LÁSKA NEBO STRACH♡︎♥︎/1/

19. kapitola

♫☝︎︎

Došli jsme ke Kyanovi domů a já ho rovnou odnesla do pokoje. Opatrně jsem ho položila na postel a zakryla ho dekou. Pak jsem se na něj chvíli dívala a přemýšlela jsem. Pohladila jsem ho po tváři, ale ani se nemohnul. Lekla jsem se a rychle jsem mu zkontolovala tep. Oddechla jsem si, když jsem ho nahmatala.
Asi tvrdě spí, pomyslela jsem si. Musela jsem se pousmát. Vypadal hrozně roztomile. Polštář mačkal v objetí a u toho se usmíval.
Ty jo... ten polštář se má, řekla jsem si v duchu a nahlas jsem se zasmála.

Někdo zaklepal. S takovýma náštěvama, asi nemám štěstí. Objevila se mezi dveřmi dívka s blonďatými vlasy a modrýma ledovýma očima. Jen jsem na ni nedůveřivě zírala. Propálila mě pohledem a já nechápala proč. V ruce měla obvazy a malou bílou krabičku. Hned jsem pochopila, proč tu je. Přišla k posteli, kde ležel zachumlaný Kyanek a odkryla z něho deku. Pozorovala jsem ji a čekala jsem, co bude dělat. Vzala jeho ruku z polštáře a začala ji obvazovat. Oke, tak to jsem ještě dokázala strpět, ale tohle fakt už ne!

Její ruka spočinula na jeho hlavě a pohladila ho ve vlasech. Dobře ještě v pohodě, ale tohle!
Kyan se usmál, pustil polštář a stáhl dívku k sobě do postele. Zavrčela jsem a okamžitě jsem zasáhla. Chytla jsem blonsku na vlasy a táhla ji ke dveřím. Jen úpěla bolestí.
"Nech toho! Nemůžeš nic udělat s tím, že mě má rád víc než tebe!" řvala na mě. Klidně jsem jí dala prst na rty a zašeptala jsem.
"Neřvi tak, ještě ho vzbudíš. Přece nechceš, aby hned, jak se probudí lekl se nějaké blonďaté příšery," osekla jsem šeptem.

"Ale já ho musím ošetřit! Přikázal to Alfa!" protestovala. Jen jsem pozvedla obočí.
"Obvazy mu dokážu dát sama. Nějakej ten základ zdravotnictví umím, blbko," řekla jsme a zabouchla jí před nosem. Slyšela jsem její protestování, ale nevěnovala jsem tomu nijak zvlášť pozornost.

Jakmile jsem se otočela na Kyana, viděla jsem ho sedět a zírat na mě se širokým úsměvem. Pozvedla jsem obočí.
"Co je?!" zeptala jsem se podrážděně a sedla si k němu. Dal mi ruku an klín a nepřestal se usmívat. "Jak je ti?" zeptala jsem se. Objevily se mu jiskřičky v očích a koutky roztáhl ještě do většího úsměvu. Pořád jsem čekala na odpověď.
"Jo, jasně. Hele jo dobrý. Jen ode mě družka odhání všechny holky, které se mě jenom dotknou," dobíral si mě. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou a trochu jsem znejistěla.
"Vadí ti to?" zeptala jsem se opatrně.
"Jestli mi vadí, že mě moje družka, tak moc miluje, že ke mě jinou holku nepustí, jelikož žárlí?" zeptal se na oplátku on.
"To jsem neřekla," odpověděla jsem nevrle.
"Klid Hann," řekl milým hlasem.

Ze srandy jsem ho plácla do ramene.
"Já jsem v klidu," zažertovala jsem a vzala do ruky obvazy, které tady ta blondýna nechala.
"Kdo byla ta blondýna," zeptala jsem se s nepředstíraným zájmem.
"No... nevím jestli ti to vůbec mám říkat," odpověděl nejistě. Propálila jsem ho pohledem, aby to rychle vyklopil.
"Co?!" zeptala jsem se podrážděně. Vyhnul se mým očím a pohled zabodl kamsi do stěny pokoje. Pozvedla jsem obočí a zaťukala mu na rameno, jestli nezapoměl. "Heeej! Řekni. Co je zač, a proč se k tobě, tak chovala?!" řvala jsem netrpělivostí.

"Dobře řeknu ti to, ale nebudeš na mě, ani na ni naštvaná. Ok?" zeptal se.
"To se mi nelíbí, Kyane. Co je mezi ní a tebou?" zeptala jsem se znovu a smutně.
"Víš no... hlavně nezuř..."
"KYANE!" zařvala jsem nedočkavě, ale zároveň jsem se bála, co to bude.
"No dobře. Jmenuje se Sarah. Otec ji chtěl se mnou provdát. Jakože... jsem si ji měl vzít. Měla mi pomáhat ve vedení Sluneční smečky, až mi bude osmnáct. V osmnácti jsem měl převzít otcovo místo a stát se Alfou. Nikdo nepočítal s tím, že si najdu družku. Je možné, že mě a tebe bude chtít Sarah rozdělit. Ona mě totiž m..."
"KYANE!" zařvala jsem a stoupla si. "Ani... to... neříkej," zuřila jsem a zabořila jsem si ruce do vlasů. Byla jsem tak naštvaná a to k tomu stačila, jen nějaká blonďatá příšera. Zavrčela jsem.

"Ale já miluju tebe, Leahann. Kdyby tě provokovala, neber na to ohled. Bude se nás snažit rozdělit. A ještě ke všemu je to zástupkyně Alfy a mohla by ti ublížit ne tě nějak zr..."
"Nemohla. Už by ležela na zemi mrtvá dřív něž by se stihla proměnit," odsekla jsem a začala si nervózně pohrávat s pramínkem vlasů.

