Půlnoční slunečnice | Stein27, Calin, Dorian |

25. část - Paradox

Pomalu začnu otevírat oči a přede mnou se objeví Calin s výrazem plným výčitek.

,,Ahoj, kotě." pohladí mě po tváři. Jsem ráda, že je tady i přesto, že mě naštval. Obejme mě a v tu ránu si všimnu Petra, který spí v křesle. On tu byl i přes noc?

...

Moje krev už prošla testy, ale jelikož se doktorovi výsledky vůbec nelíbily. Musely udělat další, takže to znamená, že jsem se za tu dobu absolutně nic nedozvěděla. Skvělé, že? Alespoň mi oznámil, že můžu jít domů. A až přijdou výsledky. Dá mi vědět a já přijedu.

S velkou energií a elánu si balím vše, co mi Petr do nemocnice přinesl. Upřímně. Mám v tom naprostý zmatek. To, co se mezi námi stalo. Nevím. Myslím si, že kdybych to s Petrem zkusila. Nedopadlo by to vůbec dobře. Jelikož by se ve mě probudilo zlo, které jsem se snažila celé ty roky utišit. A povedlo se. Dokud jsem nepřijela do Brna. To mi připomíná, že bych se měla ozvat mámě. Ale rozhodně jí nebudu říkat o tom, co se stalo. Zešílela by, kdyby to zjistila. Vše má za potřebí hrozně dramatizovat.

Z uvažování nad mojí mamkou mě vyruší sestřička, která se opře o postel. Ve dlaních svíjí krabičky prášků a list papíru. ,,Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu."

,,Chci tu dobrou." usměju se, když své oči upnu na papír.

,,Mám tvé výsledky testu, který ti nechtěli ukázat." zavlála jím ve vzduchu.

,,To je skvělé." nadšeně se posadím na matraci postele.

,,Jenomže nevím, jestli ti je mám dát." zvážení, což ve mě probudí pocit nejistoty, ale vzato zvědavosti.

,,Chci vědět, proč byl doktor, tak zděšený." zamračím se a vezmu jí jej. Zamžourám očima, abych zaostřila. I když je text sepsaný velmi odborně dokážu celkem rychle pochopit, oč v něm jde. Proboha. Málem mi vypadnou oči z důlku. ,,Okej. Už chápu, proč se rozhodl mi udělat další testy." zamumlám, když si řádky počítám  poněkud letmo.

,,Možná proto ti předepsal tolika léků." upustila krabičky na postel a vzala mi papír. ,,Musím je odnést zpět. Prosím tě tvář se, že o ničem nevíš." poprosí mě.

Kývnu a ona se s úsměvem otočí na patách. Po chvílí, co vstřebám daný text. Se zvednu a jakmile prášky hodím do tašky opouštím nemocnici, jelikož mi přišla zpráva od Petra, že jsou tu.

Vyjdu. S úsměvem si skousnu nadšeně ret, když spatřím přede mnou stojícího Calina s kyticí. Jdu k němu pomalu, protože jsem na něj přece jen trochu ještě naštvaná, když k se u něj zastavím chvíli mi kouká do očí. Jakmile se, ale usměje nevydržím to upustím tašku na zem a skočím mu do náruče. ,,Udělal jsem špatný věci, který nejdou zpátky vzít." zašeptá mi bolestivě do ucha. Odtáhnu se a pohladím ho po vlasech.

,,Jsi tady a to je hlavní." řeknu se slzami v očích, jelikož jsem opravdu ráda, že je tu. Políbím ho na tvář a opět přitisknu k sobě. Se zavřenýma očima, jelikož si chci užít tuhle chvíli. Chyběl mi. ,,Jen mi musíš dát chvíli čas." zašeptám a když otevřu oči. Spatřím Petra, který se opírá o auto s cigaretou mezi prsty. Nepouští ze mě oči. Jeho pohled mě ničí. Chvíli, jen zmateně pozoruju jeho bolestivý výraz, až nakonec se usměje. Ten úsměv nevypadal upřímně. Myslím si, že to bude těžké, jelikož to co se stalo v Bratislavě. To tam i musí zůstat. Sama nevím, co se ten večer stalo. Myslím, že je mi to jasné. Calin se nesmí o ničem dozvědět.