LÁSKA NEBO STRACH♡︎♥︎/1/

33. kapitola

*
Položil jsem ji do postele a přikryl ji teplou dekou. Nejradši bych se k ní přitulil a nikdy ji nepustil. Ale jak by asi zareagovala na to, že ležím vedle ní? Proto jsem si radši sedl uboze na židli, jenž stála hned vedle postele a jemně ji hladil po vlasech. Ulevilo se mi, když jsem si všiml, že se jí zvedá hrudník. DÝCHALA! Zaradoval jsem se, ale nevydal ani jeden zvuk, i když se mi chtělo výtězně křičet. Usmál jsem se a pohladil ji na boku.

Byla tak krásná. Byla strašně roztomilá a drobná, proto se mi ani nechtělo věřit, že je z nás tady nejsilnější a nejstatečnější a taky majetnická. Uchechtl jsem se. Hodně žárlivá a majetnická. Cítil jsem se tak v klidu a šťastný, proto jsem ani nevěřil, že jsem byl někdy smutný. Když v tom jsem si všiml. Leahann měla otevřené oči. Nedokázal jsem poznat, jestli to co jsem v obličeji viděl byl zmatek, strach, nebo překvapení. Pak pohled přesunula na mě a pod jejím ledovým nic neříkajícím pohledem jsem znejistěl a udělalo se mi špatně.

POHLED LEAHANN

Byla jsem tak vystrašená z té vidiny, kterou jsem teď měla. Nira se mě pokoušela utěšit slovy:

'Takhle je to zprávné. Proto jsi se narodila.'
'Ale co Kyan?!' zaprotestovala jsem smutně.
'Všechno dobře dopadne,' ujistila mě znova. Odfrkla jsem si a zatlačila její hlas hluboko dozadu mé mysly.

Otevřela jsem oči a prohlédla si místo kde jsem se vyskytovala. Zalapala jsem po dechu, když jsem si to uvědomila. Zmateně jsem si promnula oči, jestli se mi to náhodou taky nezdá. Byla jsem u Kyana v pokoji. Z hrdla se mi vydralo zakňučení při vzpomínce na něj. Porozhlédla jsem se po zbytku místnosti. Zatajila jsem dech a pohled zabodla do Kyanových očí. Seděl vedle mě na posteli a zamyšleně si mě prohlížel. Ale to já vlastně jeho taky. Nejistě se na mě usmál.

"Co tady dělám?!" začala jsem konverzaci hned nepříjemně. Kyan se zatvářil smutně.
"Po dlouhé době se zase vidíme a tvoje první slova jsou tahle?" zeptal se ublíženě.
"No já si neprosila, abych se najednou objevila tady a viděla tě," uchechtla jsem se. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem toho opravdu litovala. Litovala jsem toho, že jsem ta slova vypustila z huby.
"Eee..."
"Nech to být. Měla bys ještě odpočívat. Málem jsi umřela," dodal ještě a už se zvedal, že odejde a nechá mě tu samotnou.
"Počkej!" zastavila jsem ho a on se na mě zvědavě podíval. "Zůstaň," zaškemrala jsem. Pousmál se a podrbal se ve vlasech. Pak si za mnou zase sedl a upřeně se na mě zadíval. Choval se, jako by jsme se viděli poprvý v životě. Byl mi najednou tak cizí a byla jsem si vědoma toho, že mě to hodně zamrzelo.

"Kde je bratr?" vypadlo ze mě najednou, když jsem si vzpoměla, co se mi stalo. Kyan se na mě nechápavě podíval. Jeho pohled říkal něco jako:
"Ta se musela hodně udeřit do hlavy." Pořád jsem čekala na odpověď, avšak žádná se mi nedostala. Zkusila jsem to tedy jinak:
"Kde je ten hnědovlasý kluk?" Kyan se zamračil.
"Co s ním? Kdo je to?" zeptal se hned na dvě otázky naráz. Zněl podrážděně. Vypadalo to, jako by žárlil. Usmála jsem se tak, aby to Kyan neviděl a nadechovala jsem se na odpověď, ale Kyan mě předběhl:
"Co já vím kde je. Měl by být nejspíš dole..." řekl. Kývla jsem, že chápu.
"Ten kluk je můj bratr. Luke," ujasnila jsem mu po dlouhé chvíli ticha. Kyan vykulil oči.
"On je živý?!" Přikývla jsem a on se zatvářil ještě více udiveně.

Pak se uklidnil a nasadil normální výraz.
"Jo jasně... Jak dlouho to víš?" zeptal se znova. Jeho nekonečné otázky mě tak unavovaly. Ještě ke všemu se mu u toho musím pořád dívat do očí. Zívla jsem si.
"No nic... odpočiň si. Přivedu ti ho, až se vyspíš," řekl. Zklamaně jsem se na něj podívala.
"Dobře," přitakala jsem ale. Kyan to asi špatně pochopil.
"Tak ti ho mám přivést hned?" zeptal se. OPĚT. Povzdechla jsem si. Zvážněla jsem.
"Ne to je dobrý. Jen..." Sklopila jsem hlavu, protože se mi do unavených očí hrnuly slané slzy.
"...chyběl jsi mi..." dokončila jsem mezi tichým vzlyknutím. Kyan to postřehl a přitáhl si mě k sobě.
"Ty mě taky, Leahann," řekl mile. "Už je to dobrý. Jsme tady spolu," utěšil mě. Jeho slova jsou, jako pohlazení mých uší. Bála jsem se toho, co příjde. Jestli vůbec budeme ještě spolu, nebo budeme jen jako kamarádi. Posmutněla jsem.
"Proč je všechno tak složitý?!" postěžovala jsem si hystericky.

