Láska prochází žaludkem

3.

V neděli jsou na programu sprinty. Jak ženské, tak mužské. Pro mě to znamená další den nových zkušeností, co se týče servírování jídla. Holky obědvají pár minut před dvanáctou, kluci až později, aby pak na trati neměli hlad. Všechno jde, jak po másle. Sem tam cítím na sobě něčí pohled, patrně vím čí, ale nevšímám si ho.

Sprinty nakonec nedopadnou vůbec špatně. Holky jsou těsně pod stupni vítězů, zato bratři Boe se na ně postaví oba, tentokrát je ale výš Tarjei. A jelikož jsou všichni ti moji strávníci tak dobří, rozhodnu se jim za odměnu upéct Skoleboller, srdcovku všech norů. Poměry všech surovin znám z hlavy, postup taky, a proto s přípravou těchto skvělých buchet nemám sebemenší problém a za nějakou tu hodinku jsou na světě.

Po večeři vejdu do jídelny, v ruce mám talíř plný těchto dobrůtek a šťastná jak blecha zvolám: „Překvapení!“
Všichni vrhnou pohled na zlatý grál, který před ně postavím na stůl. Všem se sbíhají sliny, popravdě mě taky.

„Teda, ty si neskutečná.“ vypísknou holky.

Všichni mi je pochvalují, ostatně musím si je taky pochválit, jsou opravdu vynikající, jako doma.

Večer jdu zase za Tiril s Ingrid. Vyptávají se mě, jestli něco nezbylo, ale mě to bylo už odpoledne jasné a nějaké jsem nám tajně schovala. Po chvilce klepou i kluci.

„Co takhle dát nějaké seznamovací truth or dare, když je tu Thea nová a moc nás nezná a mi ji taky ne?“ navrhne Vetle.

Ten kluk je blázen. Kupodivu většina souhlasí, a tak mi nezbývá než hrát. Naštěstí je to bez alkoholu a nějakých líbaček. Je nás tu celkem 6 - já, majitelky tohoto pokoje, Vetle, Sturla a Dale. Vetle roztočí láhev, ani nevím, kde ji vyhrabal, a jako první padne na Ingrid. Po pár kolech mě to začne i bavit. Někdy to padne na mě, ale naštěstí se mě neptají na žádné úchylarny a já se zase dozvídám zajímavé informace o lidech, se kterými strávím ještě nějaký ten pátek. Když točím já, padne to na Sturlu.

„Pravda,“ řekne, ani se nemusím ptát.

Chvilku přemýšlím, jestli se ho na to chci zeptat, ale stejně mi to nějak vyklouzne z pusy. Nojo jsem zvídavý člověk.

„Co sis myslel včera na té chodbě?“

„Že bych mohl být první.“

Tak jo přiznávám, tohle mě trošku zaskočilo, možná trošku víc. To snad nemyslí vážně. Takovou odpověď jsem fakt nečekala. Ostatní vůbec nechápou o čem mluvíme, ale nijak to nekomentují a Sturla točí dál. Hrajeme ještě tak deset minut. Na pár otázek, které jsou mým směrem, v klidu odpovím, ale myšlenkami jsem někde jinde.
Když se odebreme každý do svých pokojů, odchytnu ho na chodbě a počkám až všichni zmizí.

„Hele Sturlo nevím, jaks to myslel a co tím sleduješ, ale...“ nenechá mě domluvit.

„V klidu. Pochopil jsem, že máš kluka. Jenom mi to tak ujelo, promiň. Už budu muset jít. Dobrou,“ zapluje do svého pokoje a nechá mě tam stát.

Já? A kluka? Ha, tak to asi těžko. Kde na to přišel, Holmes.

Další den je v mojí režii jen snídaně. Oběd a večeři si každý obstarává sám při cestě na další zastávku svěťáku. Naše cesty míří do rakouského Hochfilzenu, kam přejíždím společně s Idou. Naštěstí má ta holka auto a nehodlala mě tu nechat na pospas servisákům. Během cesty přemýšlím nad jídelníčekem na tento týden. Po příjezdu ho předám trenérovi, který nemá žádné námitky a já můžu vyrazit nakoupit všechny potřebné suroviny. Bohužel tu nemám auto. Ida šla něco řešit se svazem, takže ji nechci otravovat a mně nezbývá než jít pěšky. Jen se modlím, aby ty věci nebyly moc těžké. Nakoupím vše, co mám na seznamu. Krásně se mi to vleze do čtyř tašek, ale co vám budu povídat, zrovna nejlehčí to nebylo. Ověšená jak vánoční stromeček si to štráduji na hotel. Už se stmívá a pozdní sluníčko nádherně lemuje střechy místních domků. Jak se asi má ten můj andílek doma, pomyslím si. Z mých myšlenek mě vytrhne až troubení auta.

„Theo, nasedej. Přece to nepotáhneš takovou dálku,“ vykoukne z okna Sturla.

„Díky, taková nabídka se neodmítá.“

No co si budem, ty tašky měli nejmíň každá dvě kila a na hotel to byl ještě kus cesty. V autě si povídáme, spíš on pořád něco vykládá a já se snažím poslouchat a zapojovat se, ale mé myšlenky jsou dneska stovky kilometrů daleko. K hotelu dojedeme ještě za světla. S taškami mi pomůže až do kuchyně, kde už ho propustím a úklidím nákup. Tady v Hochfilzenu bydlí většina biatlonistů na jednom hotelu a my toho nejsme výjimkou. Kuchařů je nás tu víc, konkrétně tři, včetně mě, ale každý jsme si určili prostor pro vaření, takže by to neměl být problém. Na svůj, naštěstí opět, jednolůžkový pokoj se odeberu ruku v ruce s máslovým croissantem a teplým ovocným čajem, což představuje mou dnešní večeři. Zkouknu jeden díl seriálu a alou spát.