LÁSKA NEBO STRACH♡︎♥︎/1/

3. kapitola ✤

POHLED KYANA

Už byla opravdu tma. Vyběhl jsem z pokoje a mířil z domu na zahradu. Uprostřed dokonale zarovnaného trávníku, stála Briell s rukama překříženýma na prsou.
"No konečně," vydala ze sebe nelidský zvuk.
"Ticho. Neřekli jsme si v kolik, takže jsem nemohl vědět, že už tu budeš čekat," zabrblal jsem otráveně a šel za ní. "Tak, jsi připravená?" optal jsem se jí po pár vteřinách mého posledního slova.
"No jasně! Co si o mně myslíš? Na procházku do lesa stejně nepotřebuji žádné extra oblečení. Když budeme ve vlčích podobách, jako člověk nepotřebuji vypadat nějak nádherně," poučila mě s pobavením v hlase. Povzdechl jsem si.
"No jak bych to měl vědět? Holka přece nejsem."
"Víš to jistě?" zeptala se Briell posměšně, ale v jejím hlase šlo poznat, že to myslí ze srandy. "Někdy se totiž jako holka chováš," škodolibě se usmála. Rukou jsem si přejel přes obličej.

"Budeš si ze mě dělat jen srandu, nebo vyrazíme do lesa?" Mávl jsem k obrovské bráně, která dělila dům od lesa.
"Ráda si z tebe utahuji," řekla a s provokací se usmála. Švihl jsem po ní naštvaným pohledem.
"Jen klid," uklidňovala mě.
"Ale přestaň s tím." Vyhrozil jsem jí pěstí a pokusil se o vážnou tvář, ale stejně jsme oba propukli v smích.
"Hele? Dlouho jsem tě neviděl běhat. Co si dát závod k řece Serpent?" Pousmál jsem se nad svým návrhem.
"Myslíš si, že mně můžeš dohnat?"
"A ty si myslíš, že tě neporazím?" rýpl jsem si nazpátek. Nadzvedla obě obočí a změřila si mě pohledem.
"To se uvidí!" řekla nedočkavě a já se vítězně zašklebil. Krokem jsme došli k Bráně a Briell si po tu krátkou cestou broukala nějakou melodii. Dnes měla očividně dobrou náladu na rozdávání.

Zastavili jsme se až za kovovou bránou na menším plácku, kde tráva byla ještě hodně nízká. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Tmavě hnědé kmeny tvořily s zelenými korunami stromů nádherné kombinace. Krásně to tu vonělo. Když jsem se zhluboka nadechl nemohl jsem se toho vzduchu dostatečně nabažit. Briell se tvářila stejně zasněně jako já. Po pár chvilkách jsme se ale vzpamatovali. Podívali jsme si do očí. Oba mírně pokrčili kolena, jako by jsme přesně věděli, co ten druhý udělá. Stáli jsme k sobě bokem, ale já stejně jedním okem zahlédl její černé vlasy, jak jí prameny spadají do očí.
"A nezapomeň. Nesmíme lovit. Jdeme se JEN PROBĚHNOUT!" na poslední dvě slova dala obzvlášť důraz. Věděla, že já bych si nejradši něco ulovil, nehledě na to, že to můžeme jen s Alfou.

