Domů přijdu s těžkou hlavou. Kolují mi v ní všechny možné věci. Zkrátka nevím, co mám dělat. Cítím se unavená a moc tomu nepomáhá ani Gus.
„Strejda Matti říkal, že už se se Sturlou nechceš kamarádit,“ řekne svým dětským hláskem, když ho ukládám ke spánku, „proč?“
„Broučku, netrap se tím,“ dám mu pusu na čelo.
Ach ten Matti, taky nemůže držet jazyk za zuby.
„Něco ti řeknu maminko. Nemám to nikomu říkat, ale já ti to řeknu. Ale bacha je to děsně tajné,“ pronese záhadně.
„No povídej ty malý tajnůstkáři,“ pobídnu ho.
„Sturla je můj táta,“ pošeptá mi do ucha.
Zaraženě se na něj podívám. Děti mají bujnou fantazii, ale tohle rozhodně nemá ze své hlavy.
„To ti řekl Sturla?“
„Jo. Ale já jsem řekl, že je můj náhradní táta, že ten opravdový táta už zemřel,“ sdělí mi.
„Jak jsi na to přišel prosím tě?“ nestačím se divit.
Nikdy jsem mu nic takového neřekla. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, nikdy se mě na svého tátu ani neptal.
„Fili říkal, že můj táta je mrtvý, když s námi není. Je to pravda?“ zvedne ke mně své hnědé oči.
„To, že s námi táta není, neznamená že je mrtvý,“ zavrtím hlavou nad domněnkou Gusova kamaráda.
„A kde je teda můj táta?“ vyptává se dál, „kdo to je?“
Věděla jsem, že se na tuto otázku někdy zeptá. Od jeho narození jsem se připravovala, jak na ni odpovím. Avšak nečekala jsem, že přijde tak brzy. Sama jsem na tuto otázku až donedávna neznala odpověď. Ale teď už ji znám.
Nechci mu lhát, proto mu řeknu pravdu: „Sturla je opravdu tvůj táta.“
„Vážně?“ usměje se na mě Gustav.
„Ano,“ pohladím ho po vláskách.
Pořádně ho zachumlám do peřin, aby na něj nemohli žádní bubáci a strašidla.
Když už přivírám dveře, řekne ještě, „a proč se s ním teda nechceš kamarádit? Ty ho nemáš ráda?“
„Mám ho moc ráda,“ povzdechnu si, „a teď už spinkej.“
Ještě ten večer poprocházím všechno, co mi Sturla psal. Přečtu všechny jeho zprávy aspoň třikrát dokola.
«Nechtěl jsem ti ublížit»
«Sám jsem se to dozvěděl nedávno... nevěděl jsem, jak ti to mám říct»
«Gustava ti nebudu násilím brát...dítě má být s matkou»
Poslední z nich jasně křičí «zavolej mi prosím».
Svědí mě tedy prst nad tlačítkem volat. Avšak nedokážu ho stlačit. Jsem nervózní. Co mu mám vůbec říct? Místo toho mi prst sklouzne k ikonce instagramu. To, co uvidím, mě zaskočí.
Sturlův příspěvek, na němž je fotka pořízená na Trolltunga. Naše společná fotka. Mě a Sturly. Já mu ležím hlavou zabořená v klíně a otočenou k foťáku, do kterého se náležitě culím. Sturla mě mezitím výská ve vlasech a svůj úsměv dává také na odiv. Fotil to tehdy na samospoušť. Panečku, co mu to dalo práci než to našteloval. Ale vyšla z toho jedna z mých nejoblíbenějších fotek a také vzpomínek. Ale co kudla dělá na této sociální síti?
Oči mě sklouznou k popisku.
Tato žena mě toho naučila hodně a kdybych to teď měl vše vyjmenovat, byli bychom tu dlouho. Je úžasná a nenahraditelná! A já jsem ji přesto ztratil. Lituju toho a nikdy si to nepřestanu vyčítat.
Udělal bych cokoliv, jen abys byla opět šťastná. Miluji tě. A i když milovat někdy znamená nechat jít. Nechci, abys odešla z mého života.
