Půlnoční slunečnice | Stein27, Calin, Dorian |

15. část - Já se za to budu bít

Caline!" šiiju sebou, křičím, aby mě pustil, ale on mě neposlouchá. Hodí mě na postel. Jsem ráda, že jsem mu pomohla od pout minulosti, ačkoli mě stále zajímá, co se stalo s jeho bratrem.

...

,,Díky za dnešek." poděkuju Calinovi, který leží vedle mě na kapotě jeho černého auta.

,,Já děkuju tobě." usměje se a dále upíná svůj zrak na hvězdnou oblohu.

,,Víš, co bych si přála?" sednu si do tureckého sedu a všimnu si periferně, že kouká na mě. ,,Chtěla bych se dotknout hvězd. Vím je to šílený, ale stejně i když je to nereálné." usměju se a on se posadí vedle mě.

,,Nevidím na tom nic šíleného." pohladí mě po tváři a dá vlasy za ucho. Následovně políbí.

,,Tak jo. Teď si o mě musíš myslet, že jsem naprostý blázen. Prozraď mi něco divného o sobě." řeknu, když se odtáhneme.

,,No třeba, že musím mít vše na svém místě." pokrčí rameny.

,,Vždyť máš v pokoji nepořádek." zasměju se.

,,No to si myslíš ty, ale já v tom nepořádku mám pořádek. Věř mi." mrkne mým směrem.

,,Dobře, ale ještě něco, protože toto na mé gramofonové desky nemá." pokrčím rameny.

,,To máš pravdu." kývne na souhlas a já se zamračím. ,,Tak jo fajn, bude ti stačit to, že si schovám fotky všech holek, co jsem měl?"

,,Tak to byla ta krabice, na kterou jsem nemohla sahat? Je to celkem hodně zvláštní, ale rozhodně né divné. Jestli s tím ty holky souhlasily, proč ne." snažím se ho podpořit, aby si nemyslel, že ho budu odsuzovat. Nemám důvod.

,,Jsi snad jediná, kterou to nevylekalo." zasměje se.

,,Nemám se čeho lekat." chytím mu ruku a propletu naše prsty. ,,Proč si nešel studovat fotografa?" zeptám se jen čistě že zvědavosti.

,,Hudba mi byla bližší." zamumlá. Hudba? Moment.

,,Počkej ty děláš hudbu?" zamrkám několikrát za sebou.

,,Jo." zasměje se. Skvělé, takže zase další zpěvák.

,,A děláš něco jiného kromě hudby a focení dívek." vystřelím si z něj.

,,Hele, nech toho." nakrčí obočí. ,,Chodím na hodiny boxu, takže být tebou jsem ticho." ďábelsky se usměje a já vybouchnu smíchy.

,,Promiň, ale ty by jsi neublížil. Nedokážu si tě představit, že by jsi na mě vztáhnul ruku." pohladím ho po vlasech. On se jen zasměje a dá mi pusu na čelo. Miluju to.

,,Odvezu tě domů." oznámí mi, když sesedne z kapoty. Kývnu na souhlas a on mi pomůže dolů.

Dojedeme před dům mého táty a Calin vystoupí spolu se mnou, aby se mohl rozloučit. Položí mi ruce na pas a přitáhne k sobě, takže se k sobě tiskneme. Cítím, jak mu zrychlil puls. Své ruce obmotám kolem jeho krku, abych si ho přitáhla na své rty.

,,Napíšu ti, ano?" zašeptá, když se kousek odtáhne.

,,Dobře." usměju se.

,,Tak zatím pa." rozloučí se a odjede.

Otevřu dveře, ale domem se rozezní, jen ticho spolu s tmou. Protočím oči nad, tím, že v domě opět nikdo není. Začnu ve tmě hmatat po vypínači a telefonem si posvítit nemůžu, jelikož je vybitý. Zjistila jsem to, až teď. Skvělé, že?