LÁSKA NEBO STRACH♡︎♥︎/1/

40. kapitola

♫☝︎︎

POHLED MIRANDY

Byl to zvláštní pocit, vědět, že jsem teď napůl vlčice. Předtím jsem si myslela, že se budu cítit jinak. Ale byla jsem to stejně pořád já. Pořád jsem matka své malé, nebezpečné dcery, která se pořád do něčeho nebezpečného motá. Takže to celkem sedí.

Utíkala jsem lesem. Proměněná v hnědého vlka. Cítila jsem se zvláštně zmrzačeně. Jako kdyby mě přejel náklaďák. Dvakrát! Byla jsem unavená, ale přesto jsem v běhu ještě zrychlila. Mým tělem proudila energie. V žilách mi koloval adrenalin, ale psychicky jsem byla jako spráskanej pes. Tlapy mě pálily z té rychlosti kterou jsem běžela. Vlastně jsem neměla ani ponětí kam jsem se chtěla proběhnout. Vedl mě můj šestý smysl a tak jsem to nechala.

Tedy dokud jsem nebyla úplně vyřízena. Unaveně jsem se položila na zem. V puse jsem měla nejednou vyschlo a byla jsem žíznivá jako saharskej písek.
Měla jsem žízeň takovou, že bych vypila celej rybník. Moje srst byla potem úplně slepená, zrychleně jsem dýchala. Jak jsem tam tak chvíli ležela, začala jsem si uvědomovat, že mě ze křoví něco pozoruje. Prvně to byl takový normální pocit. Řekla jsem si, že to na mě třeba kouká myška. Ale zas tak moc přesvědčená jsem nebyla. Ani to nebyl tak moc přesvědčivý argument. Ten pocit, že mě někdo pozoruje, sílil. Otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Postavila jsem se.

Věděla jsem, že v tom nejsem úplně dobrá, ale zkusila jsem závětřit. Hlavu jsem mírně zvedla k obloze a několikrát jsem do čumáku nasála okolní vzduch. Zpozorněla jsem. Nic jsem necítila. Jen zaostalou vůni suchých stromů, kterých tu bylo poměrně dost. Cítila jsem jen plesnivé dřevo starých stromů, jejichž větve nepokrývalo žádné listí. Cítila jsem se divně. Měla jsem srdce až v krku a každý jeho úder jsem zřetelně cítila.

Slyšela jsem prasknutí větvičky kousek ode mě. Okamžitě jsem se tomu místu věnovala a všechno bedlivě pozorovala. Každé pohnutí nebo zašustění mě hodilo do ještě většího pozoru. Svaly po celém těle jsem měla napnuté. Čelist jsem svírala tolik, až jsem měla pocit, že si vrchní patro prokousnu. Ztěžka jsem polkla sliny. Očima jsem tikala sem a tam, z místa na místo a zase zpátky.

Z hustého křoví se náhle vynořil vlk s podobnou srstí jakou mám já jen o něco tmavší. Tvářil se naprosto vážně a mě se sevřel žaludek hnedo tom, co jsem poznala kdo to je.
No ahoj, Mir, chyběl jsem ti? vyslovil to s tím největším nezájmem.
Ani ne, odsekla jsem podrážděně.
Aha to mě vážně zamrzelo. A pamatuješ si na náš předchozí rozhovor? zeptal se. Přikývla jsem a stáhla ocas mezi nohy.
To je dobře, ale už na něj můžeš klidně zapomenout. Mám v plánu něco lepšího... škodlibě se usmál.
Co zase chceš?! vyprskla jsem. Jeho úsměv se rozšířil.
Pořád to má co dělat s Leahann? zeptala jsem se hned.
Ach ta moje malá, sladká holčička Lea... zasnil se. Ano, ano! Pořád to má co dělat s Leahann, prohodil. Ale i s tebou Mirando, vycenil zuby. S celou Sluneční smečkou... Nevím jestli to měl být úsměv nebo jen výhružné gesto. Nedokázala jsem to rozpoznat.

Co máš v plánu?! dovolila jsem si na něj zavrčet.
Vážně si myslíš, že ti to jen tak řeknu? zeptal se posměšně. Kývla jsem na souhlas. On se zamyslel a chvíli bylo nepříjemné ticho.
Vlastně... Máš pravdu Mir. Řeknu ti to. Ale něco za něco... Zub za zub. Dobře?
Úlisně se usmál. Zamyslela jsem se. Co by po mě tak mohl chtít? Hlavou se mi přehrálo tolik možností, ale ani jednou jsem si nebyla jistá. Mohlo to být totiž cokoli.

