Před svou zahradou jsem se zastavil a čuměl na velkou bránu. Koukal jsem na ni dost divně, proto by si někdo mohl dokonce i myslet, že ji vidím poprvé. Ale já jsem takhle běhával často, takže by tady někde měla být díra. A opravdu tu byla. Prolezl jsem pod branou díky jednomu důlku. Na zádech jsem ucítil jehličky drátu a s nimi i pálivou bolest.
Vyškrábal jsem se s námahou na druhou stranu. Okamžitě jsem se rozběhl pryč s Leahanniným pachem v nose. Cítil jsem ten pach tak silně, že bych si ji dokázal představit, jak stojí přede mnou. Jakobych měl před čumákem její světlý ohon.
Pach byl pořád víc a víc silnější. Ještě jsem zrychlil. Běžel jsem tak rychle, že bych teď mohl předběhnout všechny závodníky maratonu. Zahradu máme dost dlouhou a velkou na to, aby se to zdálo jako nekonečný les. Nechtělo se mi věřit, že bílá vlčice, se srstí bílou jako čerstvě napadlý sníh a s očima modrýma jako nejčistější moře, která mě před pár minutami shodila, je TA Leahann. Ta Leahann. Dívka kterou nadevše miluji. Nechtěl jsem věřit, že zlost v jejích očích byla pravá. Přál jsem si vrátit vše do pořádku, bez jakéhokoli námahy. Proč to tak nejde?!
Prudce jsem zastavil. Udělal jsem skoro smyk a málem mi uklouzly tlapy, když jsem se snažil zastavit svůj rychlý běh. Vyjeveně jsem koukal na velkého, mohutného, bílého vlka, který pod svým tělem utěsňoval oproti němu malého, pleťového vlka. Ani jsem nad tím nemusel přemýšlet. Hned mi totiž docvaklo kdo to je. Zakňučel jsem, když jsem uviděl ten Leahannin bezcitný a prázdný pohled. Cenila své ostré tesáky velmi blízko Sarařinýho krku, proto mi došlo, že to Leahann nedělá ze srandy.
Sarařiny oči se střetly s těmi mými. Viděl jsem v nich strach. I více pocitů, ale ten děs byl asi nejvýraznější. Leahann se zarazila a pohled přesunula z ní na mě. Ztuhly jí svaly v těle. Šly jí vidět dost výrazně. Chvíli jsem si myslel že omdlím z toho jejího vražednýho pohledu, ale nakonec jsem jen zatnul zuby, polkl a znovu zničeně zakňučel.
Sarah se na mě koukala a doufala v mojí pomoc, nic však neřekla. Ani já nic neudělal. Jen jsem tam tak stál a koukal na jednu rozzuřenou a druhou vystrašenou bledou vlčici.
Když jsem se opět podíval do Leahanniných očí, musel jsem polknout. Její oči připomínaly tmavě modré mraky ze kterých každou sekundu vyšlehl blesk. Nervózně jsem přešlápl z tlapy na tlapu. Chtěl jsem cokoli udělat, ale její propalující pohled mi to zakazoval. Jakoby očima říkala:
"Jenom se pokusíš mi to překazit, přetrhnu tě vejpul."
Vyslal jsem k ní myšlenku:
Prosím tě, Hann, jistě máš nějaký důvod. O tom nepochybuji... Ale musíš pochopit, že se nemůžeš pokoušet jen tak zabít... Ať už člověka, nebo vlka, či jiné zvíře. Ten důvod tam určitě je, ale ať už je jakkoli vážný, musíš myslet.
Díval jsem se na ni, ona na mě. Koukali jsme si z očí do očí, já pořád čekal na její odpověď, ale nic. Mlčky se odvrátila a sklouzla pohledem zpátky ke své "kořisti".
POHLED LEAHANN
Viděla jsem jeho smutný pohled. To, co před chvílí řekl se mě dotklo. Nemusel mi to ani říkat, abych věděla že se o mě boji. Moje Vlčice mu ale nevěřila. Nevěřila mu ani slovo a přes to ho měla moc ráda.
