Půlnoční slunečnice | Stein27, Calin, Dorian |

40. část- Sbohem

Doporučuji si pustit tuto písničku při čtení dopisu <3

Petr

,,Moc mě to mrzí, ale- nepřežila to." položí dvě obálky s našimi jmény na komodu v chodbě. To písmo moc dobře poznám. Nora.

,,Mohla tu zůstat dyl!" Začne na mě řvát se slzami v očích, Calin. ,,Nechal jsem ji jít, jelikož jsem viděl, že s tebou žila, ale teď vidím, že to byla chyba."

,,Nevěděl jsem, ze byla nemocná. Nic mi neřekla! Myslíš, že bych jí to udělal? Kurv* vždyť já ji taky miloval Caline! Chtěl jsem, aby byla šťastná."

...

Pozoruju tekutinu rumu, co tančí dle pohybu mého předloktí. Na černě lesknoucím se pultu baru, kde leží obálka s mým jménem. Nemám odvahu to číst. Bolí to. Opravdu hodně. Stále nemůžu uvěřit tomu, že tu se mnou není.

Můj milý Petře,

Neumím psát milostné dopisy, texty, jako ty. Vsadím se, ze by jsi to napsal mnohem lépe. Také jsem přesvědčena, že se čtení tohoto dopisu neobejde bez špetky alkoholu a slz. To je v pořádku, jen mi slib, že si nebudeš ubližovat, tím že sedneš za volant, oba víme, jaký jsi řidič. (to byl pokus o vtip)

Pozoruju zapadající slunce, které pomalu mizí za polem slunečnic. Je tu klid, ticho. Mám trochu strach, ale zároveň se vůbec nebojím. Chvíli to bude trvat, ale rána se zahojí. Nevěřila jsem se ti s tím, aby jsi mi nechtěl vyvracet ty bláznivé věci, co jsme prožili. Chtěla jsem, aby sis nic z toho nevyčítal.

Chtěla jsem si život užít, až do posledního dechu. A to jsi mi taky splnil a za to ti chci moc poděkovat. Nemusíš cítit pocit viny. Byl opravdu krásný pocit se vedle tebe probouzet. Kéž by to bylo navždy, ale slovo navždy, je až moc cené slovo. Ale láska, co cítím je navždy, a piš si, že na tebe budu, každý den dohlížet.

Abys mě viděl, tak stačí vzhlednout k nebesům.

Tvoje milující, Nora.

Bolest na hrudi se stupňuje. Vypiju zbytek na dně a doufám, že to uhasí zář. Nepomohlo to, můj zrak je zakalen slzami. Položím peníze za poslední drink na bar a zvednu se ze židle, uchopím dopis a jdu k autu. Sedmi za volant a chvíli, jen nehybně koukám na onen papír s posledními slovy Nory, který se teď právě krčí na palubovce. Jak jsem to mohl dovolit. Jak mi to nemohla říct? Další otázka je nechal bych ji jít? Kdyby mi to řekla, asi by to nebylo všechno, tak jak si přála, aby bylo. Celou věcnost jsem na ni čekal, hledal jsem ji všude. Pak mi spadla do náruče a já ji znovu ztratil. Dovolil jsem ji odejít. Aniž bych věděl, co přesně musela každý den podstupovat, jakou bolest. Miloval jsem ji, tak moc. A nikdy jsem ji to neřekl, jak moc. Věděla to? Popadnu můj starý deník, který jsem dlouho nepoužil, začnu psát, co právě teď cítím. Musím jet. Jet na to místo, kde jsem se oba cítili svobodní. Na místo, kde jsem byly my dva.

Má noha na plynu rázem ztěškla a auto začalo rázem lehce zrychlovat. Chci ji zpět, chci zase cítím její rty na svých, dotýkat se jí. Mám pocit, jakobych si ji nevážil tolik, jak by si zasloužila. Náhle se mi její dlaň ocitne na stehně a ona sedí na sedačce spolujezdce.

,,Noro!" Vykřiknu, když strhnu volant do zatáčky, kterou jsem bohužel nevybral.

...

,,Jsi v pořádku?" zaslechl jsem dívčí hlas. Pomalu začnu otevírat oči, až po chvíli plně otevřu. Můj pohled se střetl s dívkou podobnou Noře.

,,To už jsem v ráji." Nemůžu uvěřit svým očím.

,,Ano plném slunečnic." Usmála se na mě. Ten úsměv znám.

—————————————————————————
Ahojte zlatíčka

Chtěla bych dvě věci, první je ta, že verze všech tří kapitol jsou psané dávno, ale já už jsem je nechtěla upravovat, protože by ztratily myšlenku, co jsem chtěla říct.
A druhá chtěla jsem, jen poznamenat, že tento příběh měl navazovat na Ráj plný slunečnic.

Tak se mějte krásně koťátka a budu doufat za nějaké odezvy. Budu moc ráda <3