Půlnoční slunečnice | Stein27, Calin, Dorian |

24. část - Přiznání

,,Nech mě bejt slyšíš. Mě nezajímá tvůj podělanej strach o mě. Já si budu dělat, co chci a ty s tím nic nenaděláš. Stejně, jako nikdo jiný!" křičím a po chvíli cítím, jak mi najednou došel dech. Mé nohy se prolomily a moje hlava se dostala do naprostého komatu. Vidím, jen temnotu, která je nekonečná.

...

,,Noro, budeš v pořádku slibuju." slyším Petrův hlas tlumeně a můj zrak je poněkud rozmazaný. ,,Noro, musíš teď zhluboka dýchat, ano? A hlavně nepodléhej spánku." Jeho hlas byl v téhle situaci to jediné, co jsem potřebovala.

,,Co se to stalo?" mumlám, jelikož jsem naprosto vyčerpaná a nezvládnu se ani pohnout.

,,Ztratila jsi vědomí." bolestivě procedí mezi zaťaté zuby. ,,Ale už ti bude všechno v pořádku." uklidňuje mě a telefon si schovává do kapsy. V tu chvíli mi dojde, co tím myslel. On zavolal záchranku. Přesně to jsem po něm nechtěla.

,,Já ti říkala, že žádnou pomoc nechci." můj hlas zní hrozně a divím se, že mému mumlání rozumí.

,,Promiň, ale musel jsem byla jsi mimo dvě minuty." utře si slzu, která mu stekla po tváři. Dvě minuty? Proboha. Myslím, že to není úplně v pohodě. ,,Budou tu za chvilku." podívá se na telefonu, aby zkontroloval čas. ,,Noro." vydechne zoufale s pohledem v zemi. ,,Slib mi, že mě neopustíš." hladí mě po vlasech a já si všimnu, jak se jeho ruka klepe.

,,Ale já nikam-"

,,Prosím, jen mi to slib." přeruší mě. ,,Já- nemůžu tě ztratit." podívá se na mě a já pocítím náhlou únavu. Chci mu odpovědět, ale v téhle chvíli ze sebe nedokážu dostat jediné slovo.

,,Noro." volá mé jméno, asi po sté, ale já nemám absolutně žádné síly na odezvu. Z ničeho nic se nade mnou objeví záchranáři, kteří mě začnou osahávat, aby mi našli tep. Jeden z nich se mě ptá na otázky, ale marně. Vím, že bych měla otevřít ty oči a odpovídat na lehké otázky typu: jaká je tvá oblíbená barva, kolik máš sourozenců a další primitivní otázky. Po chvíli otevřu oči, jelikož mi ti moje tělo dovolí. Pozoruju vše okolo mě, jelikož jsem v zachránce a na proti mě sedí jeden že záchranářů. Kde je Petr? Asi ho nechali, tam, jako mě. Doufám, že nebude takový blázen, jako já a nebude se snažit dostat se ke mě. Ale pochybuju o tom, že by to neudělal. Když ho potřebuju vždycky u mě je. V téhle chvíli, jen beze slova pozoruju vše okolo sebe. Byla bych moc ráda, kdyby tu byl se mnou a držel mě za ruku. Jelikož zrovna jeho potřebuju nejvíc. Zvláštní nedávno jsem ho nenáviděla za to, jak se chová a teď by se dalo říct, že mi na něm záleží. Bolest hlavy a to, že vnímám okolí tlumeně mi zabraňuje říkat záchranáři informace o mě, když se snaží o konverzaci. Nemůžu mu odpovědět, prostě to nejde. Chci, ale nejde to.

Převezli mě na jeden z pokojů, kde mi po několikáté odebrali krev a natočili EKG. Bylo mi to jedno na jehly jsem zvyklá a navíc jsem neměla vůbec energii. V téhle situaci jsem na mou hlavu čistě sama. Nemám, jak se zabavit, ani nic. Zkrátka jsem sama se svými myšlenkami. Hlavou mi probíhají vzpomínky a já cítím slzu na tváři, jelikož moc dobře tuším, že to nedopadne vůbec dobře. Poprvé za svůj život mám opravdu strach. Nemyslím ten běžný, kterým je například bát se tmy, pavouků. Moje tělo mi zkrátka vyčetlo to, že jsem mu dávala zabrat.

Po nějaké době se začnu cítit, jako v ráji. Kde, ale nejsme my dva s Petrem, už chápu to co říkal. Bez něj to není ono. Jakoby byla na všechno sama, což jsem vždycky byla, i když jsem měla Davida, tak jsem na všechno byla sama.

Petr

,,Jsem s tebou, princezno." zašeptám jí do ucha, když propletu naše prsty. Má, tak ledové ruce. Znervózňuje mě, jak je napojená na všechny možné blbosti. Mám o ní, čím dál tím více větší strach. Vím, že nechtěla volat záchranku, jenomže já musel, protože jsem ji zaboha nemohl vzbudit. Doufám, že to nebude nic vážného a že nebude vypadat, tak nemocně, jako právě teď. Nemám z toho vůbec dobrý pocit. Donesl jsem jí věci, které budou nejvíce nutné. Nejhorší je, že jsem zvedl její telefon. Zrovna, když volal Calin. Bylo to nechtený. Myslel jsem, že je to můj. Musel jsem mu to říct. Přijede zítra. Možná to tak bude lepší. ,,Ničíš mě víš to?" řeknu s pohledem na ni. Její tělo vypadá, jako by ji každý den někdo bil, dokonce mi přijde více hubenější, než normálně. Kruhy, co má pod očima jsou děsivý. ,,Donesl jsem ti věci." řeknu i přesto, že mě asi nevnímá. ,,Je možný, že mě teď slyšíš, ale i přesto to risknu. Přece, jen to slyšet nemusíš." sednu si k ní a začnu jí hladit po vlasech. Kdy jindy by bylo dobrý jí říct, co cítím, než právě teď. ,,To, jak jsem ti tvrdil, že ten polibek pro mě nic neznamenal. Lhal jsem." přiznám se. Je to pravda, když jsme seděly pod tou oblohou cítil jsem se s ní, jako bych byl v jiném světě. ,,Od té doby jsem tě nemohl dostat z hlavy. Nechtěl jsem si přiznat, že k tobě něco cítím, jenomže to tak je. Když jsem zjistil, že ta holka, co před čtyřmi roky. Jsi byla ty. Já nevěděl jsem, co se to děje." A to je pravda. Spadla mi do mé náruče. Se srdcem v rukou vyrvaný. Byla, tak zranitelná. ,,Bude to znít možná šíleně, ale miluju tě, Noro." a je to tu musel jsem to říct, jelikož je to sakra pravda. Zatraceně já jí miluju. Ty její blbé kecy a to jak se směje, když je naštvaná a zvědavá. Prostě jí celou. ,,Tak zatraceně moc. Jenomže to nejde. Nemůžem bejt spolu. Nezasloužím si tě, ale Calin, ano." kývnu a usměju se. Dám jí pusu do vlasů. Je tak překrásná. Sednu si do křesla na proti její posteli a pozoruji, jak spí.

...

Pomalu začnu otevírat oči a přede mnou se objeví Calin s výrazem plným výčitek.

,,Ahoj, kotě." pohladí mě po tváři. Jsem ráda, že je tady i přesto, že mě naštval. Obejme mě a v tu ránu si všimnu Petra, který spí v křesle. On tu byl i přes noc?