LÁSKA NEBO STRACH♡︎♥︎/1/

5.kapitola

Autobus zastavil a já vystoupila. Poznala jsem to tady. Jen pár kilometrů a jsem doma. Nevím jestli chci domů. Zítra mám sedmnácté narozeniny. Miranda by měla strach. Zase, ale co když, mě bude chtít odvézt do nemocnice? Byla jsem bezradná. Rozhlédla jsem se po ulici. No jasně! Vždyť ano! Tady je ten les!
Rozhodla jsem se tedy jít do lesa. Po, tom co se mi stalo, jsem byla malinko otřesená, ale přesto mě nesmírně lákalo tam jít. Vešla jsem do lesa, prošla kolem "parkoviště" a byla jsem tam. Lehla jsem si vedle křoví a schoulila se tam do lidského klubíčka. Zavřela jsem oči. Třásla jsem se zimou, ale bylo mi to jedno, teď se nesmím vrátit. Zítra možná, ale dneska?! Ne, dneska ne. Bylo mi smutno. Přemýšlela jsem, co asi dělá brácha Luke, který je o dva roky starší, než já. A nebo, jestli už dávno nezemřel. Jak mám být šťastná, když je život v háji?

POHLED KYANA

Potom, co odjela autobusem pryč, jsem si připadal ještě více zdrcen, než jsem byl před tím. Briell mě dohnala.
"Co tady prosím tě děláš?!" vykřikla.
"Teď už nic!" odsekl jsem a odstrčil ji na stranu.
"Jo... otec volal..." zarazila se. "On... no byl hodně naštvanej, protože jsme mu odjeli s autem a zachránili cizí dívku..."
"Proč mu vadí, že jsme někoho zachránili?!" zařval jsem na ni. Ustoupila o krok dozadu.
"C... co se děje Ky? T... tvoje oči, mají barvu červenou. Proč?"
"Možná sis nevšimla, ale nejsem ve svým kožichu, tak se mi kliď z cesty. Nebo spíš nasedej do auta!" vykřikl jsem. Briell nic neříkala, jen potichu nasedla do auta, ale na zadní sedadlo. Já jsem si sedl za volant  a nastartoval auto.

"Ky... prosím klid."
"Jak mám být v klidu, když moje družka utekla z nemocnice a odmítá mě jenom vidět?!" už jsem to nevydržel a musel jsem to říct, nebo spíše zařvat. Briell se zarazila.
"T...tvoje družka? Je člověk?"
"Ne! Ona je vlkodlačice! A možná o tom sama neví!"
"Ale..."
"Buď zticha!" rozkázal jsem a ještě víc šlápl na plyn.
"Z...zpomal!!" vyjekla. Sundal jsem nohu z plynu a podíval se jí do očí. Zhrozila se.
"Co?!" zeptal jsem se nechápavě.
"Ty oči, ... ne jenom, že mají červenou barvu... Ony svítí!!!"
"Jo, jsem naštvanej," přitakal jsem. Otočil jsem pohled zpátky na silnici a pevně stiskl volant. Briell zakoulela očima. Viděl jsem to v zrcátku. Dojeli jsme domů. Zastavil jsem a Briell rychle vystoupila. Já se jí ani nedivím.

Následoval jsem Briell do domu. Jak jinak, zastavil nás otec (Alfa) Talon. Myslel jsem si, že bude naštvanej, ale tolik? Oči měl jasně vlčí a doslova zuřil.
"Máte vysvětlení, kde jste byli?!" řval na nás.
"Podle mě víš, kde jsme byli, když tak zuříš," odpověděl jsem.
"Nebuď drzej!" řekl autoritativním hlasem.
"Proč jako?!" odsekl jsem.
"Můžeš mi říct, co se s tebou děje synu?!" Než jsem stihl znovu odseknout, sestra mě předběhla:
"Otče, on si našel družku." Spálil jsem Briell pohledem a ona, jen sklopila oči.
"Tak, tak je to!" řekl klidným hlasem otec.

"Do toho ti nic není!" řval jsem.
"No a ona ho ta družka nechce. Ještě se o ni možná bojí, protože utekla z nemocnice,"pokračovala sestra. Hrnul se do mě vztek. Za chvíli vybuchnu o tom není pochyb.
"Hleďte si svýho jasný!" řval jsem na celé kolo a hlavu zvedl ke stropu.
"Synu, to je mi líto, opravdu. A z jaké smečky?" zeptal se.
"Nepatří do žádné," odsekl jsem a doufal, že to pochopil. "Nebo teda myslím," dopověděl jsem.
"Takže je samotářka? Tak se k nám přidá," řekl klidným tónem.

