꧁_______ꨄ☺︎︎________꧂
♧︎𝚅𝚎𝚗𝚘𝚟𝚊𝚗𝚘 XxxStairLightxxX 𝚊 hannahmojave 𝚜𝚞𝚙𝚎𝚛 𝚘𝚜𝚘𝚋𝚊𝚖 𝚔𝚝𝚎𝚛𝚎 𝚖𝚎 𝚙𝚘𝚍𝚙𝚘𝚛𝚘𝚟𝚊𝚕𝚒 𝚞 𝚝𝚎𝚝𝚘 𝚔𝚗𝚒𝚑𝚢 𝚑𝚗𝚎𝚍 𝚘𝚍 𝚣𝚊𝚌𝚊𝚝𝚔𝚞 ♧︎
꧁_______ꨄ☺︎︎_________꧂
Miranda mě nechala o samotě v obýváku a šla dělat večeři do kuchyně. Zůstala jsem tam zabalená v dece. Prohlížela jsem si náhrdelník. Byl překrásný. Hvězda na přívěšku, byla krásně lesklá a vlk vedle se leskl pravým stříbrem. Věděla jsem, že se mi pozítří nebude chtít do školy. Ještě ke všemu, když se tam bude učit i Kyan. Upřímně doufám, že se mi povede splynout s okolím, a ani si mě ten namyšlenej sobec nevšimne. Hluboce jsem se nadechla a zase vydechla. Náhrdelník jsem si připla na krk. Ten se krásně třpytil ve svitu slunce, prosvítající skrz průsvitné bílé záclony. Bylo mi z toho všeho na zvracení, ale zároveň, jako bych už nebyla jen pouhá vlkodlačice. Cítila jsem hluboko uvnitř mě, hřejivé teplo. Věděla jsem, že ten pocit... to teplo... se dere na povrch, právě ve chvíli, když je se mnou Kyan. Ale teď jsem ho cítila taky. Usmívala jsem se.
Ale i tak, jsem se teď tady na gauči, cítila osamělá, jakoby mě nikdo neměl rád a nikomu na mě nezáleželo. Jakoby někdo něco uvnitř mě, vytrhl a spálil na popel. Cítila jsem se z jedné strany, šťastná a volná, ale na druhou stranu, jsem se cítila opuštěná a mrtvá. Dívala jsem se na celý prosvícený obývák. Po chvíli jsem si opřela hlavu o opěradlo gauče, a zavřela oči. Usnula jsem.
*
Náhle jsem se probudila. Ne!!! To ne!!! Naštěstí to byl jen sen, ale i tak! Jak jsem mohla i ve snu dovolit s ním takhle flirtovat?! Ble!!! Vyplázla jsem znechuceně jazyk. Najednou mě popadla vlna vzteku. JÁ NEJSEM JEHO!!!
Proměnila jsem se a vytáhla drápy. Křídly jsem shodila mísu s ovocem na stolku a zavrčela. Mísa se rozbila a ozvala se pronikavá rána. Hledím naštvaně na kousky skleněných střepů. Drápy jsem zaryla do pohovky a udělala dlouhé hluboké rýhy. Zařvala jsem hlubokým hlasem z plna hrdla. Měla jsem takový vztek. Nedokázala jsem si ho vybít ničím, co jsem zatím udělala. Prostě nešel potlačit. Něšlo to. Ani kdybych chtěla tak bych se na člověka znova neproměnila. Jenže problém je, že já nechci.
"Zlatíčko? Jsi v pořádku? Slyšela jsem nějaké..." Vrhla jsem pohled plný nenávisti k mé matce. Zavrčela jsem. Miranda strachy couvla dozadu, ale zakopla a svalila se na zem. S vyceněnými tesaky jsem se k ní přiblížila. Skočila jsem po ní. Uviděla jsem v jejích očích i něco jiného než strach. Viděla jsem v nich důvěru. Nevšímala jsem si toho a zakousla se jí do ruky. Okamžitě se jí z rány začala valit krev. Olízla jsem se a pohlédla na ni. Ruku si stáhla k sobě a sbírala se na nohy. Jenže jsem po ni znovu skočila a přišpendlila k zemi. Zrychleně oddechovala a já byla už jen kousek od jejího krku. Její tepnu a mé zuby dělila, jen malá mezera...
'Ne! To nedělej zlato moje. To je špatné. Ke zlu jsi nebyla stvořena. Ty máš být zachránce. Ne zrádce, či vůdce zla!' ozval se mi v hlavě čistý hlas.
Byl plný dobra a ta dobrota mě lechtala v uších. Ale nikoho jsem neviděla, kdo by mohl mluvit. Přesto se znovu ozval:
'Já jsem tvá pomocnice Nira. Zbytek ti řeknu, až se uklidníš. Teď... přestaň!!! Nech toho! Nevidíš cos udělala?!' zněla naštvaně.
Rozhlédla jsem se po místnosti a zlost ustupovala. Celý obývak byl "vzhůru nohama". Teď jsem se zlobila spíše na sebe a byla smutná. Slezla jsem z Mir a v podobě člověka se zhroutila vyčerpaně k zemi. Teď jsem si uvědomila, že i já krvácím, když jsem se pořezala o kousky skla z mísy. Ležela jsem nehybně na zemi a skoro jako bych nemohla dýchat. A pak jsem upadla do hlubokého spánku.
