"Neřekla jsem, že ho nemám ráda... Ale... Já nevím jestli vůbec umím milovat. Obě jsme to zažily, ale mě to bolelo víc. Zain nás týral, měly bychom zabít jeho...ne Sarah!" zaječela jsem.
Chvíli mlčela. Asi přemýšlela.
"Ale Sarah nám Kyana přebírá...
Pád z tohohle útesu by byl pro každého smrtící. Přesto jsem pořád doufal, že má drahá družka přežila. Necítil jsem ani žádnou bolest. Nemohl jsem říct, že to nepřežila, když jsem ani nepocítil tu bolest, když druh družku ztratí. Nevěřil jsem tomu prostě. Ani jsem nechtěl. Proměnil jsem se na člověka, sedl si na kraj útesu a ještě pořád pozoroval hladinu řeky dole v roklince. Všiml jsem si jak modrá hladina na jednom místě zčervenala. Zpozornil jsem. Zaostřil jsem svůj zrak, ale bylo mi to úplně k ničemu, protože jsem viděl to samí, co prve.
Někdo mi zaťukal na rameno. Ani jsem se neleknul. Jen jsem se bez zájmu otočil na Betu naší Sluneční smečky. "Alfo," řekl a mírně se poklonil. Naprosto bez života jsem vstal. Chtěl jsem, aby začli všichni hledat Leahannino tělo v řece, né teďka říct nějakej blbej, závěrečnej proslov. Stounul jsem si na menší balvan a podíval se na všechny přítomné. Byli tu vlci z obou smeček a všichni na mě s nadějí hleděli. "Nikdo nemůže vědět, zda jsou Zain Trevi a jeho dcera Leahann Trevi mrtví. Nemohu vás nutit, členové Horské smečky, ale můžete se přidat do Sluneční smečky," odmlčel jsem se a zaměřil se hlavně na Bety Horské smečky. Všichni vlci si začali něco šeptat a pak poslali dobředu jednoho velmi mohutného vlka, kterej se pak proměnil na člověka a mírně se mi uklonil. Protočil jsem očima. Kývnul jsem, aby mluvil. "Všichni jsme se shodli. Chceme se k vám přidat. Nikdy se nám se Zainem Trevim nežilo dobře. Zabíjel nám slabá mláďata a my proti němu nic nezmohli," promluvil a upřímně se na mě usmál. Přikývnul jsem. "Dobrá. Tak tedy vítejte. Snad se Vám u nás bude dařit líp," odpověděl jsem. Pak jsem se otočil k mému Betovi. "Dextre. Prosím, odveď všechny vlky domů, jen mi tady nech tři vlky," rozkázal jsem. Kývnul.
"Rozumím," zase se uklonil a šel jednat. Do očí se mi vehnaly slzy, když jsem pohledem nenašel svou Leahann. Popotáhl jsem nosem a hřbetem ruky si tvář vysušil od těch neposedných slz. "Jsme tu, Alfo. Co si od nás přejete?" uslyšel jsem za svými zády. Otočil jsem se a falešně se na ty tři usmál. "Půjdete se mnou," řekl jsem. Přikývli. Hned co všichni vlci odešli z mýtiny, jsem se znovu na tři vlky otočil.
Proměnil jsem se a spolu s nimi se vydal najít to blízké jezero, kam řeka teče. Otec mi o něm už říkal. Není to daleko.
*
"Vaším úkolem je najít mojí družku Leahann. Je nutné, abych se také ujistil, zda je bývalý Alfa Horské smečky mrtev," ujasnil jsem těm třem párům zvědavých očí. Všichni na nic nečekali a vydali se hledat. Sám jsem se rozešel do jezera, kde byla tak čistá voda, že bylo vidět na dno. Nebylo hluboké. Když jsem do jezera stoupl, voda mi byla po břicho. Hned jsem hledal, jakýkoliv náznak Leahanniny přítomosti. Ale nic jsem nemohl najít. V tom jeden z vlků zavyl. Okamžitě jsem se k němu dostal. Byl skoro u kraje a koukal pod sebe. Stoupl jsem si vedle něj. Nespatřil jsem očekávané štěstí mého života. Uviděl jsem Zaina pořád ve vlčí podobě. Měl otevřené oči, ale nehybně ležel. Ani se nehnul. Nepohnul se ani po té, co jsem s ním čumákem zatřásl. Na stoprocent byl mrtvý. Proměnil jsem se do lidské podoby a zavřel mu oči. "Hledej dál," poručil jsem vlkovi a po té jsem se znovu proměnil do vlčí podoby.
Jakoby se po Leahann slehla zem. Jakoby úplně zmizela z téhle planety. Zase se mi oči naplnily slzami a já v tu chvíli viděl všechno rozmazaně. V tom jsem, ale v dáli uviděl bílou špouhu. Zamrkal jsem, abych špouhu rozostřil.