Cítila jsem všechny její pravé emoce. Ale na Kyana vycenila tesáky a pak už se zase věnovala Sarah.
Sarah byla uvězněná pod námi a koukala nám vystrašeně do očí. Nevím proč, ale bylo mi jí líto.
Prosím, nechej ji. Udělám pro tebe cokoli. Udělám cokoli. Cokoli budeš chtít, ale teď ji nechej. Ani já ji nemám ráda, ale já nechci být pak všemi nenáviděná. Musíme spolupracovat. Prosím. Když už tebou mám celý život žít ať jsme jako sestry. Prosím, zaskuhrala jsem.
My jsme sestry, řekla klidně. A ty to nechápeš, dopověděla.
Co nechápu?! zeptala jsem se až histericky.
Z nás dvou miluju Kyana já. To ty jsi ho minule opustila. To ty jsi ho začala bezdůvodně nenávidět. Tak mi tady nevykládej něco o spolupráci, když jsi moc dobře věděla co k němu cítím. Dokážu své emoce předat tobě, ale ty ho očividně nemiluješ!
Neřekla jsem, že ho nemám ráda... Ale... Já nevím jestli vůbec budu moct milovat. Obě jsme to zažily, ale mě to bolelo víc. Zain nás týral, měly bychom zabít jeho ne Sarah! zaječela jsem.
Chvíli mlčela. Asi přemýšlela.
Ale Sarah nám Kyana přebírá! Nezaslouží si být jeho družka, pověděla smutně.
A co my? My si to snad zasloužíme? zeptala jsem se.
Nám byl přidělen...
Ale jí očividně taky a Kyan nás... Ehm... tě teď prosí, abys ji nechala. Třeba ji má rád! Třeba mu na ní záleží! Přála by sis mu takhle ublížit?! skočila jsem jí do řeči.
Zmlkla. Byla jsem si vědoma, že to co jsem teď řekla, se mi nelíbilo. Představa, že Kyan miluje Sarah a já jsem jen jeho náhrada, že mě nikdy opravdu nemiloval, se mi hnusila a v představách mě to lámalo na kousíčky.
Myslíš že nás nemiluje? zeptala se s námahou a kdybych ji mohla živě vidět, plakala by. Neodpověděla jsem. Cítila jsem vztek, podráždění, smutek, bolest a další nepříjemné emoce. Ale i nesmírně velkou lásku. Nedokázala jsem rozeznat, zda ty emoce patří Vlčici, nebo mně.
Co teda uděláš... zeptala jsem se opatrně. Slaběji jsem to vyslovit snad ani nemohla.
Dokončím to, co jsem začala, zavrčela a přenesla celou svou váhu na jednu svojí tlapu, takže Sarah měla co dělat, aby vůbec mohla dýchat.
Jestli myslíš, že je to správné... tak to dokonči, ale nemyslím si, že to co máš dokončit je zabít Sarah. Ale dokázat Kyanovi, že jsme hodné. Že se o nás... nemusí bát... Nebyla jsem si sama jistá, jestli to dokážu. Bojím se. Vždy jsem se bála. Bojím se lásky a taky toho, co příjde.
➪𝕡𝕠𝕛𝕕 𝕟𝕒 𝕕𝕒𝕝𝕤𝕚 𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕜𝕦➪➪➪➪➪➪➪➪➪
ČTEŠ
LÁSKA NEBO STRACH♡︎♥︎/1/
Romansa"Neřekla jsem, že ho nemám ráda... Ale... Já nevím jestli vůbec umím milovat. Obě jsme to zažily, ale mě to bolelo víc. Zain nás týral, měly bychom zabít jeho...ne Sarah!" zaječela jsem. Chvíli mlčela. Asi přemýšlela. "Ale Sarah nám Kyana přebírá...
