LÁSKA NEBO STRACH♡︎♥︎/1/

4.kapitola ✤

POHLED LEAHANN

Slyšela jsem hlasité pípání, jenž pronikalo hlubokým tichem. Jako bych vnímala všechno mnohonásobně krát víc. Bolest hlavy byla k nevydržení. Vnímala jsem teplotu vzduchu i zemskou přitažlivost, jako nikdy.
Prudce jsem otevřela oči, ale hned je rychle zavřela, když mě do nich udeřilo jasné světlo.
Pak jsem oči otevřela pomaleji. Nade mnou vysel šedý plastový trojúhelník připomínající triangl. Asi to mělo sloužit jako úchytka.
Kde to jenom jsem?
Snažila jsem se pomoct očím přivyknout si na jas v místnosti a zjistit kde se nacházím. Rozhlédla jsem se za zvukem vedle mojí hlavou. To pípání bylo pípání monitoru, který ukazoval červenou čárkou srdeční tep. Došlo mi, že musím být pravděpodobně v nemocnici. Nebylo mi úplně jasné jak jsem se z lesa dostala do nemocnice, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem neměla dost odvahy tím mozek zatěžovat. Podívala jsem se nad monitor. Byla tam cedulka s mým jménem, příjmením a pár dalších údajů, které byly tak malinké, že jsem je sotva přečetla. Zhrozila jsem se, když pípání monitoru začalo být náhle nepravidelné.
Netrvalo dlouho a přiběhli ke mně muži i ženy v bílém zahalení modrými rouškami.

"Dýchá nepravidelně!!! Rychle! Uspěte ji! Nesmí nám pořád takhle vypadávat!" křičel muž, nejspíš doktor. Vyděsila jsem se ještě víc a pípání monitoru zrychlilo natolik, až to vypadalo, že měří tep člověku bežící maraton.
"Ne prosím přestaňte!" žadonila jsem. Nemocnice. Místo s tolika špatnými vzpomínkami. V nemocnici jsem už přece jednou byla, měla jsem stejný problém. Tenkrát to bylo hned po tom, když mě odvezli od Zaina. Přišla ke mně hnědovlasá paní, usmála se na mě a vjela mi jehlou pod kůži.
Poslední úsměv na smrt, pomyslela jsem si. Hučení v uších. Ticho. Tma. Světlo.

"No tak slečno přestaňte sebou házet! Jen malinko to štípne, nic víc," říká sestřička. Nepřestávám sebou škubat a snažím se vykroutit jejímu sevření. Zmatek zahaluje moji mysl. Tolik se toho dneska stalo! Chci pryč, už tu nechci zůstat! Vrhnu bolestný pohled plný slz směrem ke dveřím za kterými čeká cizí žena, která mě sem dostala.
"Ne! Prosím! Nechte mě být! Chci domů! Pusťte mě!" řvu z plných plic. Hlava se mi točí. Najednou mi píchnou stejnou injekci, kterou mi vrazil do nohy policajt. Zaskučím jsem a padám do bezvědomí. Mám chuť vydrápat si oči, ale místo toho křečovitě svírám povlak postele. A pak... tma.

Probudila jsem se zase na posteli s úplně propocenou peřinou. Při pomyšlení na mou vzpomínku mi naskočila husí kůže. Monitor už byl teď klidný.
Musím odsud, co nejrychleji vypadnout, než mi to udělají znovu. Ano, ano, to se už nestane. Otevřely se dveře a dovnitř nakoukla Miranda. Vrhnu na ni nenávistný pohled.
"Jak se opovažuješ mě sem znovu tahat?! Víš jak to tu nesnáším!" zeptala jsem se naštvaně.
"Prosím tě, broučku. Já tě sem ale nevezla. Zavolali mi, že mám dceru v nemocnici, tak jsem sem rychle přijela. Prosím, nezlob se na mě! Jak ti je?" Podívala se na mě smutným pohledem. Ignorovala jsem její otázku. Otřásla jsem se vztekem, šokem ale hlavně strachem.
"Tak kdo mě sem vzal?" optala jsem se a můj tep se zase zrychlil.

Všimla jsem si, že jsem připojená ke stroji vedle mé hlavy různými hadičkami. Věděla jsem, že je to nebezpečné a že by mě to mohlo zabít, ale strach s pomatením byl příliš veliký. Vytrhla jsem se z nich. Pípání okamžitě přešlo na jeden dlouhý tón.
"Co to děláš?! Okamžitě se zase posaď! Zavolám doktora, čekej tu!" přikázala mi Miranda. Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou ze strany na stranu.
Ale než jsem stihla cokoli namítnout, napadl mě plán. Tady bych nezůstala, ani kdyby byla venku zombie apokalypsa. Podívala jsem se na sebe. Vypadala jsem ještě hůř, než mrtvoly v márnici. Byla jsem oblečená v bílém tílku, bílých teplácích a bílých ponožkách. Rozhlédla jsem se po pokoji a v rohu uviděla tašku, na které leželi pečlivě poskládané moje věci. Přišla jsem k hromádce vypraného oblečení a vzala ji do rukou.