Půlnoční slunečnice | Stein27, Calin, Dorian |

32. část - Zlom

„Umírám slzy s myšlenkou na lepší zítřek." zašeptá, když mi utře slzy z tváří.

...

Další den jsem se vzbudila s příšernou bolestí hlavy a ne jen to. Měla jsem totální okno. Vím, jen že po odjezdu Calina jsem pila, jako prokopnutá. Zapíjela jsem smutek.
Posadila jsem se na postel a promnula si oči. Po chvílí jsem došla k zjištění, že jsem u táty ve svém pokoji. To nebyl sen? Začnu hledat telefon, abych zjistila, jaký je čas, den... Možná jsem ještě trochu napitá, ale malinko. Můj pohled se úplně na dárky v rohu pokoje. Bolest projede celým mým tělem, jelikož spatřím velkého plyšového medvěda a puget růží.

„Jak ti je?" uslyším Petrův chraplavý hlas za zády.

„Bylo i lépe." poznamenám bolestivě, když ucítím slzu na tváři. Otočím se na něj. „Mluvil jsi s ním?" zeptám se, i když vím, že marně.

„Ne. Nechce se bavit. Ani se mu nedivím." pokrčí rameny a jde ke mně. Proč musí být bez trička?

„Jsem hrozná, jak jsem mu to mohla udělat." vydechnu zoufale.

„Myslím, že důvod víme oba." podá mi vodu a prášek od bolesti hlavy. On umí podpořit. Zoufale na něj pohlédnu a on mi dá pramen vlasů za ucho. Vyčerpaně položím hlavu na jeho rameno. ,,Jsi v pořádku?" zeptá se zděšeně, když mě hladí po vlasech.

,,Asi tušíš, co ti odpovím." zamumlám tiše.

,,Podívej se na mě." chytí mě za bradu a přinutí, abych se mu dívala do očí. ,,Calin sice chvíli bude naštvaný, ale dokáže odpouštět."

,,Nemyslím si." řeknu, když zapiju prášek.

,,A ty bys s ním, kdyby ti odpustil, byla?" nervózně se zeptá po chvíli ticha.

„Nevíš, kde mám telefon?" vezmu mu z dlaně sklenici. A snažím se změnit, téma.

„Jelikož jsi ho chtěla rozbíjet a to neustále, vzal jsem ti ho." zašmátrá v kapse a podá mi ho.

„Děkuji. A tím myslím za všechno." usměju se.

„Ty víš, že jsem tu pro tebe." polštářkem prstu mi přejede tvář.

,,A kde je Bonnie?" zeptám se ho, abych opět odvedla téma.

„Musela něco zařídit." nevysvětlí víc a zvedne se. Jeho obsazená hruď se ve slunečních paprscích nádherně vyjímá. Stejně, jako jeho zářící oči. „Co je?" zasměje se, když mě přistihne, jak na něj zírám.

„Ne, nic. Půjdu se osprchovat." rychle vstanu a mířím do koupelny, kde si svléknu oblečení v odrazu zrcadla uvidím své modřiny. Raději, než je zkoumat si pustím proud teplé vody.

Po sprše kontroluji telefon a náhle ve mně hrkne. Za dvě hodiny mám být u doktora, kvůli výsledkům. Já málem zapomněla, že to má být dnes. Sakra no jo, je pondělí. Z koupelny vyletím, jako velká voda. Naštěstí je Petr už dole, takže se můžu v klidu obléknout a zkulturnit. Jsem hotová a že mi to taky tak dlouho nikdy netrvalo. Jenomže ty napuchlé oči od breku a vykalené od velkého množství konstruování  alkoholu bylo těžké zakrýt. To mi připomíná, že léky, které jsem si měla dnes vzít mám u Calina, spolu s dalšími věcmi. Což znamená, že za ním dneska musím zajít. Nejsem si jistá, jestli mě vůbec bude poslouchat. Nejsem si jistá jestli mu mám napsat, ale nakonec to udělám. Aby nebyl překvapen, že se tam objevím, jen tak. A taky bych se mu měla omluvit.