Rychle jsme se po sobě koukli, než jsem zavolal:
"Tak! Teď se uvidí, jestli mě dohoníš!"
"Cože?" zeptala se hloupě, i když jsme stáli těsně vedle sebe, takže mě slyšet musela. "Slyšela jsem dobře? Jestli tě dohoním?" Odfrkla si. "To ty budeš muset někde najít všechny svoje síly, abys mi vůbec dosáhl na ocas!" Protočil jsem očima a zahleděl se před sebe do lesa, připraven vyrazit.
"Tak můžeme?!" křikl jsem na ni. Souhlasně zafuněla. Začal jsem tedy odpočítávat start:
"Tři! Dva! Jedna! ... Teď!" Po posledním slově jsme už oba stáli proměnění a vyrazili do lesa tou největší rychlostí, jakou jsme dokázali. Naše černé kožichy ve tmavém lese splývaly. Nohy se nám pohybovaly tak rychle, že to muselo vypadat, jako by jsme letěli. Naše těla se jen míhala mezi stromy. Zbyla po nás jen zaprášená pošlapaná tráva. Byly jsme jako neskutečně rychlé šmouhy, za kterými bylo najednou všechno rozmazané. My sami o sobě jsme byli jen dvě nezastavitelné střely. Byl jsem ve vedení a to jsem se ještě ani nezadýchal. Zato Briell zpomalovala čím dál tím víc. Jazyk jí vysel z tlamy, ale ještě pořád běžela. Změnil jsem tempo, abych s ní držel krok. Otočil jsem k ní svojí vlčí hlavu a šťastně poskočil.
Nějak nestíháš, řekl jsem přes vlčí telepatii s posměchem. Spražila mě pohledem a radši nic neodpověděla. Když jsem si byl jistý, že opravdu nemůže, rýpl jsem si ještě jednou:
Jsi pomalá jako želva! Já ti říkal ‚nežer ty tlustý zajíce, jsou moc tučný'! Neposlechla jsi a teď máš pěkně na nic kondičku. Checheee! Pak jsem zrychlil a pádil napřed. Dorazil jsem k řece Serpent a ztěžka oddechoval. Svalil jsem se na břicho. Hlavu jsem si položil tak blízko k řece, že můj čenich a vodu dělilo od sebe jenom pár milimetrů. Po chvíli jsem uslyšel pomalé kroky za mými zády. Nadechl jsem se a podle pachu poznal svou sestru. Když byla až úplně u mě, položila se na záda a kožichem se třela o ten můj.
Vyhrál jsem, řekl jsem vítězně. Teď jsem ale litoval toho, že jsem běžel tak rychle. Neskutečně mě bolely svaly v nohách. Hlavu zvedla ze země a podívala se mi do očí. Sršela z ní zlost. Hodila po mě rozčíleným pohledem. Snažil jsem ho nevnímat. Snažil jsem se nevnímat jak mi ten pohled smaží oči a zašklebil se na ni.
Půjdeme zase dál ne? zeptala se. Kývl jsem a s námahou se neochotně zvedl. Ona už ale čile stála na tlapách. Zaklusala na místě a s výsměchem mi hleděla do očí.
Nějak tě to dobíraní z mého běhu unavilo ne? Optala se mě nevinně. Pozdvihl jsem pysky a nepřátelsky zachrčel.
Tak utíkáme? ozvala se Briell opět v mé hlavě. Otočil jsem oči v sloup a rozběhl se. Nohy si zase začaly zvykat na běh, ale pořád jsem cítil, jak se mi šlachy nepříjemně natahují. Briell mě snadno doběhla a drcla do mě svým vlastním tělem. Zavrávoral jsem, ale statečně jsem náraz ustál. Rozběhl jsem se za jejím černým ohonem, který byl ode mě už dostatečně daleko, abych ho nescvakl mezi svými tesáky. Chvíli jsme jenom utíkali, ale já potom zavětřil srnu a výrazně zpomalil. Briell se po mě ohlédla, ale věděla proč zastavuji. Také ten pach cítila.
Řekla jsem, že dnes ne, ok? kárala mě.
Hmmm, zabručel jsem, ale poslechl ji a doběhl k černé vlčici, která na mě už nedočkavě čekala. Stála na místě a když jsem se k ní dostal blíž, vycenila na mě své tesáky. Sestra na mě ze srandy zavrčela. Na nic jsem nečekal. Postavili jsme se proti sobě. Vrčeli jsme a dělali pomalé kruhy kolem našich těl.
Briell zavrčela a skočila. Uhnul jsem. Využil jsem, že se netrefila, a zlehka ji kousl do zadní nohy. Ohnala se po mně ostrými tesáky. Ale zase jsem uhnul.