Půlnoční slunečnice | Stein27, Calin, Dorian |

33.část - Hřejivé pocity

,,Ahoj Martine. Máš chvíli čas?"

...

Uběhl skoro měsíc a nikdo nemá absolutní tušení o tom, co mi doopravdy je. Martinovi jsem to nedokázala říct, protože jsem neměla sílu a další věc byla, že by se to určitě dozvěděl David a to nechci. Navíc by určitě dojel a to nemůžu dopustit.
Co se týče Calina stále se se mnou nebaví, nezvedá mi telefon, doslova mě ignoruje. Dneska jsem rozhodnuta, že si to s ním půjdu vyřešit osobně, jelikož jsem za ten necelí měsíc měla čas přemýšlet a srovnat si to v hlavě. Jedna z výhody je i ta, že Petr odjel pryč natáčet s kluky klip, dneska by se měl vrátit. Abych byla upřímná, tak mi moc chybí.

Napíšu vzkaz tátovy na lednici, aby věděl, že se vrátím později. Vydala jsem se na cestu se sluchátky, abych pokud možno nevnímala okolní svět, jako to dělám vždy. Stojím nehybně před vchodem do panelového domu, kde jsem zažila svůj začátek prázdnin s Valinem a vzpomenu si na společné bydlení s ním. Točí se mi hlava. Najednou se rozrazí dveře a v nich se objeví mladá dívka upravujíc si make up. Doufám, že nejde od Calina. Ale co si pamatuji, tak v tomto paneláku žijí jen staří lidé a Calin je nejmladší. Dívka na mě s nechutí pohlédne a pokračuje v rychlé chůzi dál. Já zabráním dveřím, aby se nezavřely, ale jak je držím přemýšlím, jestli to je dobrý nápad. Chvíli váhám, ale nakonec vpluju do chodby. Vyjdu schody ke dveřím s číslem sedm. Zazvoním a z druhé strany slyším kroky. Otevře polonahý cizí kluk s inkoustem na krku připomínajíc pavučinu a dalšími tetováními po celém obličeji. Popravdě oddechla jsem si, jelikož ta dívka mohla být jeho přítelkyně.

,,Ty budeš určitě Nora." věnuje mi menší úšklebek.

Kývnu na souhlas a zastrčím si neposedný pramen vlasů za ucho.

,,Jsem Nik. A ty jdeš nejspíše za Calinem." usměje se a zkousne si spodní ret.

,,Ano." opět kývnu a doufám, že se nesesypu tady a teď.

,,Je mi líto, ale odešel před hodinou." oznámí mi. To mi to, jako nemohl říct dříve, abych nevypadala, jako idiot?

,,Díky." poděkuju a otočím se k odchodu.

,,Mám mu něco vzkázat, třeba že jsi tu byla?" zeptá se. Chvíli uvažuju. Myslím si, že by mu to, tak jako tak řekl. Pokrčím rameny a rychlím krokem odcházím pryč, aby neviděl, že moje oči se stávají skleněnými a pomalu se mě zmocňuje pláč.

Procházím se parkem, kde se posadím na lavičku a pozoruji lidi kolem. Kolik času mi ještě zbývá? Jak dlouho tu ještě budu? Ani na jednu z otázek mi doktor není schopen odpovědět. Posledně mi řekl, že kdybych nebrala léky mohl znamenat rychlí konec. Každý den se sama sebe ptám, jak to vlastně bude? Kdybych měla poslední dny nějak prožít, jak? Mám zvláštní pocity, jako bych chtěla najednou úplně všechno vyzkoušet, ale někde uvnitř sebe vím, že vše nestihnu. Ale jedno je jisté. Chci strávit celé dny, jen s tím jedním. Ten kluk se mi prostě dostal pod kůži.

,,Princezno?" osloví mě povědomí hlas a jakmile mě do nosu praští známá vůně. Je mi jasné. Pohlédnu na horu a střetnu se s modrýma očima Petra, který přede mnou stojí s úsměvem od ucha k uchu. Oči se mi rázem rozzáří a já mu bez, jakýchkoliv dalších řečí skočím kolem krku. Zakymácí sebou, jelikož na okamžik ztratil rovnováhu. Jeho vůně mi připomene úplně všechno, co se mezi námi stalo.

,,Jak si mě našel?" zeptám se zvědavě.

,,Já tě najdu vždycky." zašklebí se a já nadzvednu obočí.

,,Vzkaz na lednici. A věděl jsem, že půjdeš sem, taky, že jiné místo na přemýšlení neznáš." poznamená jedovatě.

,,Taky, že jsi mi žádné jiné neukázal." vrátím mu úder. Kývne a skloní hlavu s výrazem "dostala jsi mě."

,,Tím pádem mi dovolte, abych to napravil. Jedno místo vám přece, jen musím ukázat." nabídne mi dlaň, pro náznak, že mám jít s ním.

,,Tak schválně." odfrknu.

Dojdeme k jeho autu, které vlastně patří Calinovi. Petr mi otevře dveře, abych nasedla. Kývnu, jako provaz vděku a našemu. Objeví se vedle mě a nastartuje.
Cesta utíkala velmi rychle. Protože jezdí, jako hovado. Zastavíme na cestě, kterou z obou stran obléhají květy slunečnic. Houpou se ve vánku větru a sluneční paprsky jim dodávají ten pravý odstín tónu barvy. Jakoby všechny barvy kolem byly náhle jasné a já pocítila život v krvy. Vystoupím z auta a chladný vánek mi proletí ve vlasech.

,,Je to překrásné místo, že ano." opře se o kapotu auta Petr s daněmi v kapsách. ,,Chodím sem přemýšlet." podívá se na oblohu a já svůj pohled upnu jeho směrem. Vlasy mu vlají ve větru a jeho oči jen září.
Vydám se za ním, abych se mohla opřít o kapotu stejně, jako on před chvílí. Chvíli vedle sebe stojíme a kocháme se tím tichem a krásou přírody.

,,Poslední den, co jsme byly na hotelu." začne mluvit, tím přeruší ticho. ,,Se mi zdál hrozný sen." podívá se na mě z hrůzou v očích.

,,Jaký?"

,,Že jsem tě ztratil." zamumlá tiše. Zarazilo mě to. ,,Jak jsi vůbec dopadly výsledky?" zajímá se.

,,Jo, fajn. Měli bychom jet nemyslíš? Je pozdě." narovnám se a cítím, že mě pozoruje.

,,Noro." šeptne. ,,Počkej." zastaví můj odchod do auta a já se modlím, aby to ze mě nechtěl dostat. Postaví se mi do cesty, abych mu nemohla utéct. Vezme mi tvář do dlaní, jakmile se dotkne mé pokožky ucítím ppříjemné a hřejivé pocity, pohladí mě. ,,Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběla." pomalu se přibližuje svými rty k těm mým. Zavřu oči, abych si mohla vychutnat ten okamžik. V tom se mi nehorázně zatočí hlava a já před očima vidím jen rozmazané skvrny a potom jen tmu.