Půlnoční slunečnice | Stein27, Calin, Dorian |

27. část - Měsíční den

,,Ne ta bude moc snadná. Vystavuje se. Támhle ta." ukážu na černovlásku, která vypadá nevině. Chudák holka.

,,Ať je po tvém." kývne a s bezcitným pohledem odejde za ní. Pozoruju, jak se s ní baví. Po chvílí se ona začne smát jeho vtipům a pobaveně ho pošťuchovat. Nenávidím ji. Ten její smích slyším, až sem. Myslela jsem, že ho pošle do háje. Ale nedošlo mi, že je sladkej. Sakra, proč se o to starám? Proč mi to není jedno. To bylo snad poprvé za dlouhou dobu, co jsem se přistihla, jak žárlím.

...

,,Půjdeme?" zašeptá mi Calin do ucha a já s úsměvem kývnu. Odcházíme, když se ještě naposledy ohlédnu Petrovým směrem. Setkáme se očima. Jeho pohled se stane náhle chladným, jakoby ho mrzelo, že odcházím s Calinem. A nezůstávám s ním.

,,Necháme tu auto? Jen tak?" s nakrčeným obočím se podívám na Calina, který jde jiným směrem, než stojí jeho auto.

,,Nemůžu přeci řídit v tomhle stavu." vezme mě kolem krku a rozcuchá vlasy. Zabiju ho.

Dojdeme na náměstí, kde mě pozval na obrovský trojúhelník pizzy. Ale já s tím nemám problém. Miluju jídlo. Přicházíme se pod světly z lamp. Stoupnu si na patník a snažím se udržet balanc.

,,Hlavně nespadni, kotě." jistí mě. 

,,Proč jsi mi lhal, Caline?" zeptám se, když se posadím na kraj patníku. Prosebně k němu vzhlédnu. ,,Chci to slyšet, proč si mi neřekl pravdu."

,,Věděl jsem, že jsi od tohohle života utíkala. Nechtěl jsem ti ublížit. Opravdu. Ptala ses, kam mizím na ty noci pryč." posadí se vedle mě a provinile mě pozoruje. ,,Znám ty kluky celej svůj život a tak za něma chodím po nocích potají pít. Vím, že chceš vidět očima co já. Kluci řekli, že tam nesmím nikoho vzít." potáhne si šňůrky z papuče mikiny. ,,Jsou schopni ti ublížit." poznamená zoufale a já sklopím hlavu. ,,Nedovolím to. Slibuju." vezme mi tváře do rukou. ,,Ani netušíš, jak mi na tobě záleží, že?" zeptá se s pohledem do mých očí. Když si to zpětně vezmu, tak se mě snaží opravdu chránit.

,,Já mám strach, Caline." zamumlám ublíženě. ,,Toho, že tě ztratím. Bojím se, že mi zmizíš." Nechci o něj přijít. On je chodící optimismus. Jeho úsměv je tak překrásně kouzelný. Tím mě taky odčaroval a já podlehla jeho šarmu. Ovšem nevím proč, ale toužím po divokosti, kterou on samozřejmě má, ale není to Petr.

,,Nikdy tě neopustím. Budu tu s tebou, ať se děje cokoliv." věnuje mi sladký polibek a já v něm pocítím lásku. Dovolila jsem to. Zamiloval se do mě. I já ho miluju, ale obávám se, že ne tolika, jako on mě. Bojím se zároveň i toho, že mu ublížím.

,,Půjdeme?" zašeptá pár milimetrů od mých rtů. Kývnu a on mi pomůže na nohy. Cesta ke Calinovi domů byla poněkud krátká, ani jsem se nenadála a už jsme stáli před jeho bytem. Jakmile odemkl vpadla jsem dovnitř, jako bych přišla o nohy. Zkrátka jsem spadla.

,,Jsi v pořádku?" přidřepne si ke mě a položí mi hlavu na své nohy.

,,Jo asi jo, ale bolí mě hlava." začnu se smát.

,,Moc alkoholu. Řekl bych." pohladí mě po vlasech. ,,Jsi úplně bledá." vezme mě do náruče.

,,Je mi zle." zamumlám, když se chytím za čelo. ,,Jakoby mi došel všechen vzduch." směju se a nemůžu přestat. Proč to dělám.

,,No tak, Noro. Spolupracuj, ano? Chytni se mě kolem krku." nakloní se blíže ke mně. Byl to nadlidský výkon dát mu ruce za hlavu. Přenesl mě do postele. ,,Jsi lehčí, než minule, kotě." zamračí se, když mě položí na matraci, která voní jeho vůní. Odchází ke skříni, ze které vytáhnul tričko. ,,Zvedni ruce, kotě." objeví se nade mnou. Jakmile udělám, co mi řekl. Přetáhl mi mikinu, kterou mi cestou sem půjčil. Následovně tričko, co jsem měla pod ní. ,,Co to?" šokovaně pozoruje moje tělo.

