LÁSKA NEBO STRACH♡︎♥︎/1/

12.kapitola

Auto míjelo jeden barák za druhým. Nakonec jsme dojeli před nemocnici. Zastavilo se mi srdce. Lapala jsem po dechu, při pohledu na tu mučírnu. Bez rozmýšlení jsem otevřela dveře od auta a rychle zamířila k recepci u vchodu.

Žena za ním se na mě podezíravě podívala. Zamračila jsem se na ni, ale co nejmileji jsem se zeptala:
"Dobrý. Jmenuji se Leahann Trevi. V jakém pokoji se nachází pan Kyan Rosari?" Sestra za pultem se podívala do nějakého spisu a podívala se zpátky na mě. Pořád mě propalovala pohledem.
"Druhé patro, pokoj číslo 13." Pousmála se, ale já jen obrátila oči v sloup a rychle odpochodovala.

V druhém patře jsem byla hned. Ani jsem nečekala na Mirandu. Hledala jsem pokoj číslo 13. Pohledem jsem zpražila každého, kdo se na mě blbě podíval. Pokoj 11. Pokoj 12. Tady! Zamířila jsem ke dveřím, ale někdo mě chytl za rameno. Ohlédla jsem po té osobě.

"Leahann," řekl. Sundala jsem jeho ruku z mého ramene a vražedně se podívala na Kyanova otce. Usmíval se, ale i tak z něho šla autorita. Však nebála jsem se ho.
"Musím za ním," zaprotestovala jsem.
"Teď ne. Spí. Musí odpočívat," namítl Kyanův otec. Nasadila jsem zlostný pohled a propalovala jsem ho jím. Otec Kyana se uchechtl a řekl:
"Bude rád, že jsi tady." Zamyslel se a změřil si mě pohledem od paty k hlavě. Překřížila jsem ruce na prsou a pozvedla obočí.

"Jsi opravdu tak krásná, jak Kyan říkal," dostal ze sebe. Zavrčela jsem, a pak jsem se otočila. Prudce jsem otevřela dveře. Kyan ležel na nemocničním lůžku a spal. Vypadal tak roztomile! Zaplavila mě vlna radosti, že ho vidím. Poskočila jsem na místě a vrhla se na něj. Objala jsem ho a bylo mi úplně jedno, že spí. Mačkala jsem se na něj a pevně objímala. Slyšela jsem, jak zalapal po dechu. Stisk jsem trochu povolila, ale nepouštěla ho.

"Kyane," zašeptala jsem. Začaly mě pálit slzy v očích.

Jak, jsem jen mohla?! Jak, jsem jen mohla ho nesnášet?! Jak, jsem mu mohla ublížit?!

POHLED KYANA

"Kyane." Uslyšel jsem důvěrně známý hlas. Otevřel jsem oči a doufal, že se mi to nezdálo. Nezdálo! Uviděl jsem Leahann, která se ke mě tiskla a pevně mě objímala. Zahřálo mě u srdce, ale i když nerad, snažil jsem se od ní odtrhnout. Nesouhlasně zamručela a ne a ne mě pustit. Zasmál jsem se.

"Leahann. No tak, pust mě. Nemůžu dýchat!" postěžoval jsme si. Nespokojeně se ode mě odtáhla a podívala se mi do očí. Měla je plné slz a nasadila omluvný pohled. Zakroutil jsem nevěřícně hlavou.

"Jsi to ty Leahann? Kam se poděla ta mrzutá, opatrná dívka?" žertoval jsem. Probodla mě pohledem. Posunul jsem se k ní a přitiskl ji k sobě. Zabořil jsem hlavu do jejích vlasů a nasál, ten uklidňující pach. Spokojeně jsem vydechl a zvedl jsem ji do vzduchu. Překvapeně vypískla, a já se jen zasmál. Posadil jsem si ji na klín a zadíval se do jejích oříškových očí.

Pousmála se a pohladila mě po vlasech.
"M- moc mě to mrzí Ky," řekla klidným hlasem. Dala mi ruce za krk a nespouštěla ze mě smutný pohled.
"Za co se omlouváš?" zeptal jsem se nechápavě. V očích jí zajiskřilo.
"T- ty si to nepamatuješ?" zeptala se nadějně. Zavrtěl jsem hlavou. Uvolnila se a dál mlčela.
"Leahann, co mám vědět?!" naléhal jsem. Mávla rukou a opřela si hlavu o moji hruď.
"Nic. Jen... nic. Nic se nestalo lás..." zadrhl se jí hlas. Zaraženě jsem se na ni podíval.
"Lás... co?" pousmál jsem se. Nervózně se usmála a šlo vidět, jak lituje toho, že to vůbec řekla.
"Jak ti je?" zeptala se a já si teď uvědomil, že sedím na nemocniční posteli. Ale nedovolil jsem jí odbočit od tématu.