Odpusť mi prosím.
Oči mě zvlhnou a postesknu si. Rozplývám se nad textem ještě dalších 10 minut. Ale bylo nutné vytahovat to na veřejnosti? Zveřejněno před 6 dny. Přes 10 tisíc srdíček. Kolem 200 komentářů. Nedá mi to a pár si jich přečtu.
«Tak mu odpusť» píše jedna fanynka.
«Tohle dojalo i mě. No tak, čekám na odpuštění» přidá se další a dokonce mě označí.
V tomto duchu se nesou všechny komentáře. Některé jsou v jazycích, kterým ani nerozumím. Některé jsou od našich přátel. Brečící smajlík od Ingrid na mě vyskočí hned v úvodu. Pod ním zlomené srdíčko od Daleho.
Já toho Sturlu asi zabiju. Vždyť ví, jak nemám ráda, když někam dává fotky se mnou a ještě k tomu připisuje naše osobní informace. Naše soukromé záležitosti.
Tímto činem částečně obměkčil mé srdce, ale zároveň mě naštval a to do takové míry, že bezprostředně vytáčím jeho číslo.
„Hele Holmesi, máš dost velký problém,“ vychrlím bezmyšlenkovitě ihned, jakmile přijme hovor.
Kde se ve mně bere tolik kuráže a sebevědomí? Netuším.
„Theo?“ zmateně promluví.
„Ten post na instagramu má jako znamenat co? Direkt mi momentálně totálně praská ve švech,“ prohlásím trochu naštvaně, přesto se značnou dávkou humoru v hlase.
A jelikož jsme oba ze stejného těsta, dalo by se říct ze stejné vtipné kaše, tak se i přes naše momentální problémy přidá ke zlehčení situace: „A to vadí? Jsi známá a to zásluhou mě, takže spíš očekávám poděkování.“
„Přijde ti, že jsem o to stála?“ dramaticky si usrknu čaje, který držím v ruce.
„No myslím, že jsi se párkrát zmínila,“ i přes dálku mezi námi si dokážu představit, jak zvedl jeden koutek rtů do mě tak moc známého úsměvu.
Už zase vtipkujeme jako dřív. Jak moc mi tohle chybělo.
„Promiň, Theo. Prostě jsem to tak cítil, tak jsem to zveřejnil. Nezlob se... A celkově za všechno se omlouvám,“ zazní jeho hlas už zcela vážně po kratší odmlce.
„Kdy se vracíš?“ zeptám se dřív než stačí říct něco dalšího.
„V pondělí,“ oznámí mi.
„Nechci to řešit po telefonu. Tak až se vrátíš, zastav se.“
„Dobře. Určitě přijdu,“ řekne, snad i s radostí v hlase?
„Tak fajn,“ přitakám.
„Miluju tě Theo,“ dodá křehce.
Neodpovím mu. Nedokážu mu tato slova říct zpět. Nejsem toho schopná. Jedna část mě by asi i chtěla, ale slabiky ne a ne se prodrat skrz ústa.
„Vidíme se v pondělí. Měj se,“ zašeptám a zavěsím.
~
Omlouvám se všem, kteří na tuto kapitulu čekali, že ji vydávám až teď, v tuto nekřesťanskou hodinu. Dnešní štafeta mě vtáhla a zaujala do takové míry, že jsem úplně zapomněla tuto kapitolu vydat.😅
Co na mužské štafety říkáte vy?👀 Ze začátku trochu zmatené (chudák Aleks😬😶), zlomená hůlka Thomase, pár skoro pádů a jeden pád Reese před stojkou a 5 trestných kol pro české kluky. Co k tomu dodat. Snad jen doufat a věřit v lepší výsledky🙏🏻 a držet palce na olympiádě.✊🏻💗
AKS🌌
ČTEŠ
Láska prochází žaludkem
Fanfiction„Kdo mi to tu loupe perníček?" špitnu jeho směrem. Příběh dvou mladých lidí, které spojuje víc, než si oba myslí.
