Půlnoční slunečnice | Stein27, Calin, Dorian |

37. část - Okamžik pravdy

,,Neměj strach, všechno bude dobré, jedu si pro tebe, ano." Ujistím ho. Hledám klíčky od Nikového auta, ale marně, když už cítím beznaděj. Nahmatám je v jeho bundě. Spěchám, co nejrychleji to jde. Prosím, hlavně, ať jsou v pořádku. Okamžitě vtrhnu do klubu, jako velká voda.

,,Panebože."

...

,,Caline?" kráčím dlouhou chodbou, která je mi povědomá. Všude kolem se povalují opilí lidé, kteří o sobě neví. Opět chytám kovovou kliku. Zaleknu se, když spatřím zakrváceného Calina kašlajícího krev. Pohlédnu na nehybného Petra. Bez jakékoliv známky života. Jeho tvář je ledová a bledá, jako padlý sníh. Jeho zrak vzhlížejíc vzhůru. Náhle vzduch z mých plic pomalu prchá ven a já se nemůžu nadechnout zpět. Chladí mě tváře, bude to tím, že jsou smáčené od slz. Posadím se, tak abych byla blízko jeho nehybného, chladného těla. Třepajíc se ho pohladím po skoro až bíle lesknoucích se vlasech. Cítím uvnitř sebe prázdno.

Pocit viny mě ubíjí. Neměla jsem pro něj jezdit. Vůbec chodit do míst, kde je temnota a zlost na denním pořádku. Prázdnota a žal mě rázem pohltila.

...

,,Noro! Noro! vzbuď se!" křičí na mě známý hlas. Protřu si víčka, ještě zalepená.

,,Martine?" šokovaně pozoruju Martina, který stojí kousek ode mě. ,,Co tady děláš?"

,,Řekl jsem si, že se na tebe přijedu podívat."  Zadívá se na mé bílé tričko zdobící červené skvrny. Nic si nepamatuju. Co se sakra stalo? ,,Vidím, že se ti vede skvěle."

,,To jsi jel vážně takovou dálku, jen aby ses na mě podíval?" chytím se za hlavu, jelikož cítím intenzivní bolest. Nebudu tvrdit, že nemám radost z jeho přítomnosti. Ba naopak. Právě jeho jsem potřebovala, jako sůl.

,,Měl jsem o tebe strach- chyběla jsi mi." pohledne mi do očí, kde vidím obavy. "Koukám, že máš dost na pilno." Změní obratem téma. Uvažování, že mu povím o mé nemoci. Je čím dál, tím více silnější. Potrebuju to někomu prozradit. Nádržet to v sobě, ale jak mu to mám povědět.

,,No, člověk se tu s nimi rozhodně nenudí." zazubím se. Pohlédnu do proskleného pokoje, kde leží oba. Celý můj život se poslední dobou motá kolem nemocnice. Není to úplně sázka v loterii, ale co se dá dělat.

,,Musím říct, že vypadáš hrozně- vyčerpaně." opraví se, aby to nevyznělo hnusně. Vím, nejsem úplně kočka, to že jsem nemocná dává mému tělu hodně zabrat. Doktor mě upozorňoval na jisté nekontrolovatelné zvracení a taky vypadávání vlasů, kruhy pod očima a nepatrné fleky modřín po těle. Všechno jsem to podstoupila, včetně bolesti břicha.

,,Možná máš pravdu, ale v páce tě porazím pořád." zavtipkuji. Humor. Mého stylu. Mě udržuje na pokraji zhroucení. A taky další důvod leží nehybně v posteli. Vlastně oba.

,,Teď vážně, jsi v pořádku?" nakrčí starostlivě obočí a dá mi vlasy za ucho. Musím z pravdou ven. Martin je zrovna člověk, kterému můžu říct naprosto cokoliv a nikomu nic nepoví. Mám jisté procento strachu z jeho reakce. ,,Znám tě Noro, poznám, že něco není v pořádku."