"Pojď ke mně," vybídl mě Kyan a nastavil ke mně svou náruč a u toho se usmíval. Nejradši bych za ním opravdu skočila a přitulila se k němu tak, že by mě od něj nikdo, nebo nic neodtrhlo. Ale zůstala jsem stát a koukat na něj, jak mu povadá úsměv a paže stáhl k sobě. Nejistě se na mě podíval.

"Máš mě pořád ráda ne?" zeptal se smutně a vystrašeně.
Jak můžeš pochybovat?! zeptala jsem se v duchu a podívala se na Kyana lítostivým pohledem. Zřejmě to blbě pochopil.
"Ne? A já myslel, že jsi pro mě ochotná umřít, jako já pro tebe," řekl naštvaně, zvedl se z postele a jakoby mu nic nebylo a neměl nic zraněného... odešel. Ano prostě se mi vyhnul a odešel. Jo a ještě nezapoměl bouchnout dveřmi. Cukla jsem sebou a promnula si obličej. A to jsem mu, ani nestihla ovázat nohu obvazem.

Já jsem tak blbá! Ugh...

No, co teď. Musím ho najít a omluvit se mu, než mě nadobro odepíše. Vyrazila jsem ze dveří. Na chodbě u schodů jsem se zarazila. Slyšela jsem pronikavý rytmus hudby, který pocházel z pokoje naproti Kyanovu. Hudba byla smutná, ale dunění v mých uších neustávalo. Byla jsem zvědavá. Zaklepala jsem. Hudba najednou utichla a uslyšela jsem kroky. Otevřela mi Briell.

"Ahoj. C- co ty tady?" zeptala se překvapeně a já viděla, že si utírá slzy. Nechtěla jsem být hnusná, když se někdo cítí mizerně a tak jsem jen pokynula hlavou do pokoje.
"Můžu dál? Chtěla bych si promluvit," řekla jsem tiše, ale slyšela mě a umožnila mi průchod.
"D- děje se n- něco, Leahann?" zeptala se sekavě. Sedla si na postel a mě pokynula k židli naproti ní.

"Asi ano," odpověděla jsem smutně a pořád se jí dívala do očí.
"Ah... co se stalo?" pokračovala v otázkách.
"Já ani nevím, jak se to stalo, ale Kyan si myslí, že ho nemiluju. Blbě to pochopil... nejspíš. Doufám, že to není moje vina, a že mu vychladne hlava, a už se na mě přestane zlobit. Chtěla bych se mu omluvit a říct mu, jak to je. Jenže problém číslo dvě. KDE SAKRA JE?!" zařvala jsem spíše sama pro sebe. Pak jsme se na ni nadějně podívala. 
"Asi nevíš kde je, nebo kam šel?" Zavrtěla hlavou.
"Ne, promiň. Od hlídky jsem celou dobu tady," řekla a ukázala gestem po celé místnosti.
"Aha," posmutněla jsem a sklopila hlavu.

"Úrčitě se vrátí do pokoje a ještě se vyspí. Musíš počkat. Třeba chce být sám," poradila mi Briell. Přikývla jsem. Začala jsem ji mít ráda.  A to dost. Chvíli bylo trápné ticho a já přemýšlela.
"Jsem podle tebe taky zrůda?" zeptala jsem se najednou.
"C- co?" zeptala se. Nejspíše mě nevnímala. Zhluboka jsem se nadechla.
"Jestli mě máš taky za zrůdu, jako všichni ostatní?" vychrlila jsem na ni. Podívala se na mě, jako by nevěděla jestli mi to má říct.
"Já, ani nevím, co si o tobě myslet. Podle mě jsi fajn družka. Podle mě umíš být i milá a laskavá. Ale nepopírám, že mi někdy nepřipomínáš bestii, nebo opravdu krvelačnou zrůdu," odpověděla váhavě. Usmála jsem se na ni.
"Díky za upřímnou odpověď," řekal jsem mile. Nadzvedla obočí, jakoby mi nevěřila, že to myslím vážně.

"Proč ses ptala?" zeptala se s klidem a uvelebila se na posteli. Přitáhla si nohy k tělu a hlavu si opřela o kolena. Posmutněla jsem.
"Všichni si to myslí. Teda, až na Kyana. I moje vlastní matka si to o mě myslí. A hůř... i otec," poslední slovo jsem řekla s odporem a nepohodlně jsem se zavrtěla na židli.
"To je mi líto," řekla upřímně. Věděla jsem, že mi věří, že po ní nevystartuju.

"A proč ty vypadáš tak smutně? Proč jsi brečela?" zeptala jsem se zase po dlouhé chvíli. Vypadala dost zaskočeně a nevěděla, jak mi na to odpovědět.
"Já... no... ehm... to je jedno," mávla nad tím rukou a smutně se na mě usmála. Propálila jsem ji nedůveřivým pohledem.
"Hej! Co se ti stalo?!" zopakovala jsem otázku hlasitěji, než jsem měla v plánu. Škubla sebou a pak se bez přestání rozplakala. Její vzlyky se rozléhaly po místnosti. Stoupla jsem si, sedla si vedle ní a utěšovala ji. Hladila jsem ji po zádech, jako pravá kamarádka.

"J- jde... o- o... m- mého... d- druha," vykoktala ze sebe, přes hlasité vzlyky. Věděla jsem, že to není všechno, co mi chtěla říct. A taky, že ještě pokračovala...

➪𝕡𝕣𝕖𝕛𝕕𝕖𝕥𝕖 𝕟𝕒 𝕕𝕒𝕝𝕤𝕚 𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕦➪➪➪➪➪➪➪➪➪