LÁSKA NEBO STRACH♡︎♥︎/1/

8.kapitola

♫☝︎︎

POHLED LEAHANN

Bez rozmýšlení, jsem letěla k lesu. Už jsem z dálky viděla špičky stromů. Přistála jsem před lesem a dlouze na něj pohlédla. Tohle je můj pravý domov.
Nebo ne? Je můj domov snad přece jenom někde jinde? Tlapky mě svrběli nedočkavostí a tak jsem vběhla do tmavého lesa. Můj čistě bílý kožich doslova svítil v černo černém lese. Probíhala jsem s vyplazeným jazykem, mezi stromy. Čerstvý vzduch mě chladil a uklidňoval. Nakonec jsem doběhla daleko jako nikdy jindy. Rozhlédla jsem se. Neznala jsem to tady. A abych řekla pravdu, nerada skouším nové věci. Přesto jsem se teď nemohla cítit líp. Běžela jsem dál, až doběhla na zvláštní travnatý plácek. Cítila jsem tu tolik pachů, které jsem neměla možnost nikdy cítit. Ještě tak moc nerozeznám různé pachy, ale zachytila jsem povědomý pach. Nadechla jsem se, abych toho pachu nasála více. Nedokázala jsem rozpoznat koho přesně mi připomíná. Věděla jsem ale, že jsem ten pach dlouho necítila. Hodně dlouho.

Najednou se přede mnou zjevil vlk. Normální šedý vlk. Couvla jsem polekaně dozadu. Šedý vlk zavrčel.
Co děláš na našem území. Tak daleko od hranic?! zavrčel na mě hrdelním hlasem. Vzbuzoval respekt, ale ne takový, jako můj otec Zain. Taky jsem se postavila do bojového postoje a roztáhla křídla, které nejdou na první pohled vidět. Vlk na mě teď zaraženě hleděl. Zavrčela jsem. Pak jsem se uklidnila a sedla si.
A kde jsou hranice? Jsem tu poprvé, řekla jsem klidně.
Pojď ukážu ti to. Uvolnil se a pokynul hlavou někam do dálky. Nesmí tě vidět šéf. Ten by tě nenechal odejít.
Proč ne? zeptala jsem se nechápavě.

To neřeš... on... to je jedno... řekl rozpačitě a vydal se pryč ode mě. Vykročila jsem se za ním. Rozběhli jsme se lesem. Vždy jsem měla před čumákem na chvíli jeho ocas a pak zmizel celý někam mezi stromy. Usmívala jsem se. Ani to jsem nevěděla, že jde. Křídla mám stažené podél těla a utíkám lesem. Nejradši bych se úlevou svalila do navlhlé trávy a dováděla, ale ten vlk na mě ani chvíli nečekal. Když v tom se najednou objevil přede mnou. Vrazila jsem do něj a on spadl na zem.

Promiň, omluvila jsem se rozpačitě a sbírala se spolu s ním na tlapy. Naštvaně sklopil uši dozadu a pak kývl hlavou ke stromu a pak k dalšímu.
Tady jsou hranice. Od tohohle stromu to jde takhle k dalšímu, kde hlídka zanechává značky. Aby jsme poznali kde hranice začíná a kde končí. Se smečkami máme přísná pravidla. Když nějaký vlk vstoupí na cizí území. Můžou ho místní potrestat smrtí.
A proč ty jsi mě nezabil? zeptala jsem se a on zavrčel. Přešlápla jsem z tlapy na tlapu.
Protože já... nerad zabíjím vlčice. A ještě ke všemu nové, netušící. Už vypadal klidně a myslím, že by se klidně rád usmál. Pak mě napadlo:
A ty jsi taky... vlkodlak?

No ano. To jsou všichni v tomhle lese. Copak ty nejsi?
Já jsem teď nově. Ještě si nedokážu zvyknout, že něco takového vůbec existuje. Ale zvykám si. Ještě bych se tě chtěla zeptat... druh a družka... je to pravé, nebo jenom výmysl?
To je... pravda. Chápu, jestli jsi potkala druha a úplně ho neznáš. Bude to pro tebe těžší, ale ty mu patříš. A jsi jeho a on je tvůj. Pokračoval klidně. Zavrčela jsem a skočila po něm. Překvapený se snažil vykroutit, ale zakousla jsem se mu pod krkem a chvíli čekala. Vlk zrychleně dýchal a já si teprve teď uvědomila, co jsem udělala. Rychle jsem z vlka slezla. Na tesácích jsem měla jeho krev. Znechuceně jsem vyplázla jazyk.
P- promiň já... nevím co jsem to udělala... t-to jsem nechtěla opravdu... koktala jsem a nedokázala tomu uvěřit. Vlastně jsem tady z nás dvou lapala po dechu já.
To nic. Jestli jsi v tomhle všem nová. Takovéhle záchvaty vzteku, budeš mívat často. Nevadí. To vlk v tobě se rozzuřil. A já se taky omlouvám. Jestli nevěříš na druha a družku... zarazil se, když jsem znova vycenila tesáky... tak by jsi měla už jít. Otočil se a už mi nevěnoval jediný pohled. Stála jsem tam, jak přimrzlá.