LÁSKA NEBO STRACH♡︎♥︎/1/

PROLOG ✤

"Rozuměla jsi mi?!" zařval Zain rozčíleně. Vztek z něj přímo plál.
"Ano, tati." Celá jsem se zatřásla, pod tím návalem hrůzy, který z něho šel.
"Přesvědč mě, že jsi rozuměla! Protože si nemyslím, že mě opravdu posloucháš!" zakřičel na mě a uhodil mě tak silně, až jsem spadla na zem a hlavou jsem narazila do zdi. Modřiny jsem měla po celém těle. Už jsem se je ani neodvažovala počítat. Po zádech mi přeběhl mráz a já se opět ošila.
Bála jsem se ho a nejradši, bych se někam pořádně schovala, aby mě už nikdy nenašel. Zain na mě nepřestával řvát:
"Říkal jsem ti přece, abys tam nechodila! A kolikrát ti mám opakovat, abys mi neříkala tati!"
A dal mi pořádnou facku. Tvář mě z té rány úplně pálila. Cítila jsem na ní otisk jeho ruky. Mlčela jsem a radši nic neříkala. Ale přitom jsem si na něj přála zakřičet, ať zmizí z mého života. Byla jsem si vědoma toho, co jsem udělala, ale neviděla jsem žádný důvod, proč bych se mu za to měla omluvit.
"A teď zmiz! Nechci tě už ani vidět! Dneska už ten tvůj ošklivý obličej nechci zahlédnout ani jedním okem!"
Rychle jsem se sebrala ze země a zamířila do sklepa. Tam je můj velmi skromný ‚útulný' pokoj. Seběhla jsem točité schody do té ošklivější části domu a stanula před kovovými dveřmi. Neochotně jsem je otevřela. Pak jsem je celá roztřesená zavřela a lehla si na ledovou podlahu. Tělem mi projel pocit zoufalství. Musela jsem si dávat dobrý pozor, abych slzy nepropustila na svobodu z mých unavených očí. Také jsem měla ukrutný hlad. Ale nebylo to poprvé co mi Zain zapomněl dát najíst. Ale přestože jsem byla celá vyhublá, se mi na pažích rýsovaly svaly. Byla jsem smutná. Emoce jsem ale nesměla nijak dávat najevo. Zain mi to říkal a vyhrožoval mi už tolikrát, že nejsem tak pitomá, abych si na těle nechala bezdůvodně přidat nějaké modřiny. Celý večer jsem čekala, že mi Zain přeci jen donese tácek s chlebem, ale dnes nic.
Že jsem vůbec doufala. Ta naděje za to nikdy nestojí. Schoulila jsem se na zemi do klubíčka a zavřela oči.

Z té temnoty pod očními víčky se mi vybavily vzpomínky na včerejšek. Udělalo se mi zle tak, že se mi chtělo zvracet.

"Opovaž se jenom vyjít z domu!"
"Nikam nepůjdu, Zaine." Zamračil se na mě a změřil si mě pohledem. Strachovala jsem se, že mě prokoukne, ale udržela jsem si kamennou tvář.
"Dobře... Hmmm... teď zmiz do sklepa a nenuť mě mít horší náladu, než mám teď!"
Přikývnu, přitom předem vím, kam mám v plánu jít. Zain byl pořád v obýváku. To mi hrálo dobře do karet. Pomalu a potichu se převléknu do bundy a odemykám dveře. Myslela jsem si, že Zain něco slyšel, když dveře zavrzaly, ale televize hrála dál. Už jsem se chystala vyjít i s batohem ze dveří, když v tom mě někdo chytil za rameno. Držel tak pevně, že jsem se málem bolestí sesunula na zem. Vydala jsem ze sebe tichý zvuk plný bolesti. Podívala jsem se do Zainových očí. Škodolibě se usmíval.
"Myslel jsem si, že mě neposlechneš," usmál se a táhl mě po schodech dolů do přízemí, kde je sklep. Hodil mě tam a já si spálila kůži o kluzkou podlahu. Zaječela jsem:
"Nikdy mě nedonutíš k tomu tě opravdu poslouchat a mít tě aspoň trochu ráda! Jsi jenom pouhá špína, která v tomhle světě nemá co dělat!" Slyšela jsem, jak se zasmál ze škodolibé radosti a pobavení. Pak se ozvaly klíče. Zase mě tu zamknul.