Kyan mě pohladil po vlasech.
"Zvládneme to," ujistil mě odhodlaně. Věděla jsem už z vidiny, že já to nezvládnu. Ale nechala jsem ho, aby si to myslel a měl aspoň klid.
"Kyane?"
"Ano?"
"Promiň," řekla tichounce sametovým hláskem.
"Já za to můžu. Né ty. Tak proč se omlouváš?" zeptal se. Usmála jsem se na něj.
"Já promiň, Leahann. Chci ti to vysvětit. Tak hrozně moc chci, abys to pochopila a vrátila se ke mě. Jen... vyslechni mě prosím," zaškemral. Přikývla jsem a čekala.
"Eh... no... já jsem Sarah nepolíbil, ani mezi námi nic není. Ona políbila mě. Já jsem totiž... asi... taky její druh. Ale nevím. Nevěřím jí. Říkala, že se tě musela zbavit, aby mě měla pro sebe, ale já ji stejně odmítl. Vlastně jsem k sobě nepustil ani jednu holku. Vím, že by sis to tak přála... kdyby jsme spolu byli," řekl. Pálily mě slzy v očích. Tiskla jsem se k němu, jak nejvíce to šlo.

"To je milý," řekla jsem a popotáhla nosem. Kyan mi dělal kolečka na zádech a broukal si u toho.
"No... prostě... nikdy... NIKDY... tě nepřestanu... milovat," vylezlo z něho najednou. Náhle bylo ticho. Kyan se mi zpříma díval do očí a já nevěděla, co odpovědět. Co dělat. Odkašlala jsem si.
"Kyane... já..."
"Já to chápu. Nemusíš odpovídat. Jen jsem ti to chtěl říct, abys to věděla," řekl na oko s úsměvem. Věděla jsem, že ten úsměv není pravý. Nevěděla jsem, jestli ho miluji. Opustila jsem ho přeci! Co je to za lásku, když od něj prostě odejdu a nechám ho tady tvrdnout?! Odvážila jsem se své pocity vyjádřit nahlas.
"Nevím jestli můžu říct, že tě miluji. Kdybych tě milovala, neopustila bych tě. Ale já tě opustila. Nedokážu si to odpustit, ale ani nedokážu říct co k tobě cítím. Já prostě... se v sobě nevyznám. Kdybych tě milovala nechalal bych si to vysvětlit už před tím. Jsem tak tupá! Vždyť se vlastně nic nestalo, až na to, že Sarah je tvoje družka. S tou si ještě promluvím... Ale já jsem prostě blbá blbka!" vyčítala jsem si.
"V tom případě ta nejkrásnější blbka, kterou jsem kdy viděl," promluvil.
"Kyane... já prostě nevím. Nevím nic! NIC!!!" křičela jsem.

Kyan mě chytil za ramena a zatřepal se mnou.
"To nevadí, Leahann. Třeba jednou pochopíš a právě ty budeš ta, která bude vědět všechno. Slib mi prosím... neodcházej už prosím." Mlčela jsem a sklopila hlavu.
"Nemůžu to slíbit, Ky," pověděla jsem tiše. Zatvářil se zklamaně. "Ale pokusím se. Dobrovolně bych od tebe nikdy neodešla. Dobře? Už ne," dokončila jsem. Kyan si povzdechl.
"Ok," odpověděl. Někdo zaklepal. Řekla bych, že spíše zabušil na dveře od pokoje. Kyan byl hned na nohou a otevřel je. Jako blesk z nich vyletěl bratr a ještě jsem se ani nevzpamatovala a byl u mě. Pozdvihla jsem obočí, ale pak jsem si uvědomila, že je tu Luke a okamžitě mu skočila kolem krku. Luke se zasmál a točil se mnou ve vzduchu.
"Ehm..." odkašlal si Kyan mezi tím, co jsme se objímali. Otočili jsme na něj pohledy a on se mračil. Luke zavrčel.
"Takže tvůj bratr?" zeptal se hnusně Kyan. Přikývla jsem, držela Luka za paži a měla ho u sebe jako nějakou ochranu. Luke se na něj škaredě podíval. Nechápu, co kluci furt mají, ale u kluků oční vyhrožování pořád nechápu.
"Ty jsi sakra kdo?! Obtěžuje tě sestři?" vyjel na Kyana Luke.
"Uklidni se," napomenula jsem ho podrážděně a předstoupila před Kyana.
"Ky, tohle je můj milovaný bratříček Luke Trevi," uculila jsem se.
"Luku, tohle je... ehm... Kyan Rosari," zadrhla jsem se. Původně jsem chtěla říct:
"Luku tohle je můj milovaný kluk a druh Kyan Rosari." Ale řekla jsem přesně to, co jsem řekla. Kyan se na mě ublíženě podíval. Jen jsem sklopila hlavu. Nevydržela bych se mu dívat do těch jeho smutných očí. Luke se na mě zahleděl, ale já mu nevěnovala pozornost a znovu si sedla na postel. Unaveně jsem si promnula oči.

Bylo mi opět na omdlení a za to může rozzuřená vlčice ve mě. Udělala jsem něco špatně. Nelíbilo se jí to. Snažila jsem se ji nevnímat. Nesmím jí dovolit, aby převzala kontrolu. Pokazilo se toho příliž mnoho. Nemusí se do toho ještě plést moje vlčice, která nerozumý slovům "dost, klid" nebo neví co znamená být "hodná". Už jsem dokonce vrčela. Řeknu vám, že se mi začala vymykat kontrole docela hodně rychle. Cítila jsem na sobě pohledy obou kluků a mě to ještě více znervóznělo. Pak jsem upadla do bezvědomí.

➪𝕡𝕠𝕛𝕕 𝕟𝕒 𝕕𝕒𝕝𝕤𝕚 𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕦➪➪➪➪➪➪➪➪➪➪➪