LÁSKA NEBO STRACH♡︎♥︎/1/

6.kapitola

♫☝︎︎
POHLED LEAHANN

Je mi, až zvláštní vedro. Otevřu oči. Už nejsem v lese. Posadím se a rozhlédnu se. Div jsem nespadla z postele. Vedle mě na posteli leží Kyan. Trhnu sebou.
"Co tady děláš?!" vykřiknu.
"No, já jsem tady doma," odpoví klidným hlasem.
"V tom případě... co tady dělám já?!" řvu na něho, jak děcko.
"Klid. Nenechal bych tě umrznout v tom lese," pokračoval.
"Zase! Co ti je do mě?! Ty mě nemusíš zachraňovat!" vykřiknu. To už se zvedl z postele a došel ke mně. Zadíval se mi do očí.
"Já tě musím zachraňovat. Ty jsi moje!"
"O čem to meleš?! Já tvoje nejsem! A teď mě odvez zase do toho lesa!" poručím, ale ani se ode mě nehne. Mlčí a dívá se mi do očí. Přejede mi mráz po zádech. Shrne mi pramínek vlasů z obličeje a u toho šeptá:
"Jsi moje."
Plesknu ho po ruce a zamračím se.
"Nech mě být jasný!" řvu. Kyan zatne svaly a odvrátí znechucený pohled. Pak beze slova míří ke dveřím, ale ještě ho zastavím:
"Ehm... jak dlouho jsem spala?"
"Skoro polovinu dne. Teď je sobota," odpoví. Sobota?! Dnes mám tedy narozeniny!
Usměji se.
"A díky. Fakt mi v tom lese byla zima," zašeptám. Usměje se a mrkne. S tím pak odejde z pokoje a já jsem tu sama. Rozhlédnu se po pokoji. Všechno má spíše takovou tmavší barvu, až se mi to nelíbí. Mám ráda světlé barvy... nevím proč.
Začne se mi motat hlava. Chytnu si čelo a shroutím se na zem. Hlava se mi motá úplně brutálně. Takovou bolest jsem ještě nezažila. Cítím jemné chvění všude na mém těle. Co se to se mnou děje?! Auuuu! Ta bolest je k nevydržení.
"Vauuuuu...vauuu... vauu vauuuu!" křičím nelidským hlasem. Už si nedržím čelo, bolest mě donutila stoupnout si na čtyři.
"Vauuuu!" Ten nelidský tón se rozléhá všude po pokoji. Celé tělo mi brní a já mám pocit, že umírám. Najednou bolest přestane.
Podívám se na svoje nohy. S hrůzou zjistím, že to nejsou nohy, ale tlapy. Bílé tlapy. Dojdu k zrcadlu. Podívám se a vidím vlka. Ne jen tak obyčejného. Vidím bílého vlka s velkými bílými křídly. S děsem se pozoruji. Ne to nejsem já! To nemůžu být já! To není možné! Já jsem vlk?! Rozevřu křídla, abych se na ně lépe podívala. Jenže omylem shodím lampu z nočního stolku. Ozve se rána. Uši sklopím dozadu. Ne! Já nechci být vlk!

POHLED KYANA

Uslyšel jsem ránu. Vylekaně běžím po schodech nahoru do svého pokoje, odkud se rána ozvala. Otevřu dveře, (nebo spíš rozrazím) a vidím bílého vlka s bílými křídly. Ohromeně hledím na... ...Leahann? Ona je vlkodlak! Já to věděl! Vidím ji na očích, že je z toho velmi ohromená.
"Leahann?" zeptám se pro jistotu. Zakňučí a sklopí zrak k zemi. Je tak krásná i jako vlk.
"Leahann?" zopakuji. Vlčí očka se na mě dlouze zahledí a vlk hrdelně zavrčí.

Též se změním na černého vlka.

Teď vypadá ještě vyděšeněji, než před tím.
Jsi to ty Leahann?
A kdo jinej by to měl být?! odpoví mi přes vlčí telepatii podrážděně a znova zavrčí.
Jo promiň. To jsi se dnes poprvé proměnila? zeptal jsem se.
Co?! Já s tímhle nechci mít nic společnýho! Já nechci být vlk. Jak se proměním spátky? zeptala se a bylo dost vidět, že se ji to vůbec nezamlouvá.
Hann. Nemáš na výběr. Ty jsi vlkodlak. Akorát se můžeš proměnit, kdy budeš chtít. odpovím s klidem. Zavrčela a ohrnula pysky. Zarazil jsem se. Její tesáky byly opravdu dost děsivé.
Vrrrr. Já chci být teď zase člověk! oznámila nevrle.
Musíš si představit svojí lidskou podobu. poradil jsem jí. Zavřela safírové modré oči a netrvalo dlouho a přede mnou seděla dívka.