POHLED LEAHANN
Otevřela jsem oči. Už jsem nebyla ve vlčí podobě. Všude kolem mě bylo světlo. Hromady světla a já přes něj nic neviděla. Uslyšela jsem dobře známý hlas. "Zvládla jsi to," řekl hlas a já už najednou nebyla tak slepá a dokázala jsem přes světlo rozpoznat postavu. Siluetu ženské postavy. "Niro?" optala jsem se, jen abych se ujistila. Přikývla a nabídla mi svou náruč. Rozběhla jsem se za ní a objala ji. "Já jsem mrtvá?" zeptala jsem se po chvíli. "Ještě je brzo, zlato," usmála se na mě a pohladila mě po vlasech svýma jemnýma rukama. "Musíš se vrátit za svým druhem," řekla a podívala se na mě svýma nepřirozeně světlýma očima. "Zabila jsi Zaina. Bylo ti jedno, že zabiješ i sebe. Splnila jsi úkol, pro který jsi byla narozena. Jsem na tebe hrdá. Za odměnu se vrátíš. Avšak všechno má svou daň," odmlčela se. "Jakou? Co mám zase udělat?" řekla jsem už tentokrát trochu otráveně. "Vzdáš se křídel," pověděla. Zasmála jsem se. "To je všechno? Taková maličkost?" ušklíbla jsem se. "Když příjdeš o křídla, nebudeš mít žádné schopnosti. Ještě ke všemu to není všechno o co příjddeš. Příjdeš o schopnost uzdravit se. Jako to umí každý vlkodlak," kárala mě. Nad tím už jsem se malinko zamyslela, ale pokrčila jsem rameny. Nira se na mě naposledy usmála a já zase vyděla jen světlo. Pak ohromné světlo ubíralo jas. Až jsem nakonec viděla jezero. Nevím jak je to možné, ale já stála přímo na hladině vody. Šla jsem směrem ke břehu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Už z dálky jsem viděla černého vlka jak na mě kouká. Rozběhla jsem se. Doběhla jsem ke břehu, kde už na mě čekal Kyan v lidské podobě. Skočila jsem na něj tak, že jsem ho povalila na zem. Olízla jsem mu šťastně obličej. Kyanovi se z očí spustily slzy, jenž jsem mu následně slízla z rozpálených tváří. Usmál se a pohladil mě hustém bílém kožichu. "Jsem strašně rád, že jsi naživu," řekl Kyan tiše. Proměnila jsem se, takže jsem na něm ležela v lidské podobě a mohla ho silně obejmout. "Taky jsem ráda," povědla jsem ta tři slova s obzvlášť velkým důrazem. Pohladil mě po zádech. "Neviděli jsme se půl dne a příjde mi, že se toho hodně změnilo," načal nové téma Kyan. "To jo," přitakala jsem. "Je ze mě Alfa. Ty nemáš křídla, ale už nemáš ani ty nádherné poměnkové oči. Horská smečka se dala na naší stranu. Zain, tvůj otec je mrtvý," dokončil a líbl mě na čelo. "Tolik se toho změnilo. Pamatuješ, kdy jsme se viděli poprvé?" zeptal se. "Ano, ale nechci na to vzpomínat. Chovala jsem se k tobě hrozně," přiznala jsem se, odvrátila nervózně pohled, ale pak jsem si to rozmyslela a znovu se mu podívala do očí. "To nevadí. I tak. Tehdy jsem tě viděl poprvý. Vypadal jsi tak krásně. Byla jsi tak tvrdohlavá a to mě k tobě přitahovalo. Pamatuješ si, jak jsem tě častokrát zachraňoval a tahal tě z lesa?" optal se znovu. Přikývla jsem. "Kyane, to nejsou zrovna vzpomínky, na které bych chtěla vzpomínat." "Vždy jsi mi nadávala, proč jsem to udělal. Proč jsem tě nenechal upřít. Nesnášel jsem tyhle rozhovory, přesto jsem to pak udělal znovu, i když jsem věděl, co ty na to budeš říkat," vzpomínal Kyan s úsměvem. Odfrkla jsem si.
"Zítra začneme zase normální život ne? Žádnej Zain, žádná naštvaná vlčice, která by chtěla zabít Sarah, nebo tebe..." "Samozřejmě," souhlasil se mnou Kyan. "Ale jestli počítáš za normální život školu a holky, co tě nenávidí, kvůli tomu, že chodíš s nejhezčím klukem na škole..." odmlčel se. Zašklebila jsem se. "Málem bych zapomněla. Díky, že jsi mi to připomněl. Už je tady zase ten starý egoistický Kyan kterého znám. Jak nad tím tak přemýšlím... my spolu chodíme?" zeptala jsem se provokativně. "Teď už ano," zašeptal. Pak mě políbil. Jemný polibek, dobře zapamatovatelný.