'Ahoj. Já jsem Nira. Byl mi udělen, ten nejtěžší úkol. Pomáhat TOBĚ na cestách. A připomínat ti, kdo jsi a proč tu jsi. Vytrpěla jsi bolestná léta u Zaina. A my ti nepomohli, jen proto, že jsi potřebovala výcvik, od někoho, koho máš právě zničit. Myslím, že pro tebe bude potěšením, zabít Zaina. Nemám pravdu?' zeptala se. Stála jsem, na jakémsi bílém kovovém plácku. Všude kolem mě bylo světlo. Ani jediná známka tmy. Uvnitř mě, jsem zuřila. To co tady mlela, nemohla být ani pravda. Klidně bych ji hlavu ukousla, jen kdyby z ní nešel takový respekt a autorita. Teda jestli hlavu vůbec má. Protože ji pořádně nevidím. Vydím jenom velká křídla a oslepující zář, která z ní vycházela.
'Halo?! Nemám pravdu?' zeptala se mě milým hlasem.
'Eeee... ne!' odsekla jsem a upřela zlostný pohled do té záře. 'Já nebudu bojovat proti Zainovi, i když mě vycvičil. Nebudu! Nemůžu. Já...prostě... nemůžu,' zašeptala jsem smutně, a bolestné vzpomínky na Zaina, rychle zahnala.
'Já vím, že ne. Proto jsem tu, abych ti pomohla. Abych ti pomáhala. Neboj se, se mnou bavit i v hlavě. Budu tu pro tebe. Ale nebudu odpovídat na zbytečné myšlenky,' s těmi slovy se začala pomalu vytrácet a já ještě zavolala:
'Dobře! A Niro! Že neexistuje druh a družka!' Ale už mě neslyšela.
Otevřela jsem oči. Bylo tu hrobové ticho. Posadila jsem se. Seděla jsem na posteli a rozhlédla se. Byla jsem ve svém pokoji. Bílé stěny, mi připomněli tu dívku. Niru.
Do pokoje vešla Miranda a v ruce držela tácek s jídlem.
"Á! Ty už jsi vzhůru!" řekla mile a opatrně se ke mě přiblížila. Měla strach... cítila jsem ho z ní. Myšlenky se mi vrátily k tomu, co jsem udělala.
"Mir? Co je za den?" zeptala jsem se. Venku byla tma, ale pochybovala jsem, že je noc.
"Ehm... spala jsi jeden a půl dne. Je neděle večer, drahoušku," odpověděla mi.
"Mami?" oslovila jsem Mirandu. Mir na mě udiveně pohlédla a vypadala dost zaraženě.
"A- ano broučku?" dostala ze sebe s úsměvem.
"Promiň. Já nechtěla... včera... na tebe vyjet. Já jsem byla naštvaná. Nevěděla jsem co dělat. Já... moc mě to mrzí! Já... nikdy jsem si nezasloužila takovou mámu, jako jsi ty. Já bych ti nechtěla nikdy ublížit!"
"Já vím Hann. Odpouštím ti. Já jsem ti věřila, že si vzpomeneš, kdo jsi a podívej. Nic hroznějšího, než kousanec do ruky, jsi mi neudělala!" vypadala šťastně, ale já se cítila provinile a brečela jsem. Udělala jsem ji místo vedle sebe na posteli a ona si sedla za mnou. Přitulila se ke mě. Za chvíli se odtrhla a podala mi večeři. Najedla jsem se. Potom odešla a já zůstala v pokoji zase sama. V pokoji byla příjemná tma. Zavřela jsem oči. Nejvíce mě naštvalo, že jsem usínala s myšlenkou na Kyana, ale nešla zahnat. Myslela jsem na to, jak MOC mi chybí. Naštvaně jsem si odfrkla a schoulila se do peřiny.
Ale, jestliže, je dneska neděle večer...tak zítra... půdu do školy.
꧁_______ꨄ☺︎︎________꧂
♧︎𝚂𝚗𝚊𝚍 𝚜𝚎 𝚟𝚊𝚖 𝚔𝚊𝚙𝚒𝚝𝚘𝚕𝚊 𝚕𝚒𝚋𝚒𝚕𝚊. 𝚃𝚎𝚜𝚒𝚖 𝚜𝚎 𝚗𝚊 𝚟𝚊𝚜 𝚞 𝚍𝚊𝚕𝚜𝚒 𝚔𝚊𝚙𝚒𝚝𝚘𝚕𝚒. 𝙹𝚎𝚜𝚝𝚎 𝚌𝚑𝚟𝚒𝚕𝚒 𝚝𝚞 𝚜𝚎 𝚖𝚗𝚘𝚞 𝚟𝚢𝚍𝚛𝚣𝚝𝚎!♧︎
➪𝕡𝕣𝕖𝕛𝕕𝕖𝕥𝕖 𝕟𝕒 𝕕𝕒𝕝𝕤𝕚 𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕦➪➪➪➪➪➪➪➪➪
ČTEŠ
LÁSKA NEBO STRACH♡︎♥︎/1/
Romans"Neřekla jsem, že ho nemám ráda... Ale... Já nevím jestli vůbec umím milovat. Obě jsme to zažily, ale mě to bolelo víc. Zain nás týral, měly bychom zabít jeho...ne Sarah!" zaječela jsem. Chvíli mlčela. Asi přemýšlela. "Ale Sarah nám Kyana přebírá...
