Půlnoční slunečnice | Stein27, Calin, Dorian |

31. čast - Oslava

Nakonec si, ale stejně přisednu k němu do auta. Ani jeden nemluvíme. Cítím jeho pohled na sobě. Přesně to jsem nechtěla, aby se stalo. Potvrdil mi to. V co jsem doufala, že nikdy nepotvrdí. Měl dobrou otázku, jestli miluju Calina. Teď však nevím, jestli mám správnou odpověď. Nechci Calinovi ublížit. A proto se teď díky tomu utápím ve svých myšlenkách. Calin mi ještě nedal vědět. Doufám, že je v pořádku. 

...

„Prosím, užij si dnešek, ano? Teď to pojď oslavit." chytí mě za ruku a usměje se. Jak si můžu užít dnešek, když mi řekl to, co řekl? Jak to, že to může říct s takovým klidem. 

Jely jsme poněkud dlouho a zastavily u chaty, která je v lese. Tak doufám, že se neztratím. Jelikož si myslím, že bych to dokázala.

„Dobře." kývnu. Raději jsem to ponechala, tak. Ještě by s toho mohlo být velké haló, což nechci. I když jsem stále, tak nějak utopená ve svých myšlenkách, že opravdu nevím, co chci. Vystoupíme z auta a Petr mě vede za chatu, kde na mě čekají lidi pořvávající „Překvapení!" málem jsem ohluchla. Vidím všechny mé známé, ale Calin nikde. Myslela jsem, že tady bude. Množství alkoholu tady rozhodně nechybí. Jsou tu i lidi, které jsem nikdy neviděla. Nevadí mi to, alespoň to nemusím úplně považovat za svou oslavu. Všimla jsem si, že je tu i Bonnie. Což mi připomnělo, co je Petr zač.

„Dáš si?" nabídne mi Jegera mladík s hnědými kudrlinkami, který je mi povědomí, jen ho nemůžu zařadit. 

„Ne, díky." Pozoruji telefon, jen kvůli jediné zprávě. Calin stále nic. Jestli tohle nebyl cíl jeho cesty, tak co tedy? Co když se mu něco stalo? To by byl určitě i Petr ve stresu a naháněl by ho po všech čertech. Co když ho Petr kryje. To by mi, ale dneska neřekl, že si mě Calin nezaslouží. Nebo to byl snad jeho plán, abych si to uvědomila? Možná věděl, že právě nad tímhle budu přemýšlet. Boha dost! Už se do toho motám. Jsem hrozně paranoidní. 

„To jakože oslavenkyně nebude pít jo?" zasměje se té ironii. Můj pohled se z obrazovky telefonu upne na Petra, který líbá Bonnie. Cítím úzkost a svírání hrdla.

„Nalij mi." podívám se na kluka z flaškou, který bere do dlaně kelímek a přitom zakmytá obočím.

„Takhle se mi líbíš." mrkne mým směrem a já si vzpomenu konečně, kdy jsem ho viděla. V restauraci, kde pracuju. V ten večer za mnou přijel i David. Což mi připomíná, že mi ještě dneska nic nenapsal na narozeniny. Možná mě zná. Ví, že nenávidím když se slaví mé narozeniny. Podá mi plný kelímek, až po okraje. Vypiji celý jeho obsah a vezmu mu celou lahev. „Hele." zamračí se.

„No, co jsem oslavenec ne?" otočím se na něj. „A jsou tam další." pokrčím rameny, mrknu a napiju se přímo z lahve. On mě jen pobaveně pozoruje. Jakmile se otočím narazím do Petra, který stojí přede mnou. 

„Co to vyvádíš?" zeptá se se založenýma rukama a důležitě výchovným pohledem. Jakoby mi zrovna on měl něco říkat. Mám sto chutí ho udeřit, ale neudělám to. Ne že by mi na něm nějak záleželo, ale štve mě, jak dokáže v jednu chvíli se chovat, že je největší chudáček a z ničeho nic je drsný. Nejsem si úplně jistá, jestli zvládám rozeznávat ty jeho nálady. 

„Oslavuju svoje osmnáctiny." usměju se a napiju se znovu. I když vím, že za chvíli se budu válet na zemi a vůbec o sobě nevědět, ale co. Calin si odjel bůhví, kam a není se mnou na narozeniny a jediný, kdo tu se mnou je a stará se o moje bezpečí je Petr. 

„Přestaň!" vezme mi láhev ze stisku dlaně. „Teď se musíš, trochu zklidnit." vykládá, zatím co já ho neposlouchám a snažím se mu láhev vzít. Je to těžké, když je vyšší, jak já.