Půlnoční slunečnice | Stein27, Calin, Dorian |

29. část - Nemůžu tě dostat z hlavy

,,Tam jsou." ukáže k baru. Měl pravdu. Petr se otočil našim směrem. Jeho modře zbarvené oči se rozzářily, když mě pozoroval od shora dolů. Jeho ústa se stočila do mírného, ale upřímného úsměvu. Musím uznat. Chyběl mi.

...

Čím více se přibližujeme, tím více cítím divné pocity, které ve mě proudí. Zahlédnu černovlásku, která donesla nápoje na stůl. To je ta, co měla Petra poslat někam. Ale to se nestalo. Její úsměv je, tak zatraceně nádherný a to nemluvím o šatech. Dělá se mi z ní zle. Myslela jsem, že to bude ten typ holky, který nebude chtít mluvit s nikým cizím. Asi jsem jí podcenila. I když se na něj usmívá on má stále pohled v mých očích.

,,Ahojte." postaví je zdvořilým tónem hlasu Calin. Černovláska se zvedne ze židle a míří ke mě. Trochu mě děsí, jak moc pozitivní energie z ní vyzařuje.

,,Konečně tě poznávám." zamumlá, když mě stiskne přehnaně moc v objetí. ,,Jsem Bonnie." odtáhne se.

,,Nora." nadechnu se vzduchu a popravím si šaty.

U stolu konverzujeme všichni. Sedím naproti Petrovi a cítím nervozitu, ale ta po pár panácích, zmizela. Udržujeme oční kontakt. Pro tentokrát ho nechám vyhrát, jelikož vím déle koukám do jeho oči, tím více se utápím ve vzpomínkách na vše, co se stalo. Musím jít, nebo přísahám, že budu dělat věci, které nechci. Ta touha v jeho očích mě úplně vyčerpává.

,,Jdu na záchod." nakloním se ke Calinovi a následovně opouštím stůl. Dělám, že nevidím, jak se na mě Petr a Calin dívají. Možná i Bonnie. Chodím, tak zvláštně. Ale každým dalším krokem, už to zvládám.

Rozrazím dveře záchodů. Nikde nikdo, což je asi dobře, jelikož je větší klid. Dojdu k umyvadlu, jelikož se mi točí hlava nepustím si do dlaní vodu. Doufajíc v to, že moje voděodolná řasenka to přežije. Ohlížím se po utěrkách, následovně si osuším obličej a ruce. Otočím se ke dveřím, kde stojí Petr opřený o futra. A sakra. To není dobrý. To vůbec není dobrý.

,,Ahoj." usměje se.

,,Ahoj." nadzvednu obočí. Skrčím utěrky a následovně hodím do koše. Jdu k umyvadlu a upravuju si make- up. V odrazu zrcadla si všimnu, že stojí za mnou. Pozoruje mě. Protočím oči a otočím se jeho směrem. On mě chytí za záda a přitáhne k sobě. Rty jsme od sebe opravdu kousek. Cítím jeho dech na svých rtech. ,,Musím jít." odstrčím ho, než se stane něco čeho dubu litovat. Nebo, ne? On si nedá říct. Chytí za předloktí a přitiskne na zeď. Ledové kachličky způsobí husí kůži a hlasitý výdech. Ruce mi sune po ledových kachličkách nad hlavu. Kde je chytí do dlaně. Druhou ruku pomalu sune po ruce přes ňadra. Až jeho ruka skončí na krajce mých kalhotek. Mé tělo se napne a už na začátku se prohnu v zádech.

,,Už tě nenechám odejít. Znovu ne." zadívá se mi do očí. ,,Zatraceně, tam moc si mi chyběla." zašeptá mi do ucha, když tlak na krajku mezi mýma nohama začne zesilovat. Jeho sladké řeči a to, že má právě teď ruku skoro v mých kalhotách. Mou mysl přesvědčuje, abych nechodila pryč a nechala dále rozvíjet jeho fantazii si se mnou dělat, co chce. Když v tom si, ale uvědomím, že to samé mohl říkat i Bonnie. Což mě naprosto probudí z té vášně.

,,Přestaň." vydechnu, jelikož je těžké protestovat proti někomu, kdo vám způsobí, tak krásnou rozkoš.

,,Proč, vždyť se ti to líbí." začne zrychlovat. Ráda bych mu zabránila rukou, ale drží mi je nad hlavou. Na jednu stranu mě vzrušuje to, že jsme v klubu, kde je tolik vidí. Kvůli, kterým musím krotit svůj křik. Ale na druhou představa, že je mezi nimi kluk, kterého by to mohlo zlomit. Zpomalí a já mám pocit, jako by mi docházel dech.