LÁSKA NEBO STRACH♡︎♥︎/1/

37. kapitola

♫☝︎︎

Přistála jsem na můj v kus dost blízko budovy, kde se nachézel Kyan a Sarah. Jen co se mé tlapy dotkly země mě něco strhlo na stranu. Postavila jsem se a střetla se s krásnýma zelenkavýma, vlčíma očima. Místo toho, abych se proměnila a objala vlka kolem krku a zachumlala se do jeho černé srsti, jsem ho ze sebe proti mé vůli setřásla a nechala ho ležet kousek dál ode mě.
Co to děláš?! Vždyť to je Kyan! Seš snad praštěná do hlavy?! Ti hrabe ne?! křičela jsem na mou vlčici. Nadávala jsem a protestovala, ale Ona neodpovídala. Cítila jsem však, že tam někde uvnitř je a moc dobře mě slyší.

Rozeběhla jsem se blíže k domu Sluneční. Čím dál výrazněji jsem poznávala pachy všech členů. Ale věděla jsem, že (naštěstí) neběžíme k plácku, kde se většina členů smečky nachází. Běžela jsem k hlavní zahradě. Hlavou mi výřilo tolik myšlenek, že jsem se v tom za chvíli nevyznala. Byla jsem smutná, vyděšená, ale jedna emoce sem nepatřila. Vztek s pomstou. Vlčice mě nutila... NUTILA běžet dál. Nutila mě myslet na všechno špatné... nelíbilo se mi to a hledala jsem způsob jak zase převzít kontrolu. Ale byla jsem si více než jistá, že dokud nedosáhne svého cíle, nic nebude v pořádku. Nikdo nebude v pořádku a to jen kvůli mě.

Jako nic jsem přeskočila vysoký plot, jakoby tam ani nebyl. A octla jsem se na zahradě plnou čerstvých vůní, kterými bych se jindy nechala unášet do spánku. Slunko mi ozařovalo můj bílý kožich a hřálo mě na zádech. Tlapy jsem měla ztěžklé, ale vlčice mě nutila jít prostě dál. Trápilo mě jakou vlčici mám. To prostě nemůžu mít nějakou hodnou?

Proč jsi taková, zeptala jsem se zničeně.
Ty si nepamatuješ jak nás týrali? odpověděla otázkou.
Pamatuju, ale já se přes to narozdíl od tebe přenesla! Ale sakra všichni mi to připomínají a teď už i ty! Neměli bychom být nejlepší kamarádky?! ječela jsem v duchu histericky a zmateně.
Měli bychom být jako sestry, řekla. Ale je tvoje chyba, že mi nechceš dobrovolně pomáhat v tom, co chci já, pověděla lhostejným tónem.
Jenže ty nechceš nic dobrého! Kdyby tak bych ti v tom ráda pomohla! Ale ty nevíš, co je to láska! křikla jsem. Vlčice posmutněla. Její emoce se mi výrazně objevily v hlavě.
Žiji stejně dlouho jako ty, ale jsem o moc starší, řekla. Zarazila jsem se a ještě dlouho nad těmi slovy přemýšlela.
To nechápu. Jak to? zeptala jsem se vyčerpaně a tlapy sotva zvedala ze země.
Já jsem dcera Niri. Ty taky, ale jen díky mně. Žila jsem s ní v jiném světě a tam mě nikdo kromě Niri neměl rád. Nira postupně posílá na zem všechny její vlky, aby si našli svého "pána". To nemůžeš chápat. To je něco nad tvoje chápání, zněla už méně smutně a zase byla naštvaná, takže já s ní. Vrčela jsem a to jsem o tom ani nevěděla. Z přemýšlení nad tím, co před chvíli řekla, mě vyrušilo to samé vrčení, které sice pocházelo z mé tlamy, ale nedělala jsem to já. Tohle bylo děsivé vrčení. Nechtěla jsem to poslouchat a tak moc jsem si přála zakrýt si uši.

