LÁSKA NEBO STRACH♡︎♥︎/1/

1. kapitola ✤

--O ROK POZDĚJI--

"Zlato! Poběž! Nebo přijdeš pozdě do nové školy!"
"Už jdu!" zavolala jsem a utíkala ze schodů. Miranda už čekala u stolu.
"Udělala jsem ti snídani. Tvé oblíbené toasty!" usmála se na mě.
"Díky," zabručela jsem. Nevěnovala jsem jí žádný úsměv, jako to normálně dělávají dcery svým matkám. Vzpomínky na Zaina byly ještě moc čerstvé na to, abych ten úsměv myslela vůbec vážně. 
Naštěstí už si Miranda pomalu zvykla, že mi není jen tak do smíchu.
"Máš všechno do školy?" zeptala se a pořád se usmívala. Byla jsem ráda, že je na mě tak hodná, přes to všechno, co si ode mě musí strpět.
"Jo," přitakala jsem.
"Tak dobře." A pak už nic neříkala a obě jsme se staraly o svoje věci. Po chvíli jsem stoupla od stolu a běžela do pokoje. Popadla jsem školní batoh a běžela zpátky dolů ke dveřím. Chystala jsem se už už vyjít ze dveří, ale Miranda mě ještě zastavila.
"Nezapomeň, co jsem ti říkala. Snaž se být na ostatní alespoň trochu milá." Přikývla jsem, ale netušila jsem, jestli to půjde. Na nové lidi a takové ty milé řečičky jsem ještě nebyla psychicky připravená. Nedala jsem to avšak nijak najevo. 
"Vážně máš všechno?" zeptala se jako správná starostlivá matka. Byla jsem přesvědčená, že tou i je.
"Ano, Mir," řekla jsem a ‚chtěla' už jít.
"A ze školy se neloudej, abych o tebe neměla příliš velké starosti."
"Je mi to naprosto jasný." Pak se zatvářila, že by mi nejradši dala pusu na čelo, ale pohledem jsem jí naznačila, že nechci aby to udělala. Takže to neudělala, stáhla se a jen se usmála. Ale já viděla tu bolest a smutek v jejích očích. Přála jsem si pro ni dceru, která by splňovala všechny požadavky, které obvykle matka po svém dítěti potřebuje. Povzdechla jsem si. Já taková být neuměla. Ať už bych se snažila sebevíc, nikdy bych tou dcerou být nemohla.
Vyrazila jsem vstříc nové škole, novému prostředí a novým lidím. Střední škola byla odsud jen kousek, takže jsem šla pěšky. Botaskami jsem šoupala o chodník a pohled upírala pod sebe. 

Netušila jsem, jak se přizpůsobím novým spolužákům. Netušila jsem, jak na ně budu reagovat. Zain mě učil, že všichni jsou zlí, všichni prý chtějí mojí moc. Netušila jsem ale, o čem to mluví. Naučil mě cítit strach pokaždé, když se ke mně někdo jenom přiblížil. Naučil mě, aby byl ten strach a bolest součástí mého života. Aby byl součástí mého mozku ať se děje cokoli.
Hlavou se mi honily zlé vzpomínky, které byly ještě před rokem skutečností. Motala se mi z nich hlava. Nejradši bych na léta týrání od Zaina zapomněla, ale jak už jsem řekla, Zaina mám v hlavě nadobro zakódovaného.
Došla jsem před školu. Podívala jsem se po okolí. Všude samí žáci s rozesmátou tváří.
To se mám jako taky smát, jestli chci zapadnout? Rozladěně jsem sebou ošila. Vešla jsem do školy. Všichni na mě upírali své pohledy. Všichni hned věděli, že jsem tady nová. Snažila jsem se to nevnímat, i když to bylo pěkně nepříjemné. Chodba u skřínek byla plná žáky a já měla co dělat, abych si vyhledala číslo své skřínky. Á tady to je! Skřínka 13.

Zastavila jsem se u ní a odemkla ji. Vyslékla jsem si bundu. Následně jsem zamířila do učebny, kde jsem měla mít první hodinu. Ještě než jsem tam vešla, mě zastavil učitel.
"Slečna Leahann Trevi. Nemám pravdu?"
"Ano." kývla jsem na souhlas.
"Tak vejdete až se mnou."
"Dobře," řekla jsem.
Vlastně je jedno, kdy do té třídy vejdu, no ne? Zazvonilo a učitel pokynul hlavou ke třídě, abych šla, ale sám vešel první. 