Otevřela jsem oči a smutně zahnala myšlenku:
Je vůbec nějaká šance, že se můj život změní? A v tom jsem uslyšela Zainův hlas. Ale pak promluvila i nějaká žena. Slyšela jsem je jen opravdu málo, ale přesto slyšela.

"Říkám ti, že se u mě má dobře!" zazněl mi v hlavě Zainův hlas. Ušklíbla jsem se nad tou představou, že bych se u něj někdy mohla mít dobře...

"Chci ji vidět! Je to má dcera!" vykřikla žena.
Dcera? O čem to mluví? Najednou mě jejich rozhovor zajímal mnohem víc. Ucho jsem přitiskla na kovové dveře tak ledové, že mě z toho nepříjemně studilo. Uslyšela jsem nějakého muže:
"Tohle je místní policie! Okamžitě nás zaveďte k vaší dceři!"
"Není tu. Momentálně tu není," zalhal Zain netrpělivě.
Cože?! zakřičela jsem v duchu.

"Ukažte nám její pokoj! Tahle žena si stěžovala, že tu týráte její dítě." zařval policajt."Jako místní policie, vám přikazujeme, ukázat nám vaši dceru Leahann!" zakřičel znova muž.

"Dobře, dobře." souhlasil zničeho nic Zain neochotně. Netušila jsem, co ho k tomu přimělo. On jen tak nemění svůj názor. Za malou chvíli se ozvaly dunivé kroky po železných schodech. Rychle jsem odběhla od dveří. Připravila jsem se na nejhorší a skrčila se v nejbližším rohu. Jednou rukou jsem si mnula necitlivé studené ucho a při tom pozorně sledovala dveře.
Pak ten očekávaný zvuk odemykaní zámku nadešel. Dveře se se skřípavým zvukem otevřely. Rázem jsem koukala na cizího muže, ženu a Zaina.
"Ach! Ne! Co jsi jí to udělal?!" zařvala žena, doběhla ke mně s několika svižnými kroky a objala mě. Několikrát jsem zamrkala. Ten pocit jaké to je, když mě někdo obejme, už jsem skoro zapomněla. Vymanila jsem se z jejího objetí a nejistě se odsunula dál od ní.
"Co to děláš?!" křikla jsem nechápavě. Jedním okem jsem postřehla že se Zain usmívá. Nenáviděla jsem ten pohled. Dělám přesně to, co po mě očekává.
"Ale, Leahann?! Já jsem přece tvá matka! To už si nevzpomínáš?" optala se mě smutně žena.
Matka?! Ta ale podle Zaina přece nežije!
"Nepřibližuj se ke mně!" zařvala jsem vyděšeně. Nemyslela jsem na nic jiného než, že mi chce ublížit. Jako všichni. Všichni mi chtějí nějak ublížit. Chtějí abych ječela a škrábala bolestí. Chtějí abych trpěla a svíjela se jim u nohou. Nechtěla jsem, aby k tomu došlo. Žena ke mně natáhla ruku, nečekala jsem to. Byl to tak rychlý pohyb, že jsem zareagovala stejně rychlou reakcí. Chytla jsem její ruku a zakroutila jí s prsty. Žena zaúpěla.
"Dovolte mi ji uspat. Dovezeme ji pak na policejní stanici i do nemocnice," ozval se policista.
Žena se na mě lítostně podívala a přikývla. Mnula si pohmožděné zápěstí.
"Cože?! Kam?! Ne!" zařvala jsem. Ale policajt se ke mně i tak nebezpečně přiblížil.
"Nedotýkejte se mě!" stoupla jsem si. Policajt byl ale rychlejší a něco mi píchl do stehna nohy. Zařvala jsem. Připomnělo mi to nože. Jehla se mi zabodla do kůže. Skoro jsem neslyšela svůj vlastní křik. Po pár sekundách jsem se sesunula k zemi. Jakmile se moje hlava dotkla země, ztmavlo mi před očima a já vnímala jen tmu. Ticho. Ustupující bolest. Záblesky posledních momentů. Tma...