Takže ty jsi se mnou byla už od malička? Ale proč jsem o tobě nevěděla? A proč jsi mi nepomohla? Proč jsi nic neudělala, když jsi cítila tu samou bolest jako já? zeptala jsem se zničeně.
Nemohla jsem! Vlk se u lidí objevuje až kolem šestnácti až sedmnácti! připomněla mi velice ostrým tónem.
Proč jsi byla v té Niřině zemi nenáviděná? zeptala jsem se znovu po chvíli. Povzdechla si, ale neodpověděla. A já si teprve teď všimla proč. Z hustého keře jsme číhaly na Sarah, která se zmateně rozhlížela po zahradě ve vlčí podobě. Všude pod oknem Kyanova pokoje byly střepy o kterých jsem moc dobře věděla. Sarah měla čenich u země a pak se chystala rozeběhnout směrem kterým jsme potkaly Kyana a mně došlo, že se tím směrem nevydala jen tak náhodou. Tedy chtěla vydat. Než stihla uběhnout sotva dva metry... tiskly jsme ji k zemi. Z jejích očí sálala zlost, ale její napnuté svaly a uši přitisklé k hlavě dokazovaly, že se mě lekla. Zavrčela a zadníma nohama mě ze sebe shodila. Odrazila se. Věděla jsem, že bude silná, ale i tak mě překvapilo jakou sílu vložila do toho odrazu. Tentokrát jsem ležela na zemi já, cítila jsem emoce mé vlčice a to nebylo moc dobré. Kdybych mohla... začla bych na ni křičet(i přes všechnu nenávist k ní), aby utekla, dokud může. Zuby scvakla přímo před mým ksichtem a zpod její odporný pysk vyplazla jazyk do úsměvu.
Vážně si myslíš že TY můžeš zabít Betu cvičenou k nejtěžšímu boji?! ozvala se Sarah přes Vlčí telepatii.
Chtěla jsem odpovědět, ale Vlčice moji varovnou myšlenku vyslanou k Sarah obrátila na vyhrůžnou a zatlačila mě někam hluboko dolů a teď ovládla celé mé tělo i s myslí.

Chtěla jsem na ni křičet. Chtěla jsem prostě řvát a dokázat, že nejsem jen holka kterou posedl vlk, ale odvážná vlkodlačice, která umí ovládat svou Vlčici. Ale věděla jsem, že se horko těžko dostanu zpátky nahoru. Říkáte si, že je to přímo nemožné, abych mohla být uvězněná sama v sobě, ale je to tak. Nedokázala jsem už ani promluvit na Vlčici. Mohla jsem jenom vidět mýma vlastníma očima, co to "dělám".

...

Udělaly jsme prudký pohyb směrem k Sarařinu krku. Sarah ucukla v domnění, že jí chceme kousnout, v ten moment jsme využily její nesoustředění. Zahryzly jsme se jí do srsti pod krkem a velkou rychlostí s ní cukly pryč. Odletěla o kus dál a velkou ranou se bouchla o zem. Ještě jí párkrát zacukaly svaly. Její jedna tlapa byla nechutně zkroucená. Už jen na pohled to vypadalo, že je zlomená. Muselo to hodně bolet a jak už to tak vypadá... Je mi jí celkem líto. Nesmím si to nechat líbit. Musí se mi podařit jakkoli zkrotit tu Vlčici.
Ale jak?!

POHLED KYANA

Než jsem se ztihl vzpamatovat, byla fuč! Sebral jsem se ze země na tlapy a otřepal se od hlíny, která se mi dostala do kožichu. Zadíval jsem se směrem kam se rozutekla a chvíli mi trvalo, než mi došlo, kam běží. K naší smečce a velmi rozzuřená, Jakoby to ani Leahann nebyla.

Musím říct, že moje orientace na tom byla velice špatně. Ale povedlo se mi bez jakého koli zakopávání, či pokulhávání, rozeběhnout se za Leahanniným pachem. Několikrát jsem zabočil špatně, celkem mi to lezo na nervy. Lépe řečeno jsem si lezl na nervy já....
Byl jsem, ale více než rozhodnut. Byl jsem PŘESVĚDČEN, že Leahann nesmím ztratit.

➪𝕡𝕠𝕛𝕕 𝕟𝕒 𝕕𝕒𝕝𝕤𝕚 𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕦➪➪➪➪➪➪➪➪➪➪➪