,,To nic není." položím mu dlaně na tvář. ,,Prosím, teď to nechci řešit. Chci v klidu usínat vedle tebe." zaprosím, jelikož vidím, že mi chtěl zase vynadat. Teď na hádku nemám sílu.

,,Dobře, donesu ti něco k pití a zajdu si zakouřit." zvedne se na nohy. Jeho pohled je zaskočený. Z kapsy mikiny vytáhne krabičku cigaret a zapalovač. Opustí pokoj a přivře za sebou dveře. Po chvílí začnu opět cítit život ve svých žilách, který dal sílu i mým nohám, které mi dovolili vstát. Rozepnu si podprsenku přitáhnu přes hlavu jeho tričko AC/DC, které je už hodně vybledlé. Jelikož jdu za ním na balkón a mám na sobě, jen jeho tričko a kalhotky, vezmu mu mikinu.

Pootevřu prověřené dveře pokoje a spatřím ho, jak sedí na zábradlí opřený o stěnu. Bála bych se pádu dolů, ale on vypadá, že se nebojí. Potahuje kouř z cigarety a pozoruje oblohu. Potichu se přemístím přes jeho obývák, který je propojen z kuchyní.

Chvíli ho pozoruju opřená o futra dveří balkónu. Nevidí mě. Pozoruju ho v měsíčním světle. Vypadá nádherně. Chvíli přemýšlím, jestli za ním jít, nebo se vrátit zpět do postele. Nakonec jdu k němu a sednu si na druhý konec zábradlí. Přitáhne si mě blíže, jeho ruce kolem mého břicha, způsobí motýlky v podbříšku. 

,,Nádherné hvězdy. Jdou krásně vidět." poznamenám, když se opřu o jeho hruď. ,,Chtěla bych se jich dotknout. Alespoň, jednou vidět shora činy jiných lidí." natáhnu ruku směrem k nejzářivější. Chvíli pozorujeme hvězdnou oblohu spolu s zářícím měsícem. Potom Calin sesedne že zábradlí a cigaretu hodí do popelníku na stole. Vezme mě přes rameno a odchází do pokoje. Hodí mě na matraci a já si neodpustím jemné zakřičení, jako reakci na to, že padám. Ležící na zádech se opřu o lokty a pozoruju, jak mi stahuje kalhotky. Nakloním hlavu na stranu s mírným úšklebkem.

,,Mám na tebe chuť." pokrčí rameny a přitáhne si mě blíže. Následovně se už jen svíjím v křečích rozkoše. Zdi jsou plný mého toužebného sténání.

,,Dobré ráno." pozdraví mě Calin s úsměvem a foťákem v ruce na balkoně, kam jsem si šla zakouřit. Jakmile jsem se podívala jeho směrem, cvaknul.

,,Neblázni, vypadám otřesně." zamračím se proti paprskům slunce, které mi svítí přímo do očí.

,,Ne, vypadáš nádherně." cvakne znova a následovně mě políbí do vlasů, které mám na všechny směry. Praštím ho do ramene a on mě chytí za ruku. ,,Pojď musíš něco zdlábnout. Po včerejšku. Musíš být hlasová." mrkne na mě když si zkousne spodní ret. Zakývu ze strany na stranu. ,,Mám jen lupínky a mléko." poznamená, když vytáhne mléko z lednice.

,,Nevadí, sním cokoliv." usměju se. ,,Kde jsou lupínky?"

,,V té skříňce nahoře." kývne směrem na skříňku, která je snad nejvýš, co může. Natáhnu se, když ucítím Calinovi dlaně na svých bedrech.

,,Jsi opravdu v pořádku?" zamumlá sklesle.

,,Jo proč by ne?" položím pytlík s lupínky na linku.

,,Viděla jsi už své záda? Jsou plné modřin."

--------------------------------------------------‐-‐----‐----------------------------

Po dlouhé době s novou kapitolku jsem zde zlatíčka!🤍

Chci vám všem poděkovat za nedokonalou podporu. V čemkoliv. Vidím vše. Moc si vážím komentářů, hlasů, každého sledujícího a nakonec přidávání mých "knížek" do vašich knihovniček na profilu. Jste opravdu úžasní🤍🤍

Budu se snažit další kapitolku vydat, tak aby byla co nejdříve🤍🧸

Tak u další kapitolky, AHOJKY!🤍🧸