Půlnoční slunečnice | Stein27, Calin, Dorian |

16. část - "Nové květy=nový začátek"

Záchranka spolu s Petrem odjela a já jsem zůstala stát venku. Připadala jsem si, jako bych vraždila po nocích, alespoň jsem, tak právě teď vypadala. Z jakého důvodu se takhle ničil? Jako neříkám, že ani já nejsem schopná si kvůli své psychice ublížit, ale tohle bylo příliš. Právě teď si nepřejí nic jiného, než, aby byl v pořádku.

...

Vejdu zpátky do domu, jakmile zavřu dveře mé kolena se prolomí a já skončím sedící na zemi opřená o dřevěné dveře. Přepadnou mě emoce, které jsem ještě nepocítila najednou. Jsou to strach, smutek, vztek a zpochybňování sama sebe. Jak jsem ho mohla zradit. Potřeboval mě a já tu pro něj nebyla.

Rozhlédnu se kolem sebe a nechápu sama ze sebe. Nemám žádné sklony k uklízení, ani  mě ten nepořádek kolem mě nijak netrápí. Vytáhnu Petrův telefon z kapsy a nějakým zázrakem jsem ho obemkla. Zoufalé zprávy na instagramu bijící do očí mě ničily. Nemůžu tu, jen tak sedět a vyčítat si, že jsem tu pro něj nebyla, protože tu pro něj ještě můžu být. Pokusím se postavit zpět na nohy, ale jsem tak vyčerpaná, že se zvednu snad, až po půl hodině. Nechápu, kde se ve mě bere ta síla ještě brečet.

Vyšla jsem schody, když s tom se zastavím jelikož spatřím před mými dveřmi slunečnice, které jsou malinko povadlé. Každým krokem, co se blížím ke kytici mi po tváři steče další slza. Zvednu je ze země a všimnu si vzkazu, který leží na zemi.

"Nové květy = nový začátek."

Vím, že myslel ten večer, kdy jsem si nechala slunečnice, které mi donesl David. Musím jít za ním. Položím slunečnice na zpět a jdu do Petrova pokoje, kde utřu zaschlou krev na podlaze a hodím mu vše potřebné do tašky, kterou jsem našla ve skříni. Nikdy bych nevěřila, že budu držet v ruce jeho spodní prádlo, ale tak proč ne, že. Poberu všechno a jdu zavolat tátovi, který to ovšem Petrovi nezvedá. Co dělá pořád. Protočím očima a začnu hledat další kontakty. Další na který narazím je Calin. Zkouším volat i jemu, ale také mi to nezvedá. Co všichni teď dělají? Podívám se schválně na čas. Je půlnoc. Dobře asi už všichni spí, ale pochubiju, že Calin šel spát. No nic kašlu na obvolávání lidí a prostě pojedu sama. Sice se třesu, jako bych stála v mínus dvaceti stupních, ale co bych pro něj neudělala.

Hodím tašku do kufru auta ve kterém jsem naposledy jela s Petrem. Jakmile nasednu do uvnitř. Vrátí se mi vzpomínky na večer, kdy mě políbil. Opravdu to pro mě nic neznamenalo? Podobné myšlenky se mi honily hlavou a já musela vystoupit. Pomohlo mi to, alespoň trochu. Vytáhnu tašku z kufru, abych ji mohla dát do druhého auta, které stojí hned vedle. 

Nastartuju a se strachem opatrně vycouvám. Nemám s toho vůbec dobrý pocit. Nerada řídím ve tmě a hlavně, když jsem v naprostém stresu, už jsem na to jednou doplatila a nedopadlo to zrovna nejlépe. Bože já jsem, ale šílená. Po vycouvání z garáže zadám do GPS adresu nemocnice, jelikož absolutně netuším, kde to je.

Po cestě mě málem srazilo auto a dvakrát, jsem málem narazila do stromu, ale dojela jsem. Vezmu tašku a mé kroky míří do areálu nemocnice. Všichni okolo, kterých jsem prošla na mě koukaly, jako na blázna. Po chvílí mi došlo, že jsem chystala věci Petrovi, až jsem úplně zapomněla na to se nějak zkulturnit. To je snad poprvé. A nebo ne? Nebudu podceňovat své dřívější já.