Základ vztahu [MadaNaru] ✓

17. Kavárna

Blondýnek nasupeně prásknul domovními dveřmi. Zkopnul boty z nohou, stáhnul bundu a rychlými kroky skoro utíkal do svého pokoje, kde sebou plácnul do postele. Zabořil hlavu do polštáře, pevně jej chytnul a nechal tentokrát už slzy volně téct. Opravdu nechtěl, aby se tohle dozvěděl Madara zrovna takhle a ještě k tomu od Kiby. Chtěl mu to říct sám, jenže jak jej mohlo sakra napadnout, jak si mohl jenom pomyslet, že to bude právě Madara, kdo chce udělat první vstřícné gesto a jako překvapení pro něj dojet k univerzitě a pozvat jej večeři. Koho by to sakra napadlo?!

Naruto bolestně vydechnul a popotáhnul. Zase se to všechno posralo. Nechtěl na něj křičet nebo zvyšovat hlas, zase si o něm musí myslet, jaký je to přidrzlý puberťák, který ještě k tomu lže.

,,Ach jo," zakňučel nešťastně, ,,takhle se to nikdy mezi námi nespraví."

Rychle vytáhnul z kapsy telefon a najel na malou ikonku obálky.

Naruto: Omlouvám se. Za všechno. Měl jsem ti to říct a ne to zbytečně zatloukat. Nenapadlo mě, že by si se to dozvěděl od Kiby. Taky mě mrzí, že jsem na tebe vyjel, takhle jsem si naše první setkání po víc, jak týdnu nepředstavoval.

Otřel si mokré oči a posadil se na posteli. Svíral a hypnotizoval telefon v ruce. Byl do toho tak zabraný, že se mu rozklepaly nervozitou ruce, když zapípal.

Madara: Taky se omlouvám. Neměl jsem na tebe tak vyjet. Nejspíš jsme oba chtěli překvapit toho druhého a jaksi nám to nevyšlo.

Naruto se musel aspoň trochu pousmát. Bylo mu jasné, že dneska se nějaká společná večeře konat nebude, protože cítil, že ten možná hezký den, co mohl být, už byl poněkud narušený. A naladit příjemnou atmosféru po hádce nebylo dvakrát jednoduché.

Naruto: A kdy máš čas? Že bychom se domluvili na nějaký den, kdy bychom se mohli vidět a nějak tuhle nesrovnalost napravit?

Madara: Po zbytek týdne mám docela nabitý program. Možná o víkendu. Ozval bych se ti.

,Až za tak dlouho? To nezvládnu, ttebayo.'

Naruto: Dobře. Budu se těšit a čekat.

Blondýnkovi nezbývalo nic jiného, než se smířit s tím, že prostě bude muset počkat a doufat.

***

Madara se s povzdychem natáhnul do pohodlného křesla. Přehodil si nohu přes nohu a upil ze sklenky s alkoholem barvy medu, v němž plavalo několik kostek ledu. Zamyšleně se díval z okna na ulici a přemítal nad tím, že je jeho dům až nezvykle tichý a prázdný. Až podezřele rychle si po nastěhování Naruta k sobě, zvykl na jeho přítomnost, a i když se poslední dobou hádali, bylo i přesto příjemné dorazit domů a vědět, že tam na vás někdo čeká. Pokud zrovna ten dotyčný nedorazil až po vás a opilý na mol, jako už se to párkrát stalo. I přes ty všechny eskapády, nepříjemné dohady, držkování a tichou domácnost, když byl blondýnek zrovna uražený, mu prostě a jednoduše chyběl. Nejenom fyzicky. Jistě, ten fyzický kontakt mu samozřejmě taky chyběl. Za těch několik dlouhých měsíců si zvykl spávat s někým v posteli, k někomu se tulit, sedávat vedle někoho na gauči v příjemné teplém objetí, chyběli mu společné koupele nebo sprchování, společné nákupy, společné posezení u jídla.

Musel uznat, že byl příjemně potěšen z toho, že mu Naruto jako první napsal omluvnou zprávu. On sám to měl v úmyslu, až dorazí domů, protože byl na něj opravdu nepříjemně tvrdý, a i když si stál za svým názorem, že tak důležitou věc mu měl sdělit, tak i tak si stál za tím, že poněkud svou reakci přehnal. A když si pak četl, jak se mu modroočko upřímně omlouvá, zahřálo jej z toho u srdce.

