LÁSKA NEBO STRACH♡︎♥︎/1/

23. kapitola

                          ♡︎𝙳𝙰𝙻𝚂𝙸 𝙳𝙴𝙽 𝚁𝙰𝙽𝙾♡︎

*

Zazvonil budík a já se mínila zahrabat hluboko do země. Absolutně se mi nikam nechtělo! Zavrtěla jsem se v Kyanově objetí a přitáhla si deku ještě více k bradě. Budík pořád řinčel na nočním stolku a já měla hroznou chuť vyhodit ho z okna, nebo ho něčím pořádně bouchnout... aby přestal sakra zvonit! Kyan povolil objetí a sedl si. Já si se zamručením schovala hlavu pod polštář. Kyan mě pohladil po zádech a vypnul budík. Oddechla jsem si, protože mi to už lezlo pořádně na nervy.

"Víš, že jsi krásná, když spíš? Víš že jsi celkově nádherná? Tvoje kaštanové oči, vlasy, i tvé chování miluju. Miluju, že jsi vtipná a milá, jen někdy jsi dost žárlivá a dokážeš se dost rychle naštvat. Ale věděla jsi, že jsi tak mooooc úžasná holka?" zeptal se mile a na zádech mi dělal pomalé kroužky, jakoby mě chtěl ještě uspat.
"Už zase začínáš?" zabrblala jsem.
"Když já si nemůžu pomoct. Přece si nebudu nechávat pravdu pro sebe ne?" zeptal se a opatrně ze mě odkryl peřinu. Nesouhlasně jsem zabručela, ale posadila se, abych na něho lépe viděla.

"Jsi hezká," řekl a pohladil mě něžně po tváři. Zavrněla jsem a přitulila se k němu. Zavřela jsem oči a poslouchala jsem Kyanovo bušící srdce. Kyan příjemně hřál, a tak moje studené tělo s radostí přivítalo příval tepla. Políbil mě na čelo.
"Jak jinak ti mám říci, že se mi opravdu moc líbíš?" zeptal se. Zasmála jsem se a zpříma se mu zahleděla do zelenkavých očí.
"Nemusíš mi to ale dokazovat, každej den, každou sekundu," usmála jsem se. Chytil mě za ramena.

"No, ještě řekni, že se mi ty lichotky nedaří," ušklíbl se se smíchem.
"To jsem neřekla a ani neřeknu," namítla jsem a dala mu lehkou pusu. Usmál se.
"Já vím," řekl. Povzdechla jsem si.
"Kyane, ty jsi taky úžasnej. Proto žárlím na každou holku se kterou trávíš o sekundu víc času než se mnou. Nebude ti doufám vadit, když k tobě ve škole žádnou nepustím?" zasmála jsem se.
"Ty jsi neuvěřitelná. Jasně že mi to nebude vadit. Hlavně mě neopusť," řekl vážně a podíval se mi do očí takovým hlubokým pohledem, že jsem se v nich ztratila a přestala na chvíli vnímat svět.
"Neopustím," řekla jsem a dál jsem se nechala hypnotizovat jeho očima.

"Věděl jsi, že kdyby se z našich barev očí měl namalovat nějaký obrázek, dal by se nakreslit perfektní strom?" zeptala jsem se zamyšleně a nespouštěla z Kyana pohled.
"Hele, ty moje perfektní princezno, měla by ses jít převléct. Briell ti jistě zase oblečení pujčí, ale hlavně si pospěš. Musíme to do té školy stihnout," oznámil mi a já si otráveně povzdechla.
"Ty si umíš vybrat chvilku," zabrblala jsem a zvedla se, "kdy mluvit o škole."

...

Briell mi dala béžový svetr a černé rifle. Pak jsem rovnou s Kyanem po boku mířila do kuchyně. Kyan nám udělal svačinu. Řekla jsem ale, že nemám hlad. S Kyanem jsme se oblékli do bund a vyrazili ke škole. Po cestě jsem Kyanovi drtila ruku pevným stiskem a drkotala zuby, protože byla opravdu zima.

*

Každá hodina ve škole byla nesnesitelně nudná, a já měla pocit, že snad i zmrznu, protože tu netopili. Snažila jsem se vnímat učitelky, ale nedařilo se mi to. Myšlenkama jsem bloudila všude možně, jen né ve škole.
"Leahann Trevi, mohla by jste nám povědět jak se jmenuje ta namalovaná buňka na tabuli, prosím?" vyvolala mě učitelka. Z šoku jsem se zvedla a zahleděla se na jakýsi flek přímo přede mnou.
"E... no... eh... to je buňka... rostliny."
"Její jméno?" zeptala se podrážděně učitelka. Chvíli čekala na mojí odpověď, ale po dlouhém tichu frustrovaně řekla:
"Slečno Trevi. Jestli vás ještě jednou přistihnu, že nedáváte pozor, půjdete do ředitelny." Obrátila jsem oči v sloup a žuchla zpátky do lavice. Mick vedle mě se mě na něco furt dokola ptala, ale nevnímala jsem ji. Ani učitelku, nikoho. Prostě jsem se záhadným způsobem nemohla soustředit, ať už jsem chtěla sebevíc.