"Dobrý den, třído!" pozdravil.
"Dobrý den, pane profesore!" pozdravili všichni sborově. Pomalu jsem vešla do třídy.
"Tak, třído, tohle je nová žákyně Leahann Trevi. Očekává se od vás, že ji přijmete mezi sebe.  Sedni si támhle za Mick." ukázal mi směr k předposlední lavici.
"Čau. Tak nová jo?" zeptala se mě hned dívka. "Tak to zřejmě budeš potřebovat nějaké kamarády."
"Jo. Asi," řekla jsem nejistě. Popravdě jsem věděla, že žádné kamarády nepotřebuji. 
"Já jsem Mick Doyle." Natáhla ke mně ruku. Usmívala se. Připomnělo mi to okamžik, kdy jsem ublížila Mirandě, když mě přijela vysvobodit od Zaina. Znejistěla jsem. Mlčky jsem zírala na její ruku. Pak jsem se podívala na ni. Když viděla, že ji ruku nepodávám, znejistěla.
"Chápu. Nic si z toho nedělej," řekla sklesle a ruku sunula zase zpátky k sobě. Bylo mi jí rázem líto. Moje ruka vystřelila, aniž bych nad tím přemýšlela. Popadla jsem její ruku a neohrabaně s ní zatřásla. 
"Leahann."
Všichni si budou myslet, že jsi stvůra. Vzpomněla jsem si na Zainova slova. Rychle jsem její ruku pustila. Stydlivě jsem pohled zabodla do sešitu.
"Je ti něco?" zeptala se nechápavě Mick vedle mě.
"Ne," odpověděla jsem tak, aby na mém hlase nebyla znát má rozladěnost. Mick to nechala být a taky se věnovala svému sešitu.

Po hodině se držela pořád u mě. Pořád mi něco říkala a o přestávkách mi ukazovala celou školu. Zjistila jsem, že umí být dobrá společnice. Byla jsem ráda, že si nic nedělala z toho, když jsem dlouho mlčela. Byla celkem vtipná. Dokonce jsem se i ‚zasmála'.
Za to by mě Zain zabil, pomyslela jsem si. 

Konečně bylo po škole. Mířila jsem ze školy a chtěla jít rovnou cestou domů. Když v tom mě někdo chytil za ramena. Lekla jsem se. Hodně jsem se lekla. Na chvíli jsem se vrátila do minulosti. Moje srdce se rozbušilo jako o závod. Mozek mi zaplavil pocit děsu. Ruce jsem ze sebe rychle setřásla a chtěla uhodit onoho člověka do břicha, ale chytl mi ruku. Zalapala jsem po dechu. Uviděla jsem jeho oči. Jeho škodolibý úsměv. Zain. Zalapala jsem po dechu. Zoufale jsem se snažila nadechnout, ale nešlo to. Jako by v mém těle nebyly žádné plíce, do kterých bych ten vzduch mohla dostat. Vzduch sám o sobě zmizel. Pocit zoufalství mi pohltil tělo, jako obrovská přívalová vlna. Roztřásla jsem se. 
Zain mi zamával před obličejem. Zamrkala jsem. Najednou už přede mnou nestál Zain ale nějaký kluk. Držel mi zápěstí a zaujatě si mě prohlížel. Rukou jsem zatřásla. Pořád šíleně vyděšená jsem mu hleděla do tváře.
"V klidu," promluvil. Usmál se. Stisk povolil. Byl velký a měl černé vlasy. Sice jsem viděla kluka, ale před obličejem se mi pořád vybavovala tvář mého otce. Naskočila mi husí kůže. Couvla jsem o krok dozadu. 

"Neboj," řekl kluk a u toho se zasmál. Znova jsem couvla.
"Nemusíš se mě bát. A aby to nebylo tak nezdvořilé... Já jsem Kyan Rosari," řekl klidným hlasem. 

POHLED KYANA

Proč se na mě tak dívala? Takový strach jsem dlouho neviděl. Neproměnil jsem se náhodou? Podíval jsem se na svoje nohy, abych se ujistil. Žádné tlapy.
Ne, neproměnil.
"Děje se něco? Nevím jestli sis to uvědomila, ale zíráš na mě, jako na nějaké strašidelné monstrum," usmál jsem se, ale ona se zamračila.
"Mohl bys, prosím, odejít?" zeptala se vyděšeně. Co jí je? Udělal jsem něco?
"Ty jsi ta nová, že?" Chtěl jsem zavést normální konverzaci.
"Prosím, odejdi."
"Ehm..."
"Mohl bys konečně odejít!" zařvala na mě.
Má ze mě strach, ale proč? Vždyť ji vidím poprvé v životě. Tak, co se to děje?!
"Nerozuměl jsi? Odejdi ode mě, prosím."
"Jasně že rozuměl!" odvětil jsem podrážděně s lehkým křikem. Couvla dozadu. Chtěl jsem ji nějak uklidnit, ale ona vypadala opravdu vystrašeně.
"Já jsem tady taky novej," prohodil jsem.
"Prosím mohl bys mě prostě nechat být? Najdi si někoho jiného, koho otravovat. Já nejsem ta správná ve správnou chvíli," řekla pomalu, ale hlas se jí chvěl. Zamračil jsem se.
"Jak to myslíš ‚ta správná ve správnou chvíli'?" uchechtl jsem se,"já si vybral tebe. Nenechám tě jen tak na pokoji. A to neslušné chování by sis mohla odpustit." Až příliš pozdě jsem si uvědomil, že to nebylo úplně vhodné. Hodila po mě udivený pohled a bez jakékoli jiné odezvy se otočila a šla pryč. Po chvíli se i rozběhla.

No super, pitomče. Krásně sis našel kamarádku. Ty jo... ta tě přímo zbožňuje... pomyslel jsem si ironicky. Když jsem viděl její vlasy vlát ve vzduchu, když utíkala, příjemně mě to potěšilo a rozhodl jsem se její názor za každou cenu změnit...