Půlnoční slunečnice | Stein27, Calin, Dorian |

20. část - Spoutání démonů

,,Proč, to tak bolí?" máčím mu mikinu, která nádherně voní. Proč mi to Calin zatajil. Já bych ho pochopila, protože nejsem zrovna svatá.  

...

Sedíme s Petrem na patníku ledového chodníku a kouříme Malborky. Po čtvrtém potahu kouře do plic se cítím méně zraněná, ale stále mám tu tíhu na hrudi, která mě stále víc a víc ubíjí. Zoufale vydechnu poslední potah a cigaretu hodím do kanálu. Moje tělo už dává znát, že je vyčerpané. Následovně se opřu o Petrovo rameno, jelikož mě přepadne únava. 

,,Všechny rány se zahojí." vezme mi ruce do svých dlaní a snaží se o jejich zahřátí. ,,Calin není špatný, jen se zapletl se špatnou partou."

,,Jenomže on mi lhal." navážu ihned, jak dokončí větu. Bolí mě, když tyto slova opouštějí má ústa.

,,V čem?" věnuje mi nechápavý výraz.

,,Minulost a hlavně-" zastavím se, proč bych mu měla vykládat o svých pocitech a problémech? Vždyť jsem se nikomu nikdy nesvěřila a chovala se, jako by všechno bylo OK. Proč mám tu potřebu z milionů lidí na celé planetě se svěřovat zrovna jemu?

,,Hlavně, co?" nakloní hlavu na stranu a já jen pokrčím rameny. ,,Ať ti lhal v čemkoliv, tak mi věř, že to myslel v dobrém." začne si nervózně pohrávat se zapalovačem. ,,On tě miluje, Noro." vydechne tiše a bolestivě a mnou projede husí kůže.

,,Vím to a já ho taky, proto to tak bolí?" zeptám se, ale nečekám odpověď.  ,,Já už další bolest nezvládnu." utřu si slzy. Začínám je vnímat, jako součást mě. Posledních pár let je bolest pro mě, jako kamarádka. A bohužel, až moc dobrá. On mě, jen mlčky pozoruje stávajícím výrazem.

,,Pojď ke mě." vezme mě za ramena a přitáhne blíže k sobě. Z jeho vůně jsem odrovnaná. Jsem, tak unavená a vysílená, že bych teď nejraději spala. Asi napořád. Pardon hlasy v mé hlavě.

,,Chci jít domů." podívám se na něj a čekám, co odpoví.

,,Dobře, tak půjdeme." zvedne se na nohy.

,,Ne. Já myslela, jako zpět do Prahy." Zřejmě nepochopil, co jsem přesně měla na mysli. Jeho pohled vypadal hodně zaskočeně. Nakonec si přede mnou dřepnul.

,,Hele vím, že si myslíš teď, jak jsi zničená a další blbosti, ale můžu ti slíbit, že až se vrátíš domů. Bude, tam na tebe čekat, jen tvá minulost. A myslím, že před mi si právě utekla k tátovi." dlaně mi položí na tváře. ,,Nemám pravdu?" zeptá se a já na něj, jen nevěřícně koukám. Obdivuju, že mu to tak pálí, protože já jsem celá mimo.

,,Já- já nevím." zmateně se mu dívám do očí, které i v té tmě nádherně září modrou barvou.

,,Nedělej rozhodnutí, kterých bys potom mohla litovat. Potom tě to bude bolet ještě více." dá mi prameny vlasů za ucho. ,,Zamyslela jsi se, alespoň na chvíli, jaký k tomu mohl mít Calin důvod?" 

Pokrčím bezbranně rameny a postavím se, jako náznak, že chci jít. Cestou domů jsem zvracela, alespoň třikrát a v tento moment pronesu větu, kterou mi nikdo nevěřil. Už nikdy nebudu pít. Ti co mě znají vždycky reagují hlasitým smíchem, nebo větou "To ti, tak věřím."  

Dojdeme domů, kde už se opravdu neudržím na nohou a spadnu rovnou na plovoucí podlahu v předsíni. 

,,Noro. Jsi celá?" ptá se mě Petr, který se mě snaží ze země sesbírat.

,,Nevím." zamumlám, když mě chytí do náruče zadívám se mu do očí. ,,Ty vole máš nádherný oči, jak to, že jsem si toho ještě nevšimla." zasměju se.

