LÁSKA NEBO STRACH♡︎♥︎/1/

30.kapitola

♫☝︎︎

POHLED KYANA

S očima pořád uslzenýma jsem se dostal k Sarařinýmu pokoji. Zabušil jsem na dveře a následně do něj vykročil. Dívala se z okna a škodolibě se usmívala. Nakráčel jsem k ní. Otočila se na mě, ale nepřestávala se usmívat.
"Tak ses jí přece jenom zbavil. Konečně jsi jenom můj," řekla a dotkla se mého ramene. Ten dotyk na mém rameni zanechal příjemné vybrace.
"Proč jsi to udělala?" zeptal jsem se ublíženě.
"Protože jsem musela," hájila se nevinně. Nevím čím to, ale najednou jsem jí nechtěl ublížit.

"Me nemáš rád?" zeptala se Sarah.
"Právě jsem kvůli tobě přišel, jak o družku tak o holku. Ale jak můžu přijít sakra o družku?!" nalehal jsem a čekal na srozumitelné vysvětlení.
"Milý, Kyanku. To ti to musím vysvětlovat, jako vlčeti?!" křikla. Tvářil jsem se nechápavě, ale naprosto vážně.
"Fajn... Máš dvě družky," začala. Vykulil jsem oči.
"T-to... Jak je to možné?!" nechápal jsem nadále. Protočila očima.
"Nech mě mluvit a neskákej mi do řeči," odpověděla. Vlastně neodpověděla. Přikývl jsem, ale docházela mi pomalu trpělivost.
"Máš dvě družky. Ale já, i Leahann máme jen jednoho druha. Tebe. Jako první jsi pocítil pouto u Leahann, a tak pouto u mě zesláblo. Vlastně úplně pohaslo a to se teď děje i s Leahann. Ji to bude ničit, že je bez tebe, ale ty máš mě. Předpokládám, že bez tebe nepřežije více, jak týden. Buď ze samého žalu zemře, nebo se sama zabije," řekla. Ta představa byla hrozná. Nesmí se Leahann zabít. Tím jsem si jist, ale kde ji najdu?!

"Takže... teď jsem tvoje družka já," pověděla hrdě a zasmála se u toho. Zamračil jsem se na ni.
"Jestli, jako čekáš, že tě přijmu, tak na to zapomeň," rozhodl jsem a chtěl odejít. Chytla mě, ale a zastavila těsně před odchodem.
"V tom případě tě to zničí taky. Přijď až budeš chtít. Budeš tu vždy vítán," roztáhla náruč, abych ji objal, ale mě jen poklesly ramena a nechtěl jsem nic jiného, než si lehnout do postele a na chvíli usnout. Nemohl jsem se zbavit představy ležící, mrtvé Leahann, někde uprostřed lesa. Pod tou představou mi pokaždé naskákala husí kůže a nemohl jsem se jí zbavit.

"Nikdy za tebou nepříjdu," odsekl jsem. Nevěřícně nade mnou zakroutila hlavou. Nasupeně, ale zároveň vystrašeně a smutně jsem vypálil z jejího pokoje do mého. Když jsem si lehl do postele cítil jsem tu ještě Leahannin pach. Vlka uvnitř mě to překvapilo a mě se ujal příjemný pocit, že je tu se mnou. Zavřel jsem oči a přitulil si k sobě deku místo Leahann.

POHLED LEAHANN

"Jsi tam Leahann?" zeptala se mě už po několikáté Mir na mém hřbetu. Uvnitř jsem si povzdechla a zastavila v běhu, protože se mi zdálo, že jsem dostatečně daleko od domu Sluneční smečky. Mir slezla z mých zad a zahleděla se mi do vlčích očí. Proměnila jsem se na dívku a moje nohy se dotkly chladivého mechu, až jsem se polekala. Pak jsem se podívala zpátky na Mir.
"Ano, mami?" zeptala jsem se.
"Co se stalo?" zeptala se pro změnu ona. Zavřela jsem oči bolestí, která se objevila v mém nitru. Polkla jsem.
"Víš... my se rozešli," řekla jsem tiše, protože nahlas bych to nedokázala vyslovit. Zdálo se mi to, nebo také posmutněla? Chápavě přikývla.
"Kam půjdeme?" zeptala se po chvíli ticha. Otráveně jsem se na ni podívala. Vážně nedokáže být chvíli sticha?
"No... já zůstanu v lese. Ty... můžeš jít klidně domů," řekla jsem.
"Tak to ani NÁHODOU!" vykřikla a mě tak přerušila z hlubokého smutku a přemýšlení. Pozvedla jsem obočí a čekala jsem, jak bude pokračovat.
"Už mě doma nenechávej! Jsem vlkodlak a nevím o tom vůbec nic! Musíš mi pomoci a ty nebudeš, ani v nejmenším případě někde se sama toulat v lese!" dokončila. Proč jsem měla takovou chuť ji teď zabít, ale zároveň držet v objetí a nikdy nepustit? Sama sebe přestávám zvládat a vůbec se nechápu...