Zhluboka si povzdechl a znovu se napil. Černým pohledem sledoval lidi chodící po chodníku kolem jeho domu a vzpomínal na to, jak téměř vždycky, ruku v ruce, chodil s tím blonďatým trdlem po městě. Nikdy se nestyděl za to, že má vztah s mladším. Možná ze začátku mu to přišlo malinko zvláštní, ale nikdy by nahlas a upřímně neřekl, že se stydí za to mít vztah s o tolik mladším mužem. Vlastně mu tenhle vztah přinesl do života takovou zvláštní jiskru a hlavně radost. Radost, že může někoho dělat šťastným. O to víc jej mrzelo, že se jeho milovaný blondýnek tolik změnil. A ještě o trochu víc jej mrzelo, že si všechno svoje špatné chování uvědomil nejspíš až opravdu po tom, co jej odvezl k rodičům.

,Ještě chvíli to musím vydržet. Ještě chvíli a pak si pro něj dojedu. Dodělám v práci poslední důležitou zakázku a dovezu si ho zpět domů,' pomyslel si přesvědčeně.

***

Uběhly tři dny a nepříjemně mrazivý únor se přehoupnul do pomalinku, avšak nijak výrazně, oteplujícího se března. Všechen sníh už díkybohu opadnul, ale zimní počasí, které nutilo lidi se neustále teple oblékat, pořád panovalo.

Naruto právě procházel městskou ulicí, nadšený z toho, že jeho poslední pohovor dopadl více, než dobře. Tentokrát se nesetkal s žádnou odpovědí typu Ozveme se vám, nýbrž mu postarší mužík rovnou nabídnul od příštího pondělí nástupní den. Modroočko byl upřímně nadšený, začínalo mu všechno pomalu vycházet a ještě více se těšil z toho, že by se snad za zítra mohl vidět konečně zase s Madarou.

Míjel právě jednu velmi oblíbenou kavárnu, kam rád chodíval právě s Madarou a občas i se Sasukem, do které nahlédnul jenom koutkem očka, aby se ujistil, zda je tam plno, nebo je tam několik míst k sezení. Zauvažoval totiž nad tím, že by se tam posadil, objednal si něco horkého a napsal Sasukemu, jestli by se s ním tam nechtěl sejít. Jaké pro něj bylo však překvapení, když skrze velké okno uviděl v kavárničce sedět u malého kulatého stolečku Hashiramu s Madarou. Musel několikrát zamrkat, jestli mu to odloučení už neleze na mozek, ale bohužel, nelezlo. Madara tam opravdu seděl s tím svým obchodním partnerem a rozhodně to nevypadalo jako nějaká pracovní schůzka. Neměli před sebou žádné desky, ve kterých by se snad ukrývali nějaké kontrakty, seděli naproti sobě, před sebou hrnky s kávou a o něčem se vesele bavili. Opravdu vesele! Usmívali se, gestikulovali, prostě jako veselí staří známí.

Blondýnkovo obočí se zamračeně stáhlo. Prokřehlýma rukama rychle vytáhnul mobil z kapsy a naťukal zprávu, kterou rychle odeslal. Pak zvedl zrak, třímaje mobil stále v ruce a bedlivě sledoval, co Madara udělá. Napsal mu, že má konečně práci, do které v pondělí nastupuje a že by to zítra večer mohli oslavit.

Srdce mu na několik sekund odmítlo tlouct, když viděl, jak se Madara podíval jenom na rozsvícený telefon a bez sebemenší reakce v tváři jej obrátil displejem na stůl! Do modrých očí se nahrnuly palčivé horké slzy a rty se mu nezatřásly jenom nepříjemnou zimou. V první chvíli měl sto chutí nastoupit si to přímo k němu a pěkně ho za to seřvat, že dává přednost nějakému obchodnímu partnerovi, se kterým rozhodně nesedí na žádné pracovní schůzce, před svým partnerem!

Už už vykročil nohou ke dveřím do kavárny, než si to nakonec rozmyslel. Krátce zavrtěl hlavou, zastrčil telefon do kapsy a rozeběhl se domů s rozsypávajícím se srdcem v hrudi. Z hlavy stále nemohl dostat pohled, kterým se usmívající se Madara na Hashiramu díval.