Čekala jsem, co teda řekne. Zatím mlčel, po chvíli začal přecházet z místa na místo.
Milá, Mirando, začal a zahleděl se na mě vážným pohledem.
Celé dva... Možná tři roky cvičím své bojovníky Horské smečky. Cvičím je k tomu aby zavraždili každého cizího vlka na našem území, rozhlédl se kolem sebe a mě tedy teprve teď došlo kde jsem.
Dosáhl jsem toho velmi úspěšně a rychle se mi povedlo z nich udělat zabijáky. Udělat z nich nemilosrdné bestie. Mláďata která se narodila měla výcvik už od svého prvního týdne, abych věděl kteří jsou silní a kteří moc slabí na to aby bojovali...
A když byli moc slabí? přerušila jsem ho.
Tak jsem je prostě zabil, řekl jako by nic. Mě se hned vybavila představa na nějaké malé, vystrašené vlče kňučí bolestí mezi Zainovými  tesáky.
Všechny své vlky jsem krmil tak dobře jak to jen šlo. Žili jsme ve skalách v mrazu, kde naší přikrývkou je sníh. Musel jsem zabíjet každého kdo se ve cvičném boji moc zmrzačil. Musel jsem zabít některé své věrné bojovníky kteří nezvládly tu zimu a mrazy v horách. Ah a to všechno jen kvůli mé malé, nevinné dceři. Kvůli té bestii. Ta bestie která podle Vlčice Niri má zachránit celý svět přede mnou. Před zahubením Sluneční smečky. Sama ji zahubí. To ona bude ta která nechá zaniknout Sluneční smečku. Ze Sluneční smečky se stane legenda a moji bojovníci budou vyprávět svým silným potomkům o tom jak se nejsilnější smečka nedokázala ubránit mně. To já budu ten který donutí Leahann aby mi pomohla ji zahubit a když nebude chtít ona sama... Budu to muset udělat po svým, ale přesto s její pomocí, aniž by si to uvědomila, zíral na mě a po každém jeho zřetelném slovu mi na zádech přejel mráz. Věděla jsem, že ještě neskončil, ale zatím se ani nenadechl aby pokračoval. Jen mě zastřeným pohledem pozoroval.

Pak se ke mě rozešel. Přišel kousek přede mě a uši stáhl dozadu.
Doufám že jsi rozumněla, řekl hlubokým hlasem.
Ano, ale pořád nechápu... Proč jsi takový? Proč chceš zahubit Sluneční smečku? 
Stačí se jen trochu zamyslet a dojde ti to, řekl a čekal na moji reakci. Když jsem na něj pořád blbě, nechápavě koukala, potemněly mu oči a značně se mu za krkem naježila srst.
Když jsem byl starý jako Leahann, neměl jsem moc kamarádů. Chovali se ke mně škaredě a posmívali se mi. Ale to není ten problém... měl jsem jednoho jediného kamaráda a to Talona. Slyšíš správně toho parchanta ze Sluneční smečky. Tehdy to byl můj jediný kamarád a já k němu choval velikou důvěru. Vždy mi pomahál a byli jsme obzvlášť velcí kamarádi. Já se jako vlkodlak nenarodil... až v sedmnácti mě kousl vlkodlak kterého do teď neznám a nevím přesně kdo to byl. Vím jen že se mi hrozně líbilo vlkodlakem být. Byl jsem Alfa. Řekl jsem to Talonovi. Prvně z toho byl hodně v šoku, ale nebyl to taková srábotka jako dnes, takže se z toho brzo zpamatoval. Chtěl po mě abych ho taky proměnil... takyže jsem tak udělal... prvně byl můj Beta a byli jsme dobří parťáci. Vždycky mi záviděl moc, kterou jsem oproti němu měl, protože jsem byl Alfa. Jednou mi mou moc přebral. Málem jsem umřel... Vlastně... jsem umřel... psychicky. Byl jsem aspoň čtyři týdny v nemocnici a hojila se mi rána pod krkem. Ani mě nepřišel navšívit! Nechal mě trčet v tý nemocnici necelý čtyři týdny a bylo mu to jedno! Jakmile jsem z nemocnice vypadl, dozvěděl jsem se, že bydlí v lese se svou novou smečkou. Zradil mě... všichni mě zradili... vykašlali se na mě. Původně jsem JÁ byl VŮDCE Sluneční smečky! zavrčel a tlapou rozhrábl hlínu tak, že se mi dostala do očí. Zakňučela jsem bolestí.

