Dívala jsem se, jak moje Vlčice drtí svou váhou Sarah, která ležela pod ní. Už jsem se nesnažila nic namítat. Už jsem se nesnažila odporovat. Podvolila jsem se a nechala si se svým tělem dělat co bylo možno. Bylo to nepříjemné. Nelíbilo se mi to, ale už jsem nic neřekla. Už jsem jen čekala, až Vlčice ukončí Sarařin ubohý život.
Leahann... Nedělej to... řekl naléhavě Kyan stojící opodál. Ani jsem se mu nesnažila odpovědět. Dopředu jsem věděla, že je to marné.
Za mě mu odpověděla Vlčice:
Ty Sarah už nezachráníš. Její osud je v mých tlapách! Nic nemůžeš udělat. Nic nemůžeš, ubožáčku.
Kyan se zatvářil dost udiveně.
Ty nejsi Leahann! Kdo jsi?! vyslal rozhořčenou otázku tak škaredě, že to se mnou něco udělalo. Nedokážu to přesně popsat, ale jakoby mě to doslova pálilo. Jako když hodíte zapálené sirky do benzínu. Něco ve mě bouchlo... Ale zároveň jakoby jste ten zapálený benzín polili ledovou vodou. Moje vyčerpání se změnilo... Schladilo se a všechen vztek roztál jako kostky ledu na slunci a naplnila mě energie. Ale ani to nic nezměnilo a zůstala jsem sama v sobě uvězněná.
Já jsem Leahannina Vlčice. Mé jméno je Clay, odpověděla klidně Vlčice neboli Clay.
Co jsi s ní udělala?! křikl a zavčel. Už ani trochu nevypadal vystrašeně. Šla z něho hrůza.
Už neměl ten pohled vystrašeného štěněte. Ale ten naštvaný pohled velkého, mohutného, černého vlka pod kterým by se klidně skály otřásly. Clay nic neřekla. Teda jestli nepočítáte její hrubé zachrčení které se ozvalo z MÉHO hrdla.
Nech ji být! Ať už jí děláš cokoli! pokračoval rozzlobeně.
Nic jí nedělám. Aji kdyby tak ti do toho nic není! Teď už zněla naštvaně i Clay. Bylo od Kyana milý, že se o mě bojí... Ale Clay se to zřejmě nelíbilo.
Tak to s ní chci mluvit! vyjel Kyan na Clay a popošel k "ní".
Nebudeš s Leahann mluvit! Nemůžeš! Teď tu není! odpověděla frustrovaně.
Kde je?! opět si Kyan dovolil zavrčet na Clay.
Je tady ale zároveň tu není. Všechno slyší ale zároveň nic neslyší. Vidí všechno, ale přesto nevidí nic. Dokáže se hnout, ale stejně krok neudělá. Je naštvaná na Sarah, ale i tak by toho všeho nejradši nechala a ještě ji políbila na čelo. Může mluvit, ale slyšíš ji snad? Ne. Protože nic říkat nechce, odpověděla znova a klidně.
Co to znamená? zeptal se Kyan zmateně. Já bych ale řekla, že nemluvila na něj, ale mě se spíš snažila něco naznačit... Jenže co?
Musíš mi to říct jinak... poroučel si Kyan.
JÁ JI TEĎ OVLÁDÁM! Její tělo dělá co chci já. Každý její pohyb je mojí příčinou! Každá její myšlenka je zastavena tou mojí. Její tlapy jsou teď moje tlapy! Její tesáky jsou teď moje tesáky! Není tu. Jsem tu já. Vidíš ji, ale zároveň vidíš mě. Ji vidíš stát na Sarah která je ti bližší než ona, přesto vidíš mě. Možná si to nepřeje, jenže já ano, pověděla naštvaně Clay doufajíc jeho pochopení. Kyan zavrčel a narovnal se tak, aby mu byl vidět jeho svalnatý hrudník pokrytý lesklou, černou srstí.
Clay se též narovnala.
Všechno jsem to pozorovala s hrůzou.
Nech ho i ji být, Clay! pokusila jsem se znovu vyslat myšlenku mé Vlčici. Úplně myšlenku ignorovala.
Nech ho okamžitě být! A ji pusť! Nejsi tak bezcitná, jaká vypadáš zvenší! Vím, že doopravdy nejsi tak drsná. Dokážeš být normální, řekla jsem s rovnováhou v hlase doost přesvědčivou, proto kdyby mi neviděla do mysli, myslela by si, že je pravá. Ale ona mi do mysli viděla, takže poznala, jak moc jsem vystrašená. Zase neodpověděla.
*
Clay se blížila svými tesáky k Sarařinýmu krku. Sarah dýchala hodně rychle, měla strach. Strach v jejích očích se dal těžko přehlédnout. Už to byl jenom kousek. Zatajila jsem dech. Jenom malinká mezera mezi její tepnou a Claynými ostrými tesáky. Už jsem v představách viděla jak Clay drtí Sarařinu krční páteř. Jak se drolí na prach. Jak se z kostí stal popel, který pronikal skrz všechny mezery mezi zuby. Viděla jsem jak se Sarah svíjí bolestí a Clay se potěšením usmívá. Ale všechno se to přerušilo jen jedním zvukem. Byl to zvuk, jak se tlapy odrazily od země, a pak nastalo jen šumivé ticho. Všechno se najednou zdálo hrozně zpomalené. Kyan srazil Clay ze Sarah.
Viděla jsem Kyanovi rudé oči. Rudé jako rozžhavené železo. Jeho pohled byl plný zlosti tak moc, až se divím, že mu uhlově černý kožich na hlavě nezčervenal. Clay se zvedla zpátky na tlapy a otřepala se, aby ze sebe urychleně setřásla špínu. Pak zabodla hnusný pohled do Kyana. Kyan stál před Sarah a hrozivě vrčel. Vrčení mu Clay oplatila.
Nech Sarah být! štěkl Kyan.
Je to moje kořist! A jak už možná víš... Vlci se své kořisti nevzdávají dokud je možné ji ulovit. Když si vlk vybere svou kořist a někdo mu ji chce ukrást... Nemá na výběr a musí se zloděje zbavit! Takže buď se mi kliď z cesty, nebo... Nebo tě prostě a jednoduše zabiju. Bez milosti. Když tě nemůžu mít já ani Leahann, nebude tě mít nikdo, rozhodla Clay a mě se z toho sevřelo hrdlo. Bylo to jako kdybych si vyčítala, že jsem něco udělat mohla, ale věděla jsem, že jsem nic moc udělat nemohla. Mohla jsem jen doufat. Snad všechno skončí tak jak má.
➪𝕡𝕠𝕛𝕕 𝕟𝕒 𝕕𝕒𝕝𝕤𝕚 𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕜𝕦➪➪➪➪➪➪➪➪➪
ČTEŠ
LÁSKA NEBO STRACH♡︎♥︎/1/
Romans"Neřekla jsem, že ho nemám ráda... Ale... Já nevím jestli vůbec umím milovat. Obě jsme to zažily, ale mě to bolelo víc. Zain nás týral, měly bychom zabít jeho...ne Sarah!" zaječela jsem. Chvíli mlčela. Asi přemýšlela. "Ale Sarah nám Kyana přebírá...
