“Bože, Lottie! Jdi se okamžitě převléknout!" Zakřičel na mě Mike, když mě viděl. „Miku, jsem v pořádku.“ Nuceně jsem se na něj usmála a znovu se posadila ke stolu. „A já ti zase říkám, že jdeš k doktorovi! Ty si myslíš, že je to v pořádku, ale není. Charlotte, ty to nevidíš, ale v noci jsi na tom byla mnohem hůř, než když ti nevěřil a ty jsi od něj odešla. Prosím, dovol mi tě vzít k tomu pěknému doktorovi.“ Zamrkal na mně těma jeho velkýma očima a já s těžkým povzdechem přikývla.
„Od koho si odešla?“ zeptala se se zájmem Eleanor a tím upoutala pozornost všech v místnosti, včetně mé, ale i mého strýce, který přišel teprve před chvílí a vypadal, že se někam chystá. „Neřeš to, prosím. Myslím, že už je to za mnou – všechna ta trápení. Půjdu k doktorovi, ale nechtějte po mně, abych o tom mluvila.“ Nuceně jsem se usmála a odešla do mého pokoje, abych se mohla převléct.
„Miku, ale někdo musí hlídat malou, takže tady musíš zůstat a mě samotnou nenecháš jet, takže nikam nemusím.“ Vysvětlovala jsem mu mou náhlou šťastnou náladu a on se na mě pouze ještě víc zamračil. Myslela jsem si, že to víc nejde. „Máš dům plný lidí a řešíš to, že nemáš hlídání pro dceru?“ jeho koutky začala kmitat směrem vzhůru a já věděla, že jsem prohrála. „Nenechám svou dceru s někým, koho nezná.“ Zavrčela jsem na něj a on pochopil, že prohrál. Věděl o všem, dokonce i o tom, že Katie je moje jediná šance na to mít dítě. „Odvezu ji,“ promluvil z jen tak Harry, čímž mě donutil litovat toho, že moje jediná dcera nezůstane s někým, koho nezná.
„Tady zaboč vpravo a už tam budeme.“ Promluvila jsem po několika minutách mlčení. Sebemenší snahy o konverzaci jsem pohřbila tím, že jsem prohlásila něco o bolesti hlavy a tím byl konec. Harry zaparkoval moje auto a společně jsme vyšli směrem do nemocnice, kde jsem již byla několikrát. „Mohl jsi počkat v autě.“ Zašeptala jsem, když jsme čekali na výtah. Vlastně jsem chtěla, aby se otočil na podpatku a nechal mě samotnou. Tak moc mi jeho přítomnost ubližovala, že jsem měla pocit, že se něco uvnitř mě rozpadá – moje srdce, které kdysi tak bolestivě zlomil. Ale i přes to vím, že to byla i moje chyba. Měla jsem mu to říct, ale jak jsem mohla podrazit kamarádku? Výtah konečně přijel a my se vydali do sedmého patra – oddělení psychiatrie a psychologie. Nikdy jsem sem nechodila ráda, ale pokud jsem chtěla, aby mi Katie zůstala tak jsem neměla moc na výběr. „Co děláme tady?“ zeptal se Harry, když po vystoupení z výtahu pochopil, kam jsem měla zamířeno. „Patřím sem,“ zašeptala jsem zlomeně.
„Slečno O’Dell, tak dlouho jsem vás neviděl.“ Promluvil ke mně ihned mladší sanitář, který pracoval na místní recepci. „Ahoj Kevine,“ taky jsem ho pozdravila a rovnou se vydala ke dveřím, kde měl místní primář, a zároveň můj ošetřující lékař, pracovnu. „Počkej, prosím, tady. Do 30 minut jsem zpět.“ Rukou jsem ukázala směrem k lavičce a svou levou rukou jsem zaklepala na dveře, které mi během několika málo vteřin otevřel pohledný muž okolo 35 roku života. „Dobrý den,“ pozdravila jsem a on mi pokynul, abych vešla dovnitř.
„Charlotte, co se změnilo?“ zeptal se po běžném vyšetření, které se opakuje pokaždé, když k němu přijdu. „Vrátil se mi do života.“ Zlomeně jsem promluvila a oka mi vykutálela neposedná slza, kterou jsem ihned setřela. „Bojím se toho, že mě opět opustí a já budu zlomená, jako tehdy. Bojím se hodně věcí, které se týkají jeho, ale toto je to nejhorší. Mluvila jsem o tom s Mikem, protože se stejně budu muset dřív nebo později vrátit zpět do Anglie, a on si myslí, že jediná šance, jak se zbavit strachu a bolesti je říct mu konečně pravdu. Copak to ale jde?“ zeptala jsem se ho a on se na mě zmateně podíval. „To už malé budou dva roky?“ zeptal se zmateně a já pouze přikývla a šťastně se usmála. Vrátím se blíže k domovu spolu s mou dcerou, ale. Nevím, co je to ale, ale do této věty prostě patří, stejně jako do mého života. „Nějak jsem si neuvědomil, že už jsou to dva roky, co vás léčím.“ Smutně se zatvářil a já v tu chvíli viděla něco, nebo spíše někoho, známého. „Vy jste s ní příbuzný, že ano? S mojí Katie,“ můj hlas nezněl jako můj a on bolestně přikývl. „Molly byla moje sestra.“ Zašeptal a dlaněmi si protřel oči. „Chcete ji vidět?“ pouze přikývl a spolu jsme se zvedli ze židlí. „A prosím, tykej mi, jsem Taylor.“
ČTEŠ
Let's pretend...
Fanfiction"Cože? S ním?" vykřikla jsem zděšeně, když jsem ho viděla. "Tome, to mi nemůžeš udělat! Já myslela, že jsme přátelé!" byla jsem vyděšená a naštvaná. "No tak, Charotte. Vždyť je to jen na půl roku." - "Vždyť se nesnášíme, děláme si naschvál a já mu m...