,,Moc si vypila. Možná to je ten důvod." pohladí mě po vlasech. ,,Chyť se mě." zašeptá tiše, když mě vezme do náruče. Položím mu hlavu na hruď a jsem okouzlena jeho vůní.

Položí mě na matraci a vezme za ruku. Následovně políbí na čelo a je na odchodu. Jenomže já ho chytím za ruku a on se zastaví.

,,Zůstaň tu se mnou." zaprosím, když se nadechne, aby mohl odpovědět. Překazím mu to. ,,Prosím." 

Bezbranně kývne. Přetáhne si tričko přes hlavu a lehne si vedle mě. Oba tak nějak tušíme, že to nebude moc dobrý nápad. Možná to bude, tím, že ani jeden z nás není střízlivý, obzvláště já. Hlavu položenou na jeho hrudi a zrak mířící do stropu fetuji jeho vůni, která mi v tento okamžik motá hlavu. Ani jeden z nás nemluví. Je naprosté ticho. Jeho srdce bije, jako o závod a jeho pokožka hoří. Proč mám takové tušení, že se něco hrozného stane? Posadím se, jelikož musím myslet na něco jiného, něž na co jsem myslela do teď. A taky, abych neudělala něco, čeho bych potom mohla litovat. 

Každý sedíme na jednom konci postele, čekajíc na to, co ten druhý udělá. V mé hlavě se momentálně hádá rozum s touhou po něm. upřímně netuším, co to se mnou je, jelikož přesně od takového kluka jsem v podstatě odešla. Jeho modře zbarvené oči mě svlékají a já se snažím ovládat. Jenomže je těžké spoutat ty démony, co v sobě mám. Nemůžu přece po něm z ničeho nic skočit a- ne nemysli na to. Mysli na něco jiného, třeba na spánek, který jsem chtěla před pár vteřinami zrealizovat. Nepovedlo se. Nevadí. Proč musím dělat blbá rozhodnutí v tomhle stavu? Ráno se za to budu proklínat, jako už mnohokrát předtím. . Chvíli na sebe, jen koukáme, ale netrvalo dlouho a naše rty byly slepené. Bezohledné kousání do spodních rtů, výdechy a další věci vládly tímto pokojem. Touha po něm byla stále větší a já se jí nemohla ubránit a jak bylo vidno před chvíli, tak i u něj to bylo podobně. 

,,Není ti nic?" odlepí své rty Petr, který si otřel předloktím krev z vrchního rtu. Nechápavě nakloním hlavu, když se zamračím. On mi polštářkem prstu přejede pod nosem a mě dojde, že mi opět teče krev z nosu. 

,,To neřeš." chytím ho okolo krku , abych si ho mohla přitáhnou spět na své rty. On mi je, ale chytí a začne si je prohlížet. 

,,Kde si vzala tolik modřin?" pozoruje mé ruce a já pokrčím rameny. 

,,Nevím možná jsem se někde bouchla." 

,,Noro, mám o tebe strach." roztomile nakrčí obočí, když mu vlasy spadnou do čela. 

,,Mohla bych říct totéž." Mířím na den, kdy se Petr málem podřezal. 

,,Noro?" ozve se tátův hlas ze spodu. On byl celou dobu doma? Podle Petrova výrazu soudím, že i on je poněkud zmatený. Oba sejdeme schody, kde na nás čeká táta s vážným výrazem. ,,Jsem rád, že jste vypily půlku vinotéky." ironicky se usměje a já se dívám jiným směrem. ,,Zítra odjíždíme na prodloužený víkend na Slovensko, tak si sbalte svoje věci." obeznámí nás a zmizí v obýváku, kde zapluje k televizi. Aha, díky, že jsi nám to řekl.

------------------------------------------------------------------

Ahojte zlatíčka moje doufám, že jste všichni zdraví a nějak to všechno zvládáte. Jelikož já toho mám, až nad hlavu🤍🧸

Tahle kapitolka je slabá já vím, ale vzhledem k tomu, že tento příběh nechci mít odfláknutý, tak mi dejte čas a bude to stát za to 🤍🧸

Zkrátka se máte na co těšit! 🤍

Mám vás moc ráda 🤍🧸