,,Možná je tu věc, co jsem ti chtěla říct, už dřív- já."

,,Slečno Williamsová?" vyruší mě z proslovu doktor. ,,Můžete jít na chvíli se mnou." pronese oznamovací větou a já strachem zatajím dech. Pohlédnu na Martina, on jen kývne. Míříme přímo do pokoje, kde leží oba, naprosto bezmocně. ,,Vy víte, co se stalo?"

,,Abych pravdu řekla, nemám absolutní tušení. Je to hodně vážné?" Je mi jasné předem, co odpoví, ale chci si nechávat trochu naděje. Třeba budou kluci v naprostém pořádku.

,,Ptám se, protože oba byli nalezeni před vchodem klubu a jediný, kdo nebyl raněný. Jste byla vy. Jeden z hochů by to nemusel přežít. Nebýt toho mladíka, co sedí s Vámi na chodbě." pozoruje mě, ale já nemám nejmenší tušení, o čem to mluví? Proč si to nepamatuju?

,,Ale, jak je potom možné, že si to nepamatuji?" Vůbec nic nechápu. Pamatuji si to úplně jinak. Možná se mi to jen zdálo.

,,Zřejmě, tím šokem." odůvodní. V odrazu skla pozoruju Martina, který si mě zvědavě prohlíží.

,,Můžu je alespoň navštívit?" ptám se tichým hlasem. V tomto okamžiku veškerá síla, co jsem v sobě měla, vyprchala.

,,Teď to nepřipadá v úvahu, snad až se probudí." odpoví mi a odchází do hloubky chodby

,,Dobře, děkuji." zamumlám. Cítím beznaděj, naprostou. Posadím se nazpět za Martinem, který mě pozoruje.

,,Nezhubla jsi nějak?" zeptá se do úplného ticha. Je to tu. Musím mu to povědět, alespoň u něj mám jistotu, že to pochopí.

,,Jak si věděl, kde mě najít?" ptám se nejistě.

,,Řekněme, že mám znamosti." pronese. ,,Znám se s jedním klukem, co zná kluky, se kterými trávíš všechen čas." objasnil, když viděl můj pohled.

,,Marťo, jsem nemocná." Jeho tvář se náhle změní v obrácený úsměv. ,,Bohužel, už je pozdě a nedá se to nějak léčit." Nemůžu se dívat na jeho pohled plný lítosti. Proto pozoruji, jak si malé dítě na vedlejší lavičce hraje s tátou.

,,To jako znamená, že-" polknul hlasitě a tím neodpověděl větu.

,,Moc mě to mrzí, chtěla jsem ti to říct, už dlouho předtím, ale já- nemohla jsem." omlouvám se mu a doufám, že to pochopí. Nadechl se, ale nic neřekl. Jakoby chtěl říct něco, čeho by potom litoval. Vezme mi dlaň do své a polštářkem prstu mě hladí.

,,To je v pořádku, chápu to. Jsem moc rád, že jsi mi to řekla a chci abys věděla jedno. Budu tu pro tebe, ať se děje cokoliv." Upřímnost hlasu a v jeho očích je to, co na něm mám tak moc ráda. ,,Noro, záleží mi na tobě, hodně. A i když asi oba víme jak to skončí, budu vedle tebe." usměje se. Cítím slzy na tvářích. Hodně pro mě znamená. Vím, že chtěl říci něco jiného. Ale sám uznal, že to nemá cenu. Nic by s tím nemohl, tak jako já.

,,Děkuji Marťo. Jsem ráda, že tě mám." Najednou mi došlo, že všechno co jsem zažila s Davidem. Všechnu tu bolest. Jsem mohla prožít s Marťou. Mohla jsem být šťastná a možná by to všechno bylo jiné. Jenomže to bych nepoznala, Calina a Petra. Přišla bych o všechno dobrodružství. Jsem na sebe pyšná, zvládla jsem spoustu věcí. Ničeho nelituji.