Půlnoční slunečnice | Stein27, Calin, Dorian |

17. čast - Chci být s tebou

,,Co se to tu stalo?" zeptá se nechápavě šokovaný táta, který poukazuje na krev na schodech. Sakra na tu jsem zapomněla.

...

Jsou to přesně dva týdny, kdy Petr leží v nemocnici. Zítra by ho měly pustit domů táta říkal, že odjedeme pryč z města, aby Petr přišel na jiné myšlenky. Myslím, že mu to absolutně nepomůže, ale tak tátovi je těžké něco říkat. Mamka od Petra byla hodně zaskočena, když zjistila, že je Petr v nemocnici, ale co mě nejvíce zaujalo bylo to, že řekla už zase. To jako byl kvůli těmto věcem vícekrát zavřený v nemocnici, nebo?

,,Zlato, nad čím přemýšlíš?" vyruší mě Calin, který právě vešel do pokoje. Ve spodním prádle. Jako, co si budeme. Nestěžuju si.

,,Ale, nic." usměju se a dál se dívám na televizi, kde se v seriálu Přátelé hádají Ross a Rachel.

,,Od té doby, co je Petr v nemocnici jsi nekomunikativní." posadí se vedle mě s kartáčkem v ústech. 

,,Ne, promiň. Já jen chci, aby byl v pohodě to je vše." sednu si do tureckého sedu. ,,Byl na tom hodně špatně."

,,To chápu." sklopí hlavu a jde do koupelny. Nedá mi to a jdu za ním. Opřu se o futra dveří a se založenýma rukama pozoruju, jak si umývá ústa.

,,Co je ti?" nakloním hlavu. Je nějaký smutný. Poznala jsem to podle tónu, který měl před chvílí. Vždycky byl on, kdo do našeho vztahu? Přinášel světlo a radost.

,,Nic, jen." utře si obličej do ručníku a odhodí ho na pračku. Přijdu k němu a zajedu mu prsty do vlasů. On je dá pryč a zadívá se na zem.

,,Co se děje?" ptám se znovu.

,,Jen mám strach to je celý." zamumlá a jde pryč.

,,Strach z čeho?" nakrčím obočí, když se otočím jeho směrem.

,,Že, až se vrátí-" zmlkne a přetáhne si tričko přes hlavu. Myslí Petra?

,,Proč máš strach z toho, až se Petr vrátí z nemocnice?" přijde mi to od něj dost sobecké. S nechápavým pohledem stojím mezi dveřmi a čekám na jeho odpověď.

,,To nic." usměje se a dá mi pusu do vlasů. ,,To je mezi mnou a Petrem. Jedem?" kývne směrem ke dveřím, jelikož máme rezervovaný stůl v restauraci a za pět minut, tam máme být.

,,Caline-" začnu, ale on mě umlčí polibkem.

,,Nemusíš vědět všechno." polštářkem ukazováčku se dotkne špičky mého nosu a já se na něj zamračím.

,,Nikam nejdu." podívám se schválně jinam a snažím se o naštvaný výraz. Vypne televizi a vezme klíče od auta ležící na stole.

,,No, jak chceš." pokrčím rameny a hodí si mě přes rameno.

,,Co to! Okamžitě mě dej zpátky na zem."

,,To nepřipadá v úvahu, protože za čtyři minuty máme být v restauraci a nehodlám se zdržovat, jen protože jsi přehnaně urážlivá. Takže z toho vyplývá, že máš smůlu kotě." oznamuje mi, když schází schody dolů. Celou cestu, až k autu mě nesl, jako úplného blázna a taky na náš, tak všichni koukali.

,,Nenávidím tě, Caline." zuřím, když ho bouchám do zad.

,,Ale no tak, pozor na to, co říkáš." upozorní mě, když mě postaví zpět na zem. ,,Nasedat."  otevře mi dveře auta a já s naštvaným výrazem nastoupím.