"Leahann. První jsem se ptal já. Odpovez mi prosím," zažadonil jsem.
"Já víš... já jsem... u školy jsi mě zase otravoval a mě se to nelíbilo... prostě jsem se naštvala a najednou těsně vedle tebe udeřil blesk. Já to chtěla... Kyane, já mám schopnosti. Ale to je jedno. Prostě jsi krvácel a omdlel jsi přede mnou na chodníku. Nic jsem s tím ne..." odmlčela se a rozlobeně si přejela rukou přes obličej. "Ky, pochop. Nezasloužím si tě. Málem jsem tě zab..."
"Ššš... potichu. Ty jsi moje. Zasloužíš si mě stejně jako já tebe. Ty teď poslouchej mě... nikoho na světě nemám radši než tebe. Nepřežil bych bez tebe. Nevím, co bych dělal. Miluju tě," řekl jsem povzbudivým hlasem a usmál se na ni.

Dívala se na mě napůl šťastně a napůl smutně. Nadechovala se, že něco řekně, ale rozmyslela si to. Objal jsem ji kolem ramen a ona se spokojeně uvelebila do mého objetí.
V tom jsem ve dveřích uviděl svého otce, jak se usmívá. Zpražil jsem ho pohledem a Leahann k sobě ještě více přitiskl. Slyšel jsem, jak jí srdce bije, jako o závod. Otec si odkašlal. Leahann sebou rychle škubla, a jelikož seděla na mém klíně a nebylo za ní nic co by jí v pádu zabránilo... spadla na zem. Chtěl jsem ji chytit, ale místo toho jsem se na otce vražedně podíval.

Zkazil tak hezkou chvilku. Zrovna, když mě příjme za druha, (nebo teda vypadá to tak) a tulí se ke mě... musí vše pokazit otec.

Pomohl jsem Leahann stoupnout si na nohy a zkontroloval jsem ji, zda se nijak nezranila.

No jo. Opatrnosti není nikdy na zbyt.

Leahann na mě upřela vyděšený pohled a pak ho přemístila na mého otce. Trochu ji vyděsil a schovala se za mě.
"Jsem rád, že jsi v pořádku Kyane," promluvil otec a upíral pohled na dívku za mnou. Chytil jsem Leahann za ruku a ta ji ochotně sevřela.

Potlačil jsem úsměv a koukal jsem na otce s nevraživostí.
"Co je tati?" zeptal jsem se podrážděně. Otec se pousmál a nespouštěl oči z Leahann. Zavrčel jsem a Leahann za sebe ještě více schoval. Věděl jsem, že by jí neublížil, ale nelíbilo se mi, jak se ni díval. Jakoby... byl do ní zakoukaný!

Otec se zasmál a popošel ke mě. Zavrčel jsem znova a výhružněji. Nervozitou jsem přešlápl. Leahann mě obešla a postavila se přede mě.
"Už je mu dobře... pane," řekla a sklopila oči k zemi. Zachvěl jsem se.
"Vidím slečno," odpověděl otec a něžně vzal Leahanninu ruku a políbil ji na hřbet. To už jsem nedokázal strávit a Leahanninu ruku od těch jeho, jsem vytrhl a strčil otce dozadu. Ani to s ním nehnulo a varovně se na mě podíval. Polknul jsem, ale strach jsem na sobě nedal znát.

"Kyane?" zašeptala Leahann vedle mě, otočil jsem se k ní a ona se mi zadívala do očí. Pousmála se. "To je dobrý, ty můj ochránče," ušklíbla se a chytla mě za paži.
"Moc mě těší," procedil otec skrz zuby a marně se pokoušel ji znovu chytit za ruku. Stoupnul jsem si před Leahann a znovu se varovně podíval na svého otce. Otec nesouhlasně zamručel a pak se jen rozloučil a odešel. Podíval jsem se mile na svoji družku a přitiskl ji k sobě.

"Kyane?"
"Ano, princezno moje?" usmál jsem se. Ona se, ale tvářila vážně a nelíbilo se mi, jaký měla smutný pohled. "Copak?" zopakoval jsem zaujatě.
"Ještě jednou se omlouvám. Nedivila bych se kdyby jsi mi to neodpustil, protože já sama sobě to taky neodpustím. Ale promiň. Neměla jsem ti ubližovat. Měla jsem tě chápat. Ale já už prostě svůj život nezvládám," řekla smutně a viděl jsem, že se jí oči plní slzami. Jedna ji tekla po tváři a já ji setřel palcem. Pousmála se, ale spíše smutně, než z radosti.

"Hann. Já tě miluju. Poděl se semnou o své problémy. Pomůžu ti. A rozhodně ti odpouštím. Jak jsem řekl. Miluji tě a nikdy nepřestanu." Po té se už upřímně usmála. Příblížila se ke mě a pootevřela svá ústa. Bez přemýšlení jsem naše rty spojil a prohloubil náš polibek. Ruce mi obmotala kolem krku a do polibku ještě zamumlala:
"T- taky tě m- miluju asi."

➪𝕡𝕣𝕖𝕛𝕕𝕖𝕥𝕖 𝕟𝕒 𝕕𝕒𝕝𝕤𝕚 𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕦➪➪➪➪➪➪➪➪➪