Půlnoční slunečnice | Stein27, Calin, Dorian |

23. část - Odletíme spolu pryč

V hlavě se mi spustí spousta myšlenek a já už nezvládám jim naslouchat, jelikož nemám energii.

...

,,David nebyl špatný člověk, jen když se napil hodně, tak dělal věci, kterých pak litoval." s pohledem do stropu a nehybným tělem. Vysvětluju Petrovi, který mlčí. Otočím se na břicho a chvíli pocítím nepříjemné motání hlavy. Nadechnu se, abych měla nějaký vzduch v plicích. On, ale stále pozoruje strop. ,,Proto jsem ti vlezla do pokoje, proto ta jizva." začnu.

,,A to nebyly dostatečné důvody od něj odejít?" zamumlá po chvíli ticha.

,,Odejít? Víš ono to nebylo, tak lehký." sednu si do tureckého sedu. Načež dojdu k zjištění, že to nebyl zrovna moudrý nápad. ,,Když pro daného člověka máš slabost, tak to není tak jednoduchý." chytím se za spánek a nakrčím obočí. ,,Miloval si někdy nějakou holku?" zeptám se možná blbě, ale zajímalo by mě jestli tenhle člověk byl někdy opravdu zamilovaný. Myslím si, že ta dívka jménem Anna, o které mi posledně vyprávěl nebyla jeho opravdová láska.

,,Možná." pokrčí rameny a svůj zrak odtáhne od stropu na mě. Po chvíli se začne smát. ,,Nepochopila jsi to, že?" nakloní hlavu na stranu, když se opře o lokty.

,,Nepochopila, co?" nechápavě se zatvářím. Asi to opravdu nechápu a nebo jen nechci? Nadeche se a vydechne. Následovně se posadí a přesune se do mé blízkosti. Dost nebezpečné blízkosti, pro nás oba. Náhle mě v nose zašimrá jeho překrásná vůně, kterou snad poznám na kilometry daleko. Dotkne se mé tváře a já ucítím, jak mi začne celým tělem proudit krev.

,,Byla jsi to ty, Noro Wliamsová." zašeptá mi do ucha a jeho tón hlasu neměl v sobě špetku ironie, žertu zkrátka nic. Byl to vážný tón, který měl v sobě malinko touhy.
Jsem z něj tak hrozně zmatená.

,,Vzdej to." poznamenám, když se jeho dech ocitl na mém krku. Odtáhne se a se smíchem si prohrábne vlasy, které mu padají do čela.

,,Tebe se nevzdám." řekne stručně a já se div nerozteču na místě. Tohle bych do něj snad nikdy neřekla. Kam se poděl ten Petr, který mě hodil do bazénu spolu s lehátkem? Nevím přijde mi, že každou minutu, co trávím v Brně, tím více nevím, jak dál. ,,Skočím se osprchovat." dá mi pusu na čelo. Vstane a svlékne si tričko, jakmile to udělá pozoruju, každý detail jeho těla. Jako bych jeho hruď videla poprvé, i když jsem ho viděla už několikrát. Teď je to jiné. Rozepře si pásek, tudíž mu kalhoty odhalí spodní prádlo o něco více, než jak tomu bylo před chvílí. Jeho oči se zastaví u mě a já odvrátím zrak. ,,Hned jsem zpátky, princezno." mrkne na mě a zmizí za dveřmi do koupelny. V ten moment svou hlavou praštím do polštáře a následovně do něj začnu křičet. On mě naštěstí nemůže slyšet přes tekoucí vodu. Proč to musí bejt, tak těžký! V přítomnosti Petra mám pocit, jako bych nebyla nohama na zemi. Prostě v jiném světě. Dalo by se říct v nebi, ale tam kde můžou tančit démoni spolu s ďáblem.

Proud sprchy utichne a já zpozorním, jelikož čekám, co se bude dít.

,,Princezno?" ozve se zpoza zavřených dveří a já ztuhnu.

,,Ano?" zakřičím, tak aby mě slyšel.

,,Doneseš mi ručník, mám ho v tašce. V té velké kapse." Cože to mám udělat? Kde má sakra tažku. Podívám se před sebe a na zemi uvidím naše tašky.