Musím říct, že čas, který s ním trávím je k nezaplacení. Poté, co nás posadily ke stolu a donesli pití. Přesněji mě víno a Calinovi vodu.  Co je na tom nejhorší? Vůbec se necítím blbě, nebo alespoň tak, jak na mě koukal číšník, který nám vše přinesl.

,,Půjdu na záchod." zašeptám, aby to pokud možno slyšel, jen Calin.

,,Jasně, ale žádné utíkání." mrkne na mě.

,,Když si mě, tak poctivě přinesl k autu? To bych ti nemohla udělat." usměju se a on začne kývat hlavou ze strany na stranu.

Stojím před zrcadlem a snažím se trochu zkulturnit, abych vypadala trochu lépe, než do teď, ale moc se mi to nedaří. Najednou se mi začne točit hlava a já se musím chytit umyvadla, abych nespadla. To bude nejspíše, tím vínem, i když divím se, že pár loků vína se mnou něco udělá. Zrovna se mnou. Párkrát zavřu oči a opět otevřu. Cítím bolest hlavy chytím se za spánek a podívám se do umyvadla, kde jsou tři kapky krve. Zděsím se, jelikož se podívám do zrcadla a zjistím, že kapky jsou z mého nosu.

,,Co to sakra?" vyděšeně popadnu ubrousky a veškerou krev utřu do nich. Nemám absolutní tušení, co se to děje. Najednou mě přepadne únava spolu s bolestí kloubů. Musím jít za Calinem, aby jsme, co nejdříve odešly a já si mohla lehnout. Hodím ubrousky do koše a umyju umyvadlo.

Když dokulhám ke stolu, kde sedí Calin. Jásám radostí, jelikož, jsem myslela, že k němu snad nikdy nedojdu.

,,Noro? Je to dobře. Jsi celá bledá." vstane, aby mě podepřel, ale já mu vpadnu do náruče.

,,Ne. Je mi špatně. Můžeme jet domů?" zamumlám vyčerpaně. A on jen kývne.

,,Počkáš na mě tady chviličku? Jen zaplatím a odvezu tě do nemocnice." posadí mě na židli a klesne si ke mě.

,,Ne, počkej." chytím ho za ruku, když byl na odchodu. ,,Chci být s tebou. Prosím, nechci do nemocnice."

,,Noro, ale-"

,,Prosím." požádám ho a on chvíli váha.

,,Dobře, tak chviličku, kotě." dá mi pusu do vlasů a odběhne, pryč. Motá se mi hlava a chce se mi zvracet, co to se mnou sakra je?

Calin konečně přijde a pomůže mi na nohy, které mě neskutečně bolí, ale já už jsem si na bolest zvykla. Ještě, aby ne, když mám tělo samou jizvu.

,,Bolí tě něco?" zeptá se ustaraně, když syknu bolestí.

,,Nohy." Jakmile to dořeknu vezme mě do náruče a mě je v téhle chvíli úplně jedno, že na náš všichni koukají. Posadí mě do auta a rychlostí blesku se objeví za volantem. Když jedeme položím mu ruku na tu jeho, když ji položí na řadící páku.

,,Už budeme doma kočko." chytí mě a pevně stiskne. Neodpovím, jen se na něj usměju a zavřu oči.

,,Noro. Jsme tu, teď mi musíš trochu pomoct." hladí mě po tváři, když se mě snaží vzbudit, abych vstala a on mě mohl vzít do náruče. Odevzdaně kývnu a i přes tu bolest kolen se postavím. Zamkne auto a vezme mě do rukou.

Doma mě položí do postele a když chce odejít chytím ho, jelikož chci, aby byl se mnou. Z mého prosícího pohledu vše pochopí a lehne si vedle mě. Lehnu si na jeho hruď. Cítím, jak uvnitř celá hořím.

,,Miluju tě, Caline." zamumlám, když se ponořím do ráje snů.

------------------------------------------------------------------
Další kapitolka🤍🧸

Omlouvám se za chyby, nebo překlepy🤍🧸