty můj ospalče,“ šeptnu a on otevře jedno oko.
„Mohl jsi jít klidně k sobě na pokoj a prospat se. Já bych to pochopila,“ pohladím ho po rozcuchaných vlasech.
„Nejsem unavený. Jen mě trochu pálí oči, tak jsem je zavřel. A navíc teď chci být s tebou,“ přitáhne si mě k sobě do postele.
„Malém bych zapomněla,“ natáhnu se přes něj a ze šuplíku v nočním stolku vylovím modrou obálku.
„Tohle je pro tebe. Všechno nejlepší lásko,“ předám mu dárek a přitáhnu do polibku.
„Kurzy meditace?“ ptá se zaskočeně, jakmile z obálky vytáhne poukaz.
„Jo no, občas tam zajdu. Jsou tam moc milí a když jsi teď začal s meditací tak třeba jsem si říkala, že no... nemusíš tam chodit, jestli nechceš. Já jenom...nic lepšího mě nenapadlo.“
Vím, není to dárek s nějakým hluboce myšleným významem, ale na mou obranu o tom, že má narozeniny jsem se dozvěděla před třemi dny od Daleho. PŘED TŘEMI DNY. Vymyslete a sežeňte za tři dny nějaký dárek, když jste navíc v úplně cizí zemi a nejbližší obchod je půl hodiny cesty autem.
„Ne, je to super! Líbí se mi to.“
„Vážně se ti to líbí?“
„Jo. Možná se naučím, jak meditaci prohloubit. Zkušená rada se vždycky hodí. Půjdeš tam se mnou?“
„To víš, že půjdu.“
Jsem ráda, že jsem se alespoň trochu trefila. Uvelebíme se v posteli, pěkně pod dekou v teploučku, a pustíme si náš oblíbený film. Snad každých pět minut mi vibruje oznámení na mobilu, ale nijak si toho nevšímám. Teď jsem v realitě s člověkem, kterého miluji, a ne někde v online světě.
Po závěrečné písní a titulkách si odskočím na záchod. Když si umývám ruce zaslechnu vyzváněcí tón mého mobilu.
„Klidně to típni,“ křiknu z koupelny.
Melodie utichne a následně slabě slyším tlumený hlas. Asi už vážně blázním. Z toho hluku a různých hlasů v jídelně, kdy mluví jeden přes druhého, mi někdy píská v uších. Vrátím se zpět do pokoje a než se stačím zorientovat, Sturla se kolem mě prožene jak velká voda, odejde z místnosti a výrazně práskne dveřmi. Stojím tam jak opařená. Co to mělo znamenat?
~
Zdravím vás po týdnu u nového dílu!🥳 Doufám, že se líbil.🥰
Další očekávejte v úterý a slibuju, že to bude drama!😏 Těšíte se?😚
AKS🌌
ČTEŠ
Láska prochází žaludkem
Fanfiction„Kdo mi to tu loupe perníček?" špitnu jeho směrem. Příběh dvou mladých lidí, které spojuje víc, než si oba myslí.