"Tati! Ne! Ona podle mě ani neví, že vlkodlak je!"
"Cože?! Její rodiče jí to neřekli?" ptal se dál, jak blbec.
"Nevím jasný!" pokrčil jsem rameny. "Jen ji musím najít," pokračoval jsem zoufale.
"S tím ti ale nepomohu," namítl. Jasně, že nepomůže. Vždyť on se, ani nechová jako otec!
"Nechte mě!!!" řval jsem. Alfova žena- moje matka Adriana, už se přišla taky podívat, co se tu děje.

"Děje se něco, Kyane?" To už bylo na mě moc. Proměnil jsem se na vlka a zavrčel. Otec se také proměnil a též zavrčel. Ohrnul jsem pysky. Tak dává vlk najevo, že se nebojí, že je ochotný se prát. A to jsem taky byl. Sestra vedle mě, přestoupila vedle otce a proměnila se. Otec měl stejné zbarvení jako já, sestra a matka, jen měl navíc bílou náprsenku.

Otec též vyhrnul pysky a to znamenalo, že se jde bojovat. Skočil po mně, ale uhnul jsem. Hryzl jsem ho do zadní nohy. Otec se ohnal a uštědřil mi pěkně hluboký škrábanec přes oko. Zakňučel jsem a stáhl ocas. Otec scvakl zuby nad mojí hlavou. Znova jsem zakňučel a sklonil hlavu k zemi.

Co by to bylo za čtyřicetiletého Alfu, kdyby ho přepral vlastní šestnáctiletý syn?
Oběhl jsem otce a vyskočil oknem, které bylo ovšem zavřené. Milióny kousíčků skla se rozlétly do všech stran. Zakňučel jsem bolestí, když se mi některé zabodly do těla. Dopadl jsem na všechny čtyři tlapy a vyběhl do města. Běžel jsem po chodníku. Když mě lidi uviděli, zdrhali do svých domů, nebo zůstali stát, jak přimrzlí k zemi.
Vlk ve mě zuřil, nejradši by trhal na kusy vše, co mu příjde do cesty. A to by byl teprve pohled! Usmál jsem se. Nebo spíše neusmál, protože to nejde, ale nejradši bych se škodolibě smál.

Představil jsem si jak vlk ve mě skočil po cizí paní a zabil ji.
Každý, kdo by se mi postavil do cesty, by ležel okamžitě na chodníku mrtev. Zatnul jsem zuby a běžel, co mi síly stačili. A řeknu vám, že moc nestačily. Můj stín byl napřed a já jsem se všem zdál, jako černá šmouha, která proletěla kolem nich.

Netrvalo dlouho a kolem mě, se začal tvořit les. Bez váhání jsem do něj vběhl. Uviděl jsem srnu. Nestihla ani zareagovat a držel jsem tesáky na jejím krku. Zakousl jsem se do čerstvého masa. Z čistě bílých tesáků kapala krev. Olízl jsem si je, aby byly znova čisté. A najednou mě do čenichu uděřil tak známý pach, že se mi z toho zamotala hlava.

Leahann, někde tady je! Šel jsem za pachem. Zastavil jsem u keře. Ležela tam nehybně, jako mrtvá. Lekl jsem se, a když jsem si k ní klekl, už jsem byl člověk.
Řekni, že jsi v pořádku prosím.
Nahmatal jsem její tep. Byla hrozně ledová. Ale dýchala. Co jí to napadlo?! Vždyť může umrznout! Okamžitě jsem si sundal černou mikinu, bez zipu, a přetáhl ji to, přes ruce a oblékl ji do toho. Musela u toho upadnout rovnou do bezvědomí, protože teď byla,  jako loutka a nevzpouzela se.

Vzal jsem si ji, už po druhé, do náruče a nesl pryč z lesa. Vyšel jsem s ní z lesa a byl jsem rázem v městě. Někteří se po mě ohlédli, ale jinak si hleděli svýho, když jsem po nich vrhl zabijácký pohled. Pokračoval jsem v cestě a šel jak nejrychleji to jde. Naštěstí byla lehká, takže bych s ní mohl i běžet, ale nic nebudu riskovat. Byl jsem kousek před mým domem a Briell už mi běžela naproti. Zahlédl jsem i otce, ale nebyl naštvaný, vypadal spokojeně. Copak jsem před chvílí nevyběhl z domu, nerozbil okno, nedal si s ním zápas?

Leahann jsem odnesl do svého pokoje, a zakryl jí dekou na své posteli. Moji mikinu měla pořád na sobě. Spala.  Nechtěl jsem ji budit. Byla tak krásná! Lehl jsem si vedle ní a ruce si dal pod hlavu. Po chvíli jsem to nevydržel a pohladil ji po tváři. Usmál jsem se. Opravdu byla krásná a je jenom moje. Jenom moje. Napořád moje.

➪𝕡𝕣𝕖𝕛𝕕𝕖𝕥𝕖 𝕟𝕒 𝕕𝕒𝕝𝕤𝕚 𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕦➪➪➪➪➪➪➪➪➪