Půlnoční slunečnice | Stein27, Calin, Dorian |

34. část- Pravda?

Rozevřu pomalu oči. Po chvíli teprve zaostřím zrak. Pohlédnu do chodby na spícího Petra. Sedí skrčený, jako papír. Musel tu být celou dobu. Tohle si nezaslouží. Musí to mít se mnou dost těžké. Představa toho, že bych byla v jeho situaci je hrozivá. Nemůžu mu to říct. Jeho noční můry by se mu určitě zhoršily. Ten smutek ho zničí, vím to. Kdybych s tím mohla něco udělat, ale je pozdě. Už stačí jen čekat. Něco uvnitř mě mi říká, že to Petr překoná, všichni to jednou překonají a jdou dál. To je život. Nebo  ne? 

Po chodbě se rozlehne naprosté ticho, až ničivé. Nemocnice jsou docela dost děsivé místo. Z naprostého ticha uslyším chůzi. Ve dveřích se objeví doktor. Potáhne si brýle. Srovná plášť. Přistoupí blíže. V pohledu nemá žádné emoce a tak nemůžu odhadovat, co se děje. Posadí se na křeslo. 

,,Jak se cítíte, slečno?" zeptá se po tom, co si odkašlal. Pocítím v puse náhlé sucho. Obávám se špatné zprávy.

,,Trochu mě bolí hlava a chce se mi spát." řeknu zcela upřímně a pozoruju, jak si prohrabuje šedivé vousy. 

,,Nevím, jak vám to mám říct, ale výsledky, které jsem poslal před nějakou dobou do laboratoře prokázaly, že-" podívá se na mě a já uvidím beznaděj v jeho očích. ,,je mi líto, ale léčba neprobíhá vůbec dobře a vypadá to, že se ani zlepšovat nebude." 

Chvíli se dívám na spícího Petra a snažím se udržet slzy. Věděla jsem, že to není dobré, ale slyšet to je horší. ,,Kolik mám času?" zamumlám.

,,Moc ne." Ukazováčkem si  opět srovná brýle.

,,Kolik?" zdůrazním, aby upřesnil myšlenku. Nenávidím, když někdo natahuje a já musím čekat. 

,,Možná během měsíce by se měly objevit příznaky a potom to bude velmi rychlé." V mojí hlavě se najednou spustí proud myšlenek. Příznaky? Dělá si srandu. Ty se objevují už nějakou chvíli.

,,Chápu." podívám se na něj. ,,Můžu vás o něco požádat?" usměju se.

,,Určitě." kývne.

,,Byl by jste, tak laskav- může to zůstat, jen mezi námi?" poprosím ho.

,,Slečno, ale to-"

,,Prosím." skočím mu do řeči. Nikdo se to nesmí dozvědět. Nikdo.

,,Dobře." Zvedne se z křesla. ,,Je mi to moc líto." zamumlá. ,,Každopádně i já mám na Vás prosbu. Pokud se Vám udělá špatně. Kontaktujte mě. Popřípadě přijďte, chci Vás mít pod kontrolou." Vidím, že ho to trápí. Jeho pacientka mu umírá před očima a přesto s tím nemůže nic dělat. Kvůli tomu nechci, aby to věděli všichni. Hlavně Petr.

...

Petr byl u mě vždycky, když to bylo možné za což jsem mu vděčná. Calin mi stále na zprávy neodpovídá a já už to s ním nezvládám. Chtěla jsem se s ním, alespoň vidět. Čekat, až ho to přejde. Začínám si uvědomovat, jak moc je čas drahocenný. Moc rychle utíká a proto je důležité si užívat každou vteřinu. Chci si užívat naplno každé chvíle a to s jediným člověkem.

,,Princezno? Je ti něco?" zamává mi před očima Petr, který se opírá o linku. Můj pohled přelétne z navoskovanou plovoučku na modrookého krasavce bez trička. Udělám pár pomalých kroků jeho směrem. Zastavím se těsně před ním. Natočím hlavu na bok. A pozoruju modř jeho očí lesknoucích se ve slunečním světle.

,,Děkuju ti." poděkuji mu za všechno, co pro mě dělá. On se roztomile usměje vezme mi tváře do dlaní.

,,Udělám pro tebe cokoliv." řekne sladce a já ho políbím.