Přesně tak ta zrada bolela, řekl rozhořčeně. Prskla jsem a rozmrkala hlínu v očích. Pak jsem se na něj zlostně podívala a měla chuť mu to nějak oplatit.
Ale teď k tomu co jsem po tobě chtěl a chci, přerušil mě opět jeho hlas v myšlení nad blbostma. Oči mě pořád pálily, i tak jsem se ale na něj dokázala dívat bez potíží. Výzamně se na mě podíval.
Nechci po tobě nijak těžký úkol, odmlčel se. Ale... i tak jej splníš s námahou, zase se zastavil a zahleděl se někam za mě do dáli.
Už bylo na čase, řekl prostě, ale já vůbec nechápala. Otočila jsem se za sebe a teprve pak mi to došlo. Strachem se mi zúžily zorničky a nepatrně jsem zavrávorala. Jestli jsem předtím byla vystrašená tak to bylo ještě málo. Teď jsem se mohla jen sotva nadechnout. Popadala jsem dech. Při pohledu na velké množství mohutných vlků za mnou se mi podlamovala kolena. Bylo jich tam opravdu hodně, takže to musela být celá Horská smečka. Zain jako by mi četl myšlenky.
Nejsou tu všichni, řekl hrdě. Sevřelo se mi hrdlo a nemohla jsem ze sebe dostat ani hlásku, když jsem mezi mohutnými vlky viděla i drobná, přesto svalnatá vlčata. Všichni vlci na mě cenili své žluté tesáky a hrozivě vrčeli. Přestože vypadaly děsivě a hrůzostrašně, až se mi z toho ježily chlupy za krkem, věřila jsem, že tohle nechtějí. Že tohle dělají jen kvůli tomu, aby je Zain všechny nezabil. Bylo mi jich opravdu líto...

Jeden z vlků ve předu šel ke mně blíž s hlavou vzpřímenou, ale přesto se stáhnutým ocasem.
Eweste, myslím že jí můžeš vysvětlit úkol, kývnul Zain na toho vlka s šedou srstí. Ten přikývl na souhlas. Ewest ke mně přišel a aniž bych to čekala mě odhodil stranou. Po tvrdém dopadu jsem se neodvažovala stoupnout spátky na nohy a tak jsem jenom pozorovala vlka který za mnou mezitím došel, jedním pohybem mě srazil na zem a tlapou mi hlavu stiskl k zemi.
Pozorně poslouchej. Tvůj úkol zní... poběžíš teď hned ke Sluneční smečce a všem řekneš, že jsme na cestě. Že je jdeme srovnat se zemí, jako by nikdy neexistovali. Řekni jim, že buď příjdou ke Krvavému Útesu, anebo si pro ně dojdeme a všechny jejich mrtvá těla postupně zakopeme pod zem. Rozuměla jsi?! stiskl mi hlavu ještě pevněji a mě nemohl opustit pocit, že mi za chvíli praskne lebka. Jen jsem kníkla:
R-rozumím.

Všichni vlci zvedli hlavy k obloze a hlasitě zavyli. Nejen že mi asi za chvíli praskne lebka, ještě ohluchnu. Bylo to nepřirozeně hrubé vytí. Rozléhalo se to ještě dlouho všude kolem. Ewest ze mě slezl a zavyl společně se Zainem. Nevím kde se ve mně najednou vzal ten vzek, ale náhle jsem skočila po šedém a přitiskla ho k zemi takovou rychlostí, že si toho nikdo nevšiml. Přikrčila jsem se k jeho uchu a zašeptala jsem:
NIKDY jsi neměl poslouchat Zaina... srabe! My totiž máme pravou bojovnici... 

Po těch slovech jsem se rozběhla do lesa. Ale ostatní vlci běželi za mnou.

➪𝕡𝕣𝕖𝕛𝕕𝕚 𝕟𝕒 𝕕𝕒𝕝𝕤𝕚 𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕦➪➪➪➪➪➪➪➪➪➪