Půlnoční slunečnice | Stein27, Calin, Dorian |

1. část- Moc mě to mrzí

Chystám si jídlo, jelikož jsem celý den neměla vůbec čas. Zapnu si písničky, abych mohla zpívat. Sousedi se musejí náramně bavit. David má dorazit domů za deset minut, takže bych sebou měla trochu hodit. Jelikož, jak ho znám, bude mít hlad.

Z mého úžasného zpěvu písničky od Shona Mendeze mě vyruší zvonění telefonu. Chvíli překvapeně pozoruju displej telefonu, jelikož jsem zaskočena, tím kdo volá.

„Ano?" příjmu mu hovor a čekám, co řekne.

„Ahoj, Noro." pozdraví mě na oplátku. Volajícím byl můj otec, kterého jsem neviděla skoro deset let. Možná i více. Nechápu, jak to, že se po tak dlouhé době, dokonce sám od sebe ozval. „Tak mě napadlo, jestli bys nechtěla na prázdniny přijet." začne opatrně. Přeskočilo mu?

„Co, že to? Vždyť tě neznám a ani ty mě!" zvýším hlas, jelikož mi právě teď vyrazil dech.

„Právě, proto mě napadlo, že bys měla strávit prázdniny u mě." navrhne znovu.

„To je směšný, promiň, ale tohle je moc ujetý. Jo a mimochodem, tati mám přítele. Se kterým hodlám strávit prázdniny, takže nemám zájem, pa, pa, pa." rozloučím se a telefon položím na linku. Vím, možná jsem k němu nebyla moc fér, ale to, že nás s mámou opustil, nebylo zase fér z jeho strany. Co si myslí, jakože mi zavolá po dlouhé době, ve které o mě neprojevil, ani sebe menší zájem. Zavolá a já za ním nadšeně pojedu?

Už uběhla půl hodina a David stále nikde, doufám, že je v pořádku. Volala jsem mu už snad desetkrát, ale ani jednou to nezvedl. Možná se ten jeho koncert chvíli protáhnul, abych byla upřímná, tak mi začínají chybět ty chvíle, kdy jsme byly spolu. Jelikož nebyl, tak slavný. Jsme spolu už čtyři roky, ale poslední dva roky se začal naplno věnovat hudbě a jezdit po shows. Nezazlívám mu to, ale chybí mi.

...

Nepatrný závan alkoholu a trávy mě donutí pootevřít oči, abych se přesvědčila, jestli se mi to, jen nezdá. Opravdu jsem usnula v obýváku na sedačce? Po chvílí Davidovi paže obejmou mé boky. Opět se vrátil později, než jak slíbil. Poslední dobou se vůbec nevídáme. Díky jeho koncertům, které má každý víkend a já zase přes týden školu. Ještě, že začíná léto, což znamená konečně prázdniny.

„Chybělas mi." zašeptá mi chtivým tónem do vlasů.

„Kde si byl, tak dlouho?" zamumlám, když se otočím jeho směrem, abych zjistila, jak moc zle na tom je. Popřípadě, jestli ho zítra vytáhnu z postele. Vlasy má na všechny strany, zvětšené zorničky. To a mnohem dalších věcí mě přesvědčilo, že nebude zítra schopný ničeho.

„Trochu se to protáhlo." zamumlá, když si přetáhne tričko přes hlavu.

„Trochu? Měl si tu být před čtyřmi hodinami." sednu si do tureckého sedu a zkřížím ruce na prsou.

,,To víš focení s fanynkama zabere času." zachraptí s úsměvem čekajíc na mou odpověď.

Ublíženě se špetkou ironie si chytím hrudník a protočím ironicky panenky.

„No, tak. Dělal jsem si srandu." začne se hlasitě smát, přičemž si svleče kalhoty. Následovně mi věnuje ďábelský úsměv, při němž mě povalí na záda. Provokativně si zkousnu ret, abych ho navnadila. Musím uznat, že po čtyřech letech má náš vztah stále jiskru, ale v za to spoustu hádek.

„Spolu zůstáváme pokaždý, když světla zhasnou. Nikdo jinej mezi nás, celý je to o nás dvou." zašeptá mi sladce do vlasů. Nikdy nepochopím, jak to dělá, že i když je v takovém stavu, kterém je. Dokáže být, tak sladký. Tohle je právě potíž. Díky jeho roztomilosti mu vždy odpustím. Pokaždé, když jsem na něj nějakým způsobem naštvaná.