Taky jsem se proměnil.
"Si zvykneš," oznámil jsem.
"A co když nechci?! Hm?"
"Ech... už jsem řekl. Nemáš na výběr," objasnil jsem jí to. Postavila se a propálila mě pohledem.
"A ještě ti musím vysvětlit co jsem myslel tím, že jsi moje." Upírala na mě karamelové oči. Fascinovalo mě, jak se jí oči můžou změnit, z hnědé do saírové barvy.
"To znamená, že... jsi moje družka."
"A to je zase co?!"
"To... no... je družka a druh. To je, že dva vlkodlaci byly k sobě přiřazeni. Jakmile se najdou, je to pro ně, to nejlepší za život. Chápeš aspoň trochu?" zeptal jsem se.
"Eh ne," odsekla.

"Jejdá. Vždyť je to lehké pochopit!"
"No jo... pokud máš ovšem dobrého vysvětlovatele," uchechtla se. Svaštil jsem obočí a zadíval se na ni. Přišel jsem k ní blíž. Ji to donutilo couvnout, ale za ní byla jenom zeď. Přišel jsem ještě o kousek blíže k ní. Přišpendlil jsem ji ke stěně a cítil, jak zrychleně oddechuje.
"Nech mě!" řekla.

POHLED LEAHANN

"Nech mě!" řekla jsem, ale musela jsem hodně přemlouvat sama sebe, abych to řekla. Vydechl vzduch nosem a já jeho teplý dech, cítila za krkem. Zachvěla jsem se. Znovu mi brnělo celé tělo.
"Vidíš? Vidíš co s tebou dělám? My patříme k sobě. Chápeš? Ty jsi moje družka a já tvůj druh. Jeden bez druhého, když už jsme se potkali, bychom nedokázali žít," řekl klidným hlasem.
"Ty beze mě možná, ale já jsem úplně v pohodě," ušklíbla jsem se. Lehce se dotkl rukou, mé tváře. Zachvěla jsem se. Nelíbilo se mi, co se mnou opravdu ten kluk dělá.
"Namlouvej si co chceš. Ale já vím, že jsi moje družka," ujasnil. No ták! Přiznej si to! Máš ho ráda! Nemám! Ale máš! Ne!
"Nech mě! Sotva máš právo dýchat, natož něco takového říkat."
"Nebuď tak hnusná."
"Proč?! Snad by se chlapeček nerozbrečel?!"
"Proč si nechceš přiznat, že tě přitahuju?"
"Protože to není pravda." Skřížila jsem ruce na prsou. "A nechej mě jasný!"
"Jen si popíráš pravdu. A nenechám, protože jsi moje."
"Já budu tvoje, teprve, až to sama řeknu. Což nevím, jetli se někdy stane," odseknu a probodnu ho pohledem. Zatnul zuby a ustoupil, takže mě přestal mačkat na stěnu. Okamžitě jsem zmizela z rohu místnosti a doběhla k oknu. Napadlo mě, že bych mohla vyskočit, ale pak jsem si všimla, že tenhle barák je dvou patrový a co myslíte. Ano, momentálně se vyskytuju v druhém patře. To bych nejspíš nepřežila. Ale já nic ztratit nemůžu. Otočím se na Kyana, který mě pozoruje. Pomalu otevřu okno.
"Ani na to nemysli!" napomene mě. Ale to už je pozdě a já vyskočila z okna.
"Né!" zakřičí. Jsem už jen kousek nad zemí, když se proměním a vzlítnu vzhůru. Zaplaví mě vlna radosti a klidu. Nakonec to není tak špatné být lítajícím vlkem.

➪𝕡𝕣𝕖𝕛𝕕𝕖𝕥𝕖 𝕟𝕒 𝕕𝕒𝕝𝕤𝕚 𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕦➪➪➪➪